České vydání pětidílné francouzské komiksové série Azimut nese jeden vzkaz pro zdejší čtenáře – frankofonní komiks je natolik pestrý, vynalézavý a autorsky silný, že ani zajímavé a v mnoha směrech výjimečné dílo v tomto silně konkurenčním prostředí nezískalo žádnou komiksovou cenu. Pouze kreslíř Andréae obdržel v roce 2015 menší ocenění Crayon d´Or na festivalu v Brignals. Tou dobou byly ve Francii vydány dva díly, první vyšel v roce 2012, další pak následovaly s dvouletým odstupem a poslední v roce 2019. České nakladatelství Crew vydalo všechny pohromadě ve dvou svazcích, což je jeho obvyklá strategie, protože čeští čtenáři jsou stále trochu konzervativní a raději dají více peněz za jeden tlustší ukončený svazek, než aby kupovali jednotlivé díly postupně. Respektive platí to hlavně právě u frankofonních komiksů, japonské naopak jednotlivě vycházejí a úspěch mají. Crew tak v podobě omnibusů vydává frankofonní komiksy v edici Mistrovská díla evropského komiksu, kde ještě zmenšuje jejich formát, aby bylo dosaženo příznivější ceny.

U Azimutu to naštěstí neudělalo, protože by tak významně poškodilo Andréaeho famózní karikaturní kresbu, která hýří barvami a nabízí velkolepé celky i prokreslené detaily. V každém okně se toho děje opravdu hodně. Kreslíř navíc zručně pracuje s panelováním, okna řadí asymetricky bez jasného řádu, především podle toho, jak to vyhovuje ději, přičemž umí použít stránkové i dvoustránkové kresby i okénka velikosti poštovní známky. Všelijak zakřivuje perspektivu, pracuje s podhledy i nadhledy a s výrazným stínovaným kolorováním, to vše při bravurní karikaturní lince, na které nenajdeme chybu. Jeho postavy jsou bizarně groteskní, případně vesele ošklivé, objevují se tu ale i dvě kontrastně krásné ženské postavy.

Právě kolem krásné Manipu se točí převážná část děje. Neodolatelná krasavice přitahuje muže bez ohledu na věk a rasu a umí toho využít. V prvním díle se s ní setkáváme zprvu jen okrajově, jakožto s nebezpečnou manipulátorkou a zlodějkou takzvaných chron, s jejichž pomocí si udržuje věčné mládí (k čemuž ovšem využívá i smrt jiných bytostí, jak se dozvíme později). V dalších sešitech už však patří mezi skupinku ústředních hrdinů, a jakkoliv je stále trochu tajuplná a rozhodně ne vyloženě kladná, lze ji považovat za hrdinku hlavní. I proto, že ostatní, převážně už mužští hrdinové se tu objevují ve větším počtu a vyprávění přeskakuje od jednoho ke druhému: námořní kapitán hrabě Laperďous, emotivní malíř Evžen, profesor Aristides, lovec hlav major Orestes a také králík Pólio, který s majorem cestuje, aby mu tlapkami masíroval záda. Všechno to jsou postavy zmatkující, chybující a selhávající, obvykle tragikomickým způsobem – v jistou chvíli ale dokáže každý z hrdinů provést cosi významného, co pomůže jeho kamarádům nebo světu jako takovému.

Právě svět, který scenárista Lupano s Andréaem vytvořili, je největším přínosem komiksu. Jeho poetika je zajisté inspirována slavnou klasikou parodické fantastiky, nejvíce asi knihami Terryho Pratchetta, ale v některých prvcích i díly Douglase Adamse. Svobodně míchá klasickou magii s technologiemi, takže po nebi létají různé druhy mechanických ptáků a po zemi se potulují bohové elementů v podobě nenápadných zvířat. Mezi lidmi se vyskytují „podivové“, obvykle menší bytosti všemožných tvarů a velikostí, často také mechanické, s různými nadpřirozenými dovednostmi. Planeta ztratila sever, který, jak se postupně ukáže, v sobě nosí jedna z postav. Lidem do snů vstupuje Časorváč, který je schopen ukrást jim během jedné noci roky života, aby se probudili fatálně zestárlí.

Těchto a dalších neobvyklých, překvapivých a tajuplných prvků je komiks plný a autoři v každém dalším díle ještě přidávají další. Čtenáři se z jejich imaginace občas až točí hlava, zvláště když je vše tak bravurně nakreslené. Zejména při čtení prvních dvou příběhů jsme uneseni a ohromeni. S postupujícím dějem se bohužel ukazuje častý problém podobných sérií, kdy autoři občas úmyslně natahují děj, aby vydal na co nejvíce svazků. Hrdinové tak cestují světem a narážejí na další podivná království, přičemž hlavní linka bývá odsunuta do pozadí těmi epizodními. Putování krásné Manipu, která je neustále sváděna či rovnou zajímána mocnými muži, od barokně napudrovaného šlechtice po orientálního sultána s harémem, občas připomíná slavnou romanticko-dobrodružnou literární i filmovou ságu o neohrožené markýze Angelice.

Podobně je tomu se závěrem: když děj po všech odbočkách dospěje do finálních konfrontací, všechno to proběhne až příliš snadno a rychle – a pro většinu postav šťastně. Není to neuspokojivé, vše je vysvětleno a završeno, ale nějak příliš jednoduše, zejména s ohledem na to, jak zeširoka a komplikovaně do té doby autoři předestírali podstatu a problémy svého fikčního světa.

I tak je ale Azimut mimořádný komiks, který by zvláště ve stále dost opatrném českém prostředí mohl domácí tvůrce inspirovat: zejména v tom, jak ideálním prostředkem pro rozlet jejich imaginace může komiks být.