Válečné výboje, domácí půtky, objevitelské výpravy, obyčeje i mýty vikingů, to vše už je delší dobu oblíbenou součástí globální popkultury: zejména televizních seriálů se v posledních letech objevilo nebývalé množství. Příčin takové obliby je jistě více, ale základní je možnost prezentovat na stránkách knih nebo na obrazovce mužné přednosti a akční scény. Té se úplně nevyhnul ani nizozemský kreslíř Erik Kriek (nar. 1966) v komiksovém románu Psanec, nicméně důraz klade na všední život a (nikterak idylické) rodinné a sousedské vztahy a vazby na islandském venkově.

Vyhnancův návrat
Příběh otevírá návrat titulního hrdiny Hallsteina na rodný Island poté, co několik let brázdil moře a účastnil se válek a loupeživých nájezdů. Doma nachází mladou macechu Solveig ve svízelné situaci. Nemá manžela ani dost pracovníků, kteří by se starali o hospodářství, kdosi jí krade z lesa dříví a vlivný a bohatší soused Einar by si ji rád vzal za ženu – zčásti možná proto, že je ještě mladá a pohledná, ještě více ho ale zajímá její majetek. Příjezd Hallsteina a jeho dvou spolubojovníků slibuje rozvířit stojaté vody místní komunity a snad trochu zvrátit poměr sil na Solveižinu stranu. Tu totiž obelhává a okrádá i vlastní rodina, konkrétně dva dospělí bratří, kteří se s Einarem spolčili. Ke střetu samozřejmě dojde, ale dopadne trochu jinak, než asi čtenáři očekávají. Přestože status quo zůstane v komunitě zachován, pro Solveig se situace nakonec spíše zhorší, jakkoliv Kriek na posledních dvou stránkách nabídne jejímu rodu alespoň záblesk naděje.

Hallstein totiž není žádný westernový hrdinský zachránce, má za sebou temnou minulost nejen na bojištích, ale i na Islandu, kde jako mladík spáchal zločin, kvůli kterému se stal vyhnancem. Vina za mladistvý poklesek jej v baladickém finále nakonec dostihne, byť si tu Kriek dopomohl trochu nefér způsobem, když do jinak velmi civilního příběhu zapojil nadpřirozené síly. Pravda, v průběhu děje si k nim připravuje cestu, nicméně jejich explicitní zapojení přesto působí dosti nuceně. Výsledkem je poměrně krutý závěr, v němž ti dobří (respektive ti, k nimž čtenář cítí sympatie) na celé čáře prohrávají.

Krvavě červené vzpomínky
Kriek je především ilustrátor, Psanec je jeho první delší komiks, avšak už předchozí obálky a ilustrace (nalezneme je na jeho webu) prozrazují inspiraci klasiky amerického undergroundu; obecně se jeho kresba hodně podobá tvorbě amerických nezávislých autorů (namátkou Charles Burns, Daniel Clowes nebo Robert Crumb).

V případě Psance se však posunul a jeho kresby místy připomínají techniku dřevorytu nebo linorytu s výraznými linkami a častým hrubým šrafováním. Psanec je černobílý komiks s odstíny šedé; jen ve vzpomínkách se okna zabarví červeně, samozřejmě proto, že hrdina si vybavuje své krvavé zážitky i skutky. Oken se Kriekovi na stránku nevejde mnoho, obvykle jen pět nebo šest, takže i při téměř dvou stech stranách formátu A4 jde spíše o delší povídku než román. V zásadě to nevadí, protože Kriekova kresba je podmanivá; občas sice působí trochu nedokonale (zejména v dynamičtějších scénách), pro zobrazení raného středověku ale stačí a k jednoduché syrové době vlastně tak nějak patří.

Ačkoliv komiks vypráví o vikinzích, nenajdeme tu žádné divoké bitevní scény. V průběhu děje se sice objevují mrtví, ale není jich mnoho a ani dramatické bitky trojice válečníků proti houfu vesničanů, k níž se celou dobu schyluje, se nakonec nedočkáme. Namísto toho lidový soud Althing označí viníky a vynese nad nimi (poměrně mírné) tresty; finální souboj muže proti muži si vynutí jedna za zklamaných stran až po verdiktech Althingu. V tomto ohledu je Kriekův Psanec sympaticky staromilský a nepodléhá pokušení „prodat“ středověké drama v efektních násilných akčních scénách. Jako volně plynoucí pochmurná komiksová balada to funguje docela dobře.