Christian Guay-Poliquin (*1982), francouzsky píšící quebecký spisovatel, má zatím na kontě tři romány, které dohromady tvoří volnou trilogii. Nejúspěšnější částí trilogie je druhý díl – Tíha sněhu. V Kanadě vyšel v roce 2016 a od té doby posbíral řadu literárních ocenění včetně prestižní kanadské Literární ceny generálního guvernéra a Literární ceny gymnazistů. K úspěchům právě této knihy bezesporu přispělo i to, že jednotlivé díly trilogie lze bez problémů číst odděleně, na což sází nakladatelství Argo, které zatím v českém překladu vydalo právě jen druhý díl Tíha sněhu, i většina zahraničních nakladatelů, již volí stejnou strategii. Christian Guay-Poliquin ovšem připouští, že v budoucnu možná k trilogii přibudou díly další.

Všechny tři zatím existující knihy je možné označit za romány postapokalyptické či dystopické. Rovněž se nabízí možnost je zařadit k tzv. spekulativní fikci, která dle své původní definice, formulované spisovatelem Robertem A. Heinleinem, spadá pod vědeckofantastickou literaturu, zároveň v ní ale tolik nejde o technologické odlišnosti konkrétního románového světa, jako spíše o reakci lidí na svět změněný těmito technologiemi.

V trilogii, kterou tvoří romány Le Fil des kilomètres (Čára kilometrů, 2013), Tíha sněhu (2016) a Les Ombres filantes (Dloužící se stíny, 2021), spočívá odlišnost fikčního světa od toho našeho vlastně jen v jedné, ale zásadní věci – z neznámého důvodu přestane jít proud. Děj se odehrává pravděpodobně v Kanadě, ale konkrétním názvům míst se knihy vyhýbají. Nedozvíme se ani jméno vypravěče a zároveň hlavního hrdiny románů, jímž je automechanik mladého až středního věku. Ten po přerušení dodávek proudu opouští město, protože zde začíná panovat chaos, dochází jídlo i benzín a veškeré jistoty se hroutí. Nasedne do auta a vydává se na dalekou cestu do rodné vesnice, kde už dlouhá léta nebyl. Tuto část příběhu mapuje první román. V Tíze sněhu vypravěč pobývá v rodné vsi a jeho život je značně poznamenán nehodou, která se mu na cestě stane. Třetí román se pak tematicky blíží tomu prvnímu – opět se jedná o jakousi „road book“, ale vypravěčova cesta je tentokrát značně odlišná.

Zima, sníh a tíseň
V románu Tíha sněhu se vypravěč ocitá v rodné vsi. Kousek před cílem jeho dlouhé cesty z velkoměsta se mu stane vážná autonehoda, strážci vesnice ho polomrtvého najdou ve vraku auta a rozhodnou se mu pomoct. Přestože si obyvatelé vesnice na vypravěče pamatují, neshodují se jednoznačně na tom, že by ho měli zachránit – dodávky proudu už několik měsíců nefungují, pomalu začíná docházet jídlo i léky, blíží se zima a domů si mladíka s rozdrcenýma nohama, který se jen tak tak drží naživu, chce vzít málokdo. Nakonec se rozhodnou dát ho na starost Matthiasovi, starému muži, jenž není místní, ale ve vesnici po přerušení dodávek proudu uvízl. Ten obývá krytou verandu opuštěné vily stojící kousek za vesnicí a k péči o mladíka svolí, když mu obyvatelé vsi výměnou slíbí pravidelný příděl potravin a místo v evakuačním transportu, kterým se na jaře pokusí dostat do města.

Tak začíná zvláštní soužití dvou mužů. Věkově by mohli být otec se synem. Matthias, ač starý pán, obstarává veškeré potřeby nezbytné pro život a svědomitě pečuje o téměř bezvládného a ukrutnými bolestmi trpícího hlavního hrdinu. Ten zpočátku nedokáže a později spíše nechce příliš mluvit. Hovor obstarává Matthias – mluví o tom, co viděl venku, o každodenních pracích, někdy i o svém životě předtím, než přestal jít proud. Vyprávění hlavního hrdiny tak spočívá především ve vnitřním monologu, v popisech toho, co vidí za okny verandy, co dělá Matthias, kdo jim přinesl potraviny a co říkal, nebo v útržcích vzpomínek z doby těsně po nehodě.

Vypravěč se postupně zotavuje, začíná být samostatnější a krytá veranda, kterou lze jako jedinou místnost z rozlehlého domu dobře vytopit, je pro dva dospělé muže náhle malá. Za okny nepřestává padat sníh a v obou postavách narůstá tenze i frustrace, současně ale i snaha situaci zvládnout v klidu. Pro popis této roviny románu by bylo možné použít francouzský termín huis clos, jenž v umění – s odkazem na stejnojmennou slavnou divadelní hru J.-P. Sartra, u nás uváděnou pod názvem Za zavřenými dveřmi – označuje stav, kdy jsou postavy uzavřeny v jednom prostoru, který nelze opustit, což pochopitelně vede ke konfliktům. A tady se ukazuje, jak je i při nejlepší vůli všech zúčastněných takovou situaci krajně obtížné zvládnout.

Sto roků samoty
Podobně těsno začíná být i ve vesnici. Původní smysl obyvatel pro pospolitost a snaha dělit si mezi sebou vše spravedlivě, které kontrastují s údajným chaosem ve městech, postupně ztroskotávají. Lidé začínají myslet především na sebe a někteří se rozhodnou uprchnout neznámo kam. Zároveň má ale čtenář pocit, že v románu nejde tolik o rozbor postapokalyptického světa jako spíše o důkladnou reflexi samoty a informační i fyzické izolovanosti. Není to naprosto bezútěšná vize světa po katastrofě, kde vládne násilí a beznaděj, s jakou se můžeme setkat třeba v Cestě Cormaca McCarthyho.

Vyprávění v Tíze sněhu je spíše pomalé, vypravěč více než vlastní pocity a vnější děje důkladně popisuje, co vidí kolem sebe, příliš se nezmiňuje o svém životě před přerušením dodávek proudu a největší pozornost věnuje popisům přírody. Celý text je v podstatě i jakási zvláštní óda na přírodu, často se zaměřuje na líčení sněhových vloček i závějí, odlesků slunce i zachmuřené oblohy. Příroda je snad i skutečnou hlavní postavou románu – podle ní se všechno řídí, to ona rozhoduje o náplní dní všech postav, o jejich přežití či nepřežití. Je také takřka jediným pozorovatelným prvkem, kde se něco skutečně odehrává, v protikladu k přísně střeženému vnitřnímu světu obou protagonistů, v němž se – navenek – nic neděje. Celá vesnice je uvězněna v náruči zimy podobně jako rodina Buendíů z románu Gabriela Garcíi Márqueze uprostřed pralesa. Na Sto roků samoty se v knize ostatně několikrát naráží.

Vyprávění je udržováno v pozvolném tempu i tím, že postavy nemají jiný způsob orientace v čase než sluneční svit a jiné přírodní jevy. Kapitoly jsou číslovány podle centimetrů napadaného sněhu a sepětí s přírodou, nebo snad spíše s jakýmsi dřívějším, přírodě bližším životním stylem, se projevuje i tak, že velké množství pasáží se týká rad, „jak přežít“, nebo popisů, jak se věci dělaly dříve. Pozorný čtenář se může třeba dozvědět, jak stáhnout zajíce z kůže, jak jednoduše vyrobit sýr, jak konzervovat potraviny nebo na co nejlépe ulovit rybu. Tyto úseky mohou být pro městského člověka skutečně objevné. Současně ale kniha možná u některých čtenářů narazí na to, že jim tempo vyprávění bude připadat v některých částech až příliš pomalé. Ač jde bezpochyby o autorský záměr, je otázkou, zda si text dokáže vždy udržet čtenářovu pozornost.

V románu se nakonec objevuje další a poměrně překvapivá rovina, již by bylo možno označit za mytologickou. Obyvatelé vesnice mají biblická jména, až na pár výjimek začínají na písmeno J. Veterinářka a lékárník, kteří se o hlavního hrdinu po nehodě starají, se tak příznačně jmenují María a José. Dále je kniha orámována příběhem o Daidalovi a Ikarovi – každá ze sedmi částí románu je uvozena krátkým textem tematizujícím tento antický mýtus. Tento paralelismus může hlavní dějovou linii obohatit a poskytnout čtenáři nové podněty k reflexi, zároveň ale způsob, jakým autor oba příběhy usouvztažnil, může působit trochu nuceně a krkolomně.

Pro román Tíha sněhu je velmi určující atmosféra a prostředí, do něhož je zasazen. Kombinace drsné severské krajiny, osamělosti, tísně a mytických motivů zajišťují pozoruhodnou a nevšední četbu. Román v sobě umně spojuje melancholické pozorování přírody i zastřenou napínavost pramenící z otázky, kam se může hlavní dějová linka i celý svět odstřižený od proudu dále vyvíjet. Čtenáři se tak určitě nemusí lekat toho, že jde o druhý díl volné trilogie. Čtenářskému zážitku samostatná četba nijak neuškodí.