Italská spisovatelka Stefania Auci (nar. 1974) zavítala v červnu 2022 na pražský Svět knihy představit první dva díly ságy o rodině Floriů (Sicilští lvi a Lvi na výsluní), které do češtiny přeložila Alice Flemrová. Autorka v nich popisuje vzestup a úpadek významné sicilské rodiny Floriů od začátku 19. do raných let 20. století. V rozhovoru jsme se věnovaly zejména mediálnímu obrazu Sicílie, roli žen v tomto rodinném eposu a poučení, které nám příběh rodiny Floriů může v dnešní době poskytnout.

iLiteratura: V románu Sicilští lvi je Sicílie prezentována jako křižovatka různých jazyků a národů. Nakolik bylo pro vás důležité zdůraznit mezinárodní dimenzi Sicílie?
Stefania Auci: Velmi důležité. V Itálii, a nejen tam, je Sicílie často spojována s organizovaným zločinem. Je třeba si ale uvědomit, že Sicílie zažila také různá období rozkvětu, například období konce 19. a začátku 20. století. Nesmíme také zapomenout, že vzhledem ke své poloze uprostřed Středozemního moře měla Sicílie vždy skvělé předpoklady k přijetí různých civilizací a kultur. Například architektura severní Afriky je velmi podobná té sicilské. Existují také aspekty typické pro sicilské prostředí, například inspirace severskou architekturou, secesí a eklekticismem. Přestože si to tedy ani její obyvatelé vždy neuvědomují, sicilské prostředí představuje opravdovou křižovatku kultur.
V období konce 19. a začátku 20. století stáli u zrodu kulturního obnovení Sicílie architekti jako Giuseppe Damiani Almeyda (často spojovaný s eklekticismem a neo-maurským slohem) a zejména Ernesto Basile a jeho otec Giovan Battista Basile. Společně se zasloužili o uvedení secese a prvků art deco na Sicílii. Koexistovaly tak s tisíciletým vlivem arabské kultury, proto na Sicílii často v umění vídáme zastoupení přírodních prvků (podobně jako u Alfonse Muchy), ale zároveň se tu vyskytuje i určitá strohost. Rozkvět sicilské architektury lze také porovnávat se situací v Katalánsku. Nemám na mysli pouze Gaudího, ale třeba koncertní sál Palau de la Música Catalana.

iLiteratura: V románu popisujete historické události na území Itálie a Sicílie počínaje 19. stoletím skoro až po nástup fašismu. Bylo složité najít rovnováhu mezi plynulostí děje a výkladem historických událostí?
Stefania Auci: Ne úplně. Větší problém představovala volba materiálu. Měla jsem na výběr z obrovského množství textů včetně historických, biografických a bibliografických pramenů, nebylo to tedy snadné, ale byl to velmi zajímavý proces. Historie rodiny Floriů je těsně spjata s historií Itálie. Problém je, že ne všichni jsou dobře obeznámeni s italskou historií, obzvlášť je málo známé období velkých politických proměn a tzv. transformismu. Chápu, že i pro publikum mimo Itálii může být obtížné pochopit některé italské politické procesy a s nimi spojené sociokulturní změny, které se samozřejmě promítaly i do propojení této velmi důležité rodiny s politikou. Začlenění krátkých úvodních historických kapitol do románu tak mělo jednoduchým způsobem umožnit pochopit historické souvislosti dané doby i těm, kdo s italskou historií nejsou obeznámeni.

iLiteratura: Jak se mění role jména Florio během generací a ve vztahu k historickým událostem?
Stefania Auci: Vztah se mění, jelikož se mění i požadavky plynoucí ze změny sociálního postavení rodiny Floriů. Na začátku románu se seznamujeme s titánskou osobností Vincenza, který si chce vybojovat určité postavení a zároveň se snaží, aby se lidé jména Florio báli. Následuje období, kdy se lidé Floriů sice bojí, ale také je oceňují a respektují. To je hlavně zásluhou Vincenzova syna, senátora Ignazia (v českém překladu figuruje v druhém díle). Jméno Florio časem získává váhu a hodnotu, lidé mu začínají automaticky důvěřovat. To ale bohužel rychle mizí vinou posledního potomka rodiny, Ignazia Jr. Před Ignaziem bylo jméno Florio spojováno s hodnotami, jako jsou práce a sociální cítění. Být jedním z Floriů znamenalo poskytovat lidem práci a zajišťovat důstojnost zaměstnanců. Ale pro Ignazia Jr. jeho původ znamená obklopit se luxusem či alespoň jeho zdáním. Iluze blahobytu se však stává pro členy rodiny Floriů pastí, která v důsledku jejich jménu škodí. Ráda bych zdůraznila, že obzvlášť během života poslední generace rodiny Floriů má celý západní svět potřebu vytvářet iluzi bohatství a toto nutkání ho v důsledku zotročuje. Touha vytvořit až mytický dojem svrchovanosti a extrémního luxusu nakonec škodí nejen Floriům, ale mnoha jiným evropským rodinám. Období přehnaného luxusu náhle končí nástupem první světové války. Následující období krize způsobuje zkázu a drastickou proměnu celé společnosti.

iLiteratura: Jaké jsou specifické rysy vztahu rodiny Floriů se šlechtou?
Stefania Auci: Postupem času se radikálně mění. V první fázi členové rodiny cítí nutkavou potřebu uznání. Ve druhé fázi Floriové díky účelové sňatkové politice vstupují do vyšších pater šlechty a do politiky. Změna probíhá hlavně během života prostřední generace Floriů (Ignazio a Giovanna d’Ondes). Giovanna sice pochází z méně významné aristokratické rodiny, ale i tak její sňatek odstartuje změny v rodinných zvyklostech, počínaje stolováním a konče způsobem přijímání návštěv a trávení volného času. Typickým zvykem aristokratického prostředí jsou letní cesty do lázní a rodina Floriů tento zvyk přijímá právě počínaje Giovannou a Ignaziem. Třetí radikální změna vztahu ke šlechtě začíná sňatkem Ignazia Jr. a Francy Floriové, kteří se stávají jejími řádnými členy. Změna už ale částečně nastala sňatkem mezi Giulií Floriovou a Pietrem Lanza di Trabia. Rodina Lanza di Trabia je prastará aristokratická rodina, existovala už v době křížových výprav, ale zároveň jde o rodinu extrémně bohatou. Členové rodiny Lanza di Trabia zasedávali nejdříve v horní komoře sicilského parlamentu a následně italského parlamentu. Lanzové di Trabia byli součástí šlechty, která byla s politikou propojená. S nástupem třetí generace rodina Floriů již kompletně přijímá schémata a modely chování typické pro šlechtu, ale zároveň ztrácí své původní hodnoty. Členové rodiny Floriů již nežijí ve světě původních hodnot, ale ve světě dojmů. Senátor Ignazio si dobře uvědomoval, že musí pracovat a starat se o ekonomické a sociální potřeby svých zaměstnanců. Naopak jeho děti si toto již neuvědomují a v dospělosti žijí nad své možnosti, a to i navzdory tomu, že disponují mnohonásobně vyššími prostředky než zbytek obyvatelstva. Jejich zběsilé útraty přispějí ke krizi a rozpadu Floriova impéria.

iLiteratura: Zmínila jste se o důležitosti sňatkové politiky rodiny Floriů. Můžeme říct, že se ženy v každé generaci rodiny Floriů postupně emancipují, nebo se naopak domníváte, že přetrvává patriarchální model chování?
Stefania Auci: Postupná emancipace žen rodiny Floriů je určitě velice patrná. Já jsem se hodně snažila, aby vývoj role žen v rodině Floriů byl v románu viditelný. Na úplném začátku je Giuseppina, žena, která je uzavřená do sebe a která nedokáže ani pomyslet na to, že by zpochybňovala moc svého muže. Giuseppina sice s manželovými rozhodnutími nesouhlasí, ale fyzicky i psychicky se jim podřizuje. Například se společně s manželem stěhuje do jiného regionu. Postupně můžeme pozorovat jistý vývoj role ženy, probíhající v důsledku velkých společenských změn. Giulia se rozhodne zůstat ve stínu, i když ví, že bude odloučena od společnosti. O Giulii lidé určitě neměli dobré mínění, považovali ji skoro za prostitutku. Ale ona se tím nenechá odradit, dokonce přivedla na svět tři mimomanželské děti. Oproti její otevřenosti pak Giovanna částečně představuje krok zpátky, jelikož Giovanna pochází z aristokratického prostředí, a tím pádem si je dobře vědoma toho, že její úkol je zplodit potomky a zajistit tak pokračování rodu Floriů, ale taky přispět k tomu, aby se rodina Floriů dostala výš i z kulturního hlediska. Zároveň Giovanna disponuje něčím, co ostatní ženy nemají, a to je uvědomění si intenzity a síly svých pocitů k Ignaziovi. Poslední dvě ženské postavy jsou Franca a Giulia. Franca po prvotní fázi velké lásky a vášně pochopí, že manžel jí nemůže poskytnout náklonnost a sounáležitost, jakou by potřebovala, a tím pádem dělá všechno pro to, aby ji získala od ostatních. Naopak Giulia je mnohem silnější a vyspělejší, není pouze dobrá matka, naplňující očekávání své doby, ale také žena, která se dokáže starat o majetek rodiny Lanza di Trabia, tedy o majetek svůj. Nesmíme v žádném případě zapomenout, že Giulia sama spravuje finanční prostředky, které jí otec odkázal jako věno. Franca se takovými věcmi nezabývá, ale je moderní z jiného úhlu pohledu: sama sobě dělá PR. Franca se umí prezentovat jako žena, odpoutává se od rodinných zvyklostí, následuje trend a stává se módní ikonou a středobodem společnosti, v níž žije. Franca představuje symbol nejen pro intelektuály, ale také pro všechny ženy tamní společnosti. Pokud dnes stále mluvíme o France Floriové, pak proto, že se uměla vědomě proměnit v kulturní ikonu. Proměna jí ale také způsobuje problémy, jelikož musela potlačit svou osobnost, aby splnila požadavky, které přicházely zvenčí. Franca velmi silně vnímá potřebu sociálního uznání, jeho případná absence ji silně trápí. Franca je ztělesněním věty „nesmí se krvácet před žraloky“. Moc dobře si uvědomuje, že je obklopena žraloky, a proto nedá najevo trápení ani v případě smrti dítěte. Musíme si zároveň uvědomit, že i když smrt dítěte je velmi bolestivá záležitost, tato zkušenost byla na konci 19. a na začátku 20. století velmi běžná, a to nejenom pro obyčejné lidi, ale také pro šlechtu. Dokonce i sourozenci Giuseppeho Tomasi di Lampedusa, známého autora románu Gepard, zemřeli v útlém věku. Totéž se stává i jiným postavám, například Giulia zažívá ztrátu malého dítěte a časem prožije i smrt všech svých synů za první světové války.

iLiteratura: Jsem ráda, že jste zmínila autora Giuseppeho Tomasi di Lampedusa, protože někteří čeští čtenáři Sicilských lvů četli i Geparda a všimli si jistých podobností, pokud to můžeme takto formulovat.
Stefania Auci: Ano, prostředí románu je totožné.

iLiteratura: V souvislosti s Gepardem mě ještě napadá otázka: jaké místo zaujímají Sicilští lvi v rámci sicilských rodinných eposů?
Stefania Auci: Nejdříve bych ráda zdůraznila, že nechci porovnávat svou tvorbu s tvorbou velkých sicilských autorů. Můj román byl sice velice úspěšný, ale ostatní ukáže čas. Nechci působit přehnaně skromně, ale myslím si, že porovnávat můj román s Gepardem není ani spravedlivé, ani uctivé vůči těm, kdo se opravdu zapsali do dějin italské literatury. V tuto chvíli lze těžko odhadnout, nakolik bude můj román úspěšný ještě třeba za deset let. Připomeňme ještě, že splácím obrovský dluh, a to obzvlášť vůči dvěma spisovatelům. Není to jen Giuseppe Tomasi di Lampedusa, ale také Federico De Roberto a jeho román I Viceré (Místokrálové). Tyto romány vnímám nejen jako rodinné ságy, ale jako obrazy historické doby, která se velmi rychle a drasticky měnila. Také za života rodiny Floriů se historicky kontext velmi rychle měnil a já jsem se snažila tyto proměny ukázat na příběhu jedné rodiny, která bohužel byla dlouhou dobu zapomenuta, navzdory tomu, že výrazně přispěla k vývoji zejména západní Sicílie a oblasti kolem měst Trapani a Palermo.

iLiteratura: Rodina Floriů se velmi často staví proti společenským konvencím. Myslíte si, že i mimomanželské vztahy mužů v této rodině představují jeden ze způsobů odmítání konvencí?
Stefania Auci: Floriové jsou velmi tradiční rodina. V dnešní době už to možná tak nevnímáme, ale zejména pro poslední generaci mužů této rodiny představují nevěra a určité „sběratelství“ jen další způsob, jak lze projevovat svoji moc a společenské postavení. Ostatně přehnaný machismus je přítomen také v posledních letech fašismu, kdy je archetypem italského muže velký svůdce, který se obklopuje spoustou žen. Sám Mussolini tento mýtus skrytě živil velkým množstvím mimomanželských poměrů. Měl vedle manželky také dlouholetou milenku Clarettu Petacciovou, ale zároveň udržoval vztahy s jinými ženami, některé z nich mu daly i děti. Mimomanželský vztah představuje jistý způsob, jakým ukazovat moc a bohatství – takto to vnímají jak Ignazio Jr., tak i Vincenzo Jr. Naopak senátor Ignazio byl extrémně diskrétní člověk. V románu vzpomíná na vztah s jednou velkou láskou z mládí, ale dobové historické dokumenty na nic takového neukazují. Nevylučuji ale, že senátor Ignazio nemanželské poměry teoreticky mít mohl. Nesmíme zapomenout na to, že sňatek s Giovannou d’Ondes byl dohodnutý, přestože manželé cítili velkou spřízněnost a vzájemnou úctu. O Vincenzově manželském životě toho víme daleko méně, ale zároveň je známo, že prostituce v Itálii byla dlouhou dobu běžným a svým způsobem přijatelným společenským fenoménem, jelikož paradoxně zajistila rovnováhu v rodině tím, že umožňovala kontrolované porušování pravidel. Každopádně představitelé první a prostřední generace rodiny Floriů své manželky neopustili a nebyli ve svých případných eskapádách tak okázalí jako představitelé poslední generace.

iLiteratura: Faktem je, že i poté, co Vincenzo Jr. požádá o ruku své nastávající, chodí nadále do nevěstince a nevnímá to jako nevěru.
Stefania Auci: Přesně tak. Bohužel, italská společnost je v těchto ohledech velmi pokrytecká. Domnívám se, že otevřenost je občas na místě, že je dobré povolovat využití určitých služeb, zejména kvůli množství lidí, kteří by jinak k této důležité složce mezilidských vztahů neměli přístup. Mám na mysli zejména osoby s postižením, kterým je jinak sexuální život nedostupný.
S problémem sexuality se setkávám při vlastní práci s osobami s postižením, starám se o dospívající. I když je dospívání období, kdy jedinec poznává vlastní tělo a vlastní pocity, o sexualitě osob s postižením se vůbec nemluví, pro ně jako by nic takového neplatilo.

iLiteratura: Liší se nějak přijetí vašeho románu v Itálii od jeho ohlasů v cizině?
Stefania Auci: Neumím poskytnout jednoznačnou odpověď. Italští čtenáři se dělí podle toho, odkud pocházejí. Ti z italského jihu s tímto románem znovu nalézají hrdost a prožívají pocit zadostiučinění díky tomu, že jih Itálie v knize není reprezentován jako chudý a zaostalý region. A na druhé straně někteří čtenáři (zejména z italského severu) ani netušili, že na Sicílii v dané době existoval průmysl. Totéž se týká ve větším měřítku i přijetí románu v cizině. Mnozí čtenáři se možná domnívali, že Sicílie se rovná mafie a že tam žijí ženy s černým šátkem na hlavě a muži jsou schopni kvůli nevhodnému slovu rovnou střílet. Takový obraz Sicílie se formoval během velmi dlouhého období vlivem obecně známých událostí. První velká změna, která vedla k lepšímu vnímání Sicílie, proběhla zásluhou Andrey Camilleri. Andrea Camilleri, autor série knih o komisařovi Montalbanovi, jako první prezentoval Sicílii jako úchvatné, otevřené a kulturně bohaté místo. Jako dynamický, otevřený region vyobrazila Sicílii i Nadia Terranova (která se také dočkala překladu do češtiny). Tento obraz se mnohem víc blíží realitě. Myslím si, že Sicilští lvi pokračují v tomto duchu. Je to způsob, jak změnit narativ týkající se daného regionu. Podobně jako pokud se bavíme o České republice, nesmíme se bavit pouze o chudobě v období komunismu a vynechat bohatou industriální minulost této země.

iLiteratura: Ve Lvech na výsluní krátce figuruje postava Elišky Junkové. Věděla jste o ní před psaním románu?
Stefania Auci: Abych pravdu řekla, nevěděla jsem o ní, navzdory tomu, že jsem v Praze již jednou byla, v roce 2004. Musím říct, že město teď vypadá mnohem bohatší a je krásnější a upravenější. Na rozdíl od Itálie je tu velký podíl mladých lidí. Praha na mě působí jako dynamické, moderní a mezinárodní město.

iLiteratura: Floriové mají za sebou příběh migrace. První generace této rodiny pochází z Kalábrie. Jejich původ jim zpočátku způsobuje určité obtíže, probouzí v nich potřebu něco dokázat. Jakým způsobem imigrantský původ rodiny Floriů koreluje s dnešní situací?
Stefania Auci: Dnes si již nemůžeme dovolit automaticky zavírat dveře před lidmi z jiného regionu, nezávisle na tom, zda člověk pochází ze severu, východu, nebo z jihu. Byli bychom velmi krátkozrací, pokud bychom si mysleli, že se můžeme jednoduše uzamknout. Nesmíme zapomenout, že v Itálii žije hodně seniorů a že Italové mají velmi málo dětí. Tím pádem mladí jsou zde často Italové druhé generace, kteří se ale velmi dobře a s velkým úsilím integrovali. Vidím to ve škole, kde pracuji. Mnohé dětí pocházejí z rodin migrantů druhé, a dokonce i třetí generace, kteří žili, pracovali a studovali v Itálii. Velký problém představuje v Itálii udělování občanství. Mám ve škole dvě studentky, které budou v tomto roce maturovat a pocházejí z Filipín, do Itálie přišly, když jim bylo pět let a tři roky. Nemají italské občanství, i když mluví italsky, oblékají se a žijí jako Italky. Italský stát je zkrátka za Italky nepovažuje. Myslím si, že tyto strukturální problémy je třeba napravit. Ve chvíli, kdy člověk již strávil v dané zemi deset let, kdy tam jeho děti chodí do školy a rodina přijímá životní styl země, nevidím důvod, proč by neměli mít možnost získat dvojí občanství. Moje studentky v tuto chvíli mají dočasný doklad o občanství a čekají na konečné rozhodnutí. Vnímají to jako velmi frustrující. A je to opravdu ponižující.

iLiteratura: Vraťme se ještě k vašim knihám: jak se změnilo vaše vnímání rodiny Floriů před psaním románů a po něm?
Stefania Auci: Dá se říct, že před psaním románu jsem měla o rodině Floriů mytickou představu. Moje vnímání se hodně změnilo, ale ne k lepšímu nebo k horšímu, prostě se změnilo. Během šesti let Floriové představovali moji druhou rodinu, a to velmi vtíravou. Bylo těžké se s ní vypořádat. Zároveň velmi oceňuji jejich schopnost přizpůsobit se době, ve které žili, postupovat odlišným způsobem než ostatní, novátorsky. A taky to, že se dokázali vyrovnat s úpadkem s určitou grácií. Pro tyto schopnosti k nim dodnes chovám velkou úctu. Vážím si toho, že jsem mohla přispět k znovuobjevení této velmi důležité rodiny.

iLiteratura: Město Palermo a ostrov Favignana figurují v románu jako důležité postavy. Jaké to ve vás vyvolává pocity, když vidíte bývalé usedlosti rodiny Floriů?
Stefania Auci: Ostrov Favignana má pro mě veliký význam, jelikož pocházím z města Trapani – a Favignana se nachází přímo před ním. Jezdím tam alespoň jednou ročně. V Palermu naopak trvale žiji. Trapani a Palermo jsou vzdálené sto kilometrů. Vzbuzují ve mně podobný pocit, jako když procházíte pokoji, které důvěrně znáte a ve kterých nějakou dobu nikdo nebydlel. Tvoří součást abstraktního domova, z něhož pravděpodobně nebudu schopna úplně odcházet, protože je mi důvěrně známý, podobně jako dům našeho dětství.