Finská prozaička Petra Rautiainen (nar. 1988) zavítala v červnu 2022 do Prahy představit svůj historický román Popel a sníh, který do češtiny přeložil Vladimír Piskoř. Ve dvou dějových liniích v něm autorka popisuje podmínky v nacistickém zajateckém táboře na konci pokračovací války i násilnou asimilaci sámského obyvatelstva v rámci poválečné obnovy severního Finska. V rozhovoru jsme se věnovaly zejména zamlčovaným místům ve finské historii, jejímu vztahu k Laponsku i vztahu Finů k Sámům.

iLiteratura: Román Popel a sníh je vaše prvotina a dostalo se jí velmi příznivého přijetí jak ve Finsku, tak v zahraničí, což je zřejmé i z toho, že už byla přeložena do několika jazyků. Jak těžké nebo jednoduché je najít pro prvotinu nakladatele?
Petra Rautiainen: Bylo to až překvapivě snadné. V roce 2017 jsem byla přijata na jednu z nejlepších škol tvůrčího psaní u nás, Kriittinen korkeakoulu, a tam jsem začala pracovat na scénáři, z něhož se nakonec vyklubal tento román. Na škole nám texty četli a komentovali různí mentoři, každý student si mohl vybrat. Mezi nimi byl i redaktor nakladatelství Otava Aleksi Pöyry, a když jsme se poprvé setkali, měl už přečteno asi třicet stran mého rukopisu. Požádal mě, ať mu to pošlu celé, tak jsem mu to poslala a už za týden jsme si domluvili schůzku. No a hned na místě jsme uzavřeli smlouvu. Měla jsem tedy opravdu velké štěstí, prostě kliku. Získat smlouvu s nakladatelem je jinak těžké, uspěje tak promile začínajících autorů a často se o vydání rukopisu dlouze vyjednává.

iLiteratura: V poslední době se ve finské literatuře začala pojednávat válečná témata a traumata z nových úhlů pohledu. Proč válka zaujala vás? Začalo to studiem historie?
Petra Rautiainen: Šla jsem studovat historii právě proto, že mě v dějinách zajímala spousta věcí, o kterých se ve školních učebnicích nepíše. Můj dědeček byl za války ve vězení, patrně proto, že nechtěl bojovat v pokračovací válce. U nás doma se o jeho osudech za války nikdy nemluvilo, příběhy jako ten jeho se do médií nikdy nedostaly, natož aby pronikly do učebnic. Už na druhém stupni základní školy jsem se zajímala o zajatecké a internační tábory, které ve Finsku fungovaly.
Tatínek byl rybář, a proto jsem s ním často jezdila do Laponska, kde jsou pro rybaření výborné podmínky. Tak jsem se seznámila i s historií Laponska a se Sámy. Jejich dějiny mě zajímaly hodně, protože ani o nich se ve škole skoro vůbec nic nedozvídáme. Učíme se o původních obyvatelích Ameriky i o tom, jak se tam k nim špatně chovají, učíme se o rasismu vůči černošskému obyvatelstvu a to je všechno samozřejmě důležité, nicméně fakt, že i naše země se chovala koloniálně, se nijak nekomentuje, vlastně si to spousta lidí ani neuvědomuje. Celkově se dějiny Laponska nijak neřeší, je tedy zajímavé se ptát: proč?

iLiteratura: Vzpomínalo se na válečné události u vás doma, když jste byla dítě, nebo se o tom spíš nemluvilo?
Petra Rautiainen: Doma se o tom nemluvilo, určitě hlavně proto, že rodiče sami válku nezažili. U maminky doma se o tom asi nemluvilo proto, že to kvůli dědečkovi pro ně byl traumatizující zážitek. Táta ale vyprávěl, že od sousedů toho o válce slyšel hodně: když byl malý, nebyla televize a při návštěvách nebo třeba při senoseči vyslechl od chlapů spousty historek. Takže obě ty zkušenosti jsou docela typické: ve Finsku se o tom obecně mluvilo poměrně dost, ale ne o konkrétních osudech příbuzných.
K tomu mlčení přispělo jistě i to, že váleční veteráni se po válce nedočkali moc velkého uznání (a to ani nemluvím o příslušnicích Lotta Svärd, dobrovolné ženské organizace). Finsko zkrátka nebylo na straně vítězů. Teprve v poslední době nabyli veteráni na významu.
O válce by se mělo mluvit víc i proto, že se o ní tak moc mlčelo – a ty příběhy, které se o ní vyprávěly, podporovaly mocenský narativ, skoro pokaždé šlo o vítězství. Ale kde jsou příběhy, v nichž finský voják znásilňuje ženy, zabíjí děti, pod vlivem drog ujede na lyžích sto kilometrů nebo podporuje nacismus?
Ve škole se mluvilo a mluví o druhé světové válce i o těch našich válkách s respektem a odtamtud také pochází většina nám obecně známých informací. K tomu, když jsem byla malá, přispívalo i čtení románu Väinöa Linny Neznámý voják a také každoroční oslavy dne nezávislosti v Prezidentském paláci: tam se vždy 6. prosince na veterány pohlíží s úctou jako na ty, díky nimž si Finsko dokázalo nezávislost udržet.

iLiteratura: Kolik rešerší bylo potřeba udělat, abyste mohla tu dobu věrohodně popsat včetně realistických detailů?
Petra Rautiainen: Opravdu hodně! Zhruba padesát procent času při práci na té knize padlo na přípravu, na rešerše podkladů, a teprve druhých padesát procent bylo vlastní psaní. Četla jsem disertační práce, mluvila s archeology, kteří prováděli průzkum nacistických zajateckých a internačních táborů a přišli v roce 2018 s informací, že jich ve finském Laponsku bylo skoro dvě stě. Kromě toho jsem pročetla i řadu vzpomínek bývalých válečných zajatců.

iLiteratura: Uvažovala jste jako historička, že byste o tomto tématu raději napsala vědeckou studii? Nebo vám beletrie nabídla při jeho zpracování více volnosti?
Petra Rautiainen: Jsem založením badatelka. Proto jsem se pustila i do disertační práce, v níž zpracovávám obraz Sámů ve finském časopise Suomen Kuvalehti v letech 1952–1972. Takže mě zajímá i vědecký rozměr celé věci. Ale umění, literatura a populární kultura jsou velmi důležité, protože zprostředkovávají informace o jiných kulturách, jiných lidech a jejich zkušenostech i pocitech. Beletrie to umí podle mě nejlépe. Při psaní románu můžu skloubit roli badatele se silou fantazie, proto je pro mě svým způsobem důležitější a přináší mi větší možnost vzájemné komunikace se čtenářem.

iLiteratura: Ve válečných románech se dřív o zkušenostech civilního obyvatelstva moc nepsalo, většinou se děje popisovaly z perspektivy vojáků. O táborech se vůbec mlčelo. Teprve v posledních letech se tzv. domácí fronta objevila např. v dílech Katji Kettu, Tommiho Kinnunena nebo Sirpy Kähkönen. Uměla byste říct, proč se na tyto hlasy čekalo víc než dvě generace od války? Bylo to kvůli strachu, studu, nebo z jiných důvodů?
Petra Rautiainen: Myslím, že pro Finsko bylo a stále je těžké zpracovat svou historii sympatií k nacismu. V tom smyslu jde o stud a o tíživé pocity. Další věc je, že se to všechno dalo snadno zamést pod koberec; všechno se totiž odehrálo daleko, v Laponsku, které je pro mnoho Finů tak vzdálené, jako by to byla cizina. Ne však pro ty, kteří v Laponsku žijí. Proto je výklad historie pokroucený. Když se třeba mluví o evakuovaných, většinou se tím myslí evakuovaní z Karélie. Ale celé Laponsko bylo vypálené, Finsko přišlo i o Petsamo (Pečengu) a oblast kolem Sally a odtamtud se Finové a Sámové také museli evakuovat. Takže byla evakuována půlka Finska, ale o tom se skoro nemluví. Proč se historie, kterou si prožili lidé v Laponsku – Finové i Sámové – v celofinském měřítku víc neřeší, je velmi zajímavá otázka, na kterou nemám jasnou odpověď.

iLiteratura: Mluvila jste o tom, jak jste do Laponska jezdila s tatínkem a že jste se tam začala seznamovat i se sámskou historií a kulturou už jako dítě. Jaký máte k Sámům a jejich kultuře vztah?
Petra Rautiainen: Sámská historie i kultura mě zajímají zvlášť proto, že se o ní skoro nikde nemluví. Už jako dítě jsem si to uvědomovala. Poslední dobou se obecné povědomí o Sámech trochu zlepšuje, ale je důležité, abychom my Finové pochopili a přiznali si, že jsme se vůči nim chovali rasisticky a koloniálně. Loni byla ustavena komise, která se má otázkami narovnání vztahů a pojmenování křivd vůči Sámům zabývat. Bohužel teď v květnu její vedení odstoupilo s odůvodněním, že komise uložené cíle patrně nedokáže splnit, takže uvidíme.

iLiteratura: Četli vaši knihu tedy i Sámové? Máte nějaké reakce přímo od nich?
Petra Rautiainen: To pro mě byla opravdu velmi důležitá věc, protože jako představitelka většiny v románu píšu o menšinách a to je pozice, o které jsem při psaní hodně uvažovala. Takže mám radost, že si ho někteří Sámové přečetli. Třeba moje učitelka inarijské sámštiny mi říkala, že při čtení plakala dojetím.

iLiteratura: Jak reagovali finští čtenáři na pasáže o krutém zacházení s vězni, skrytém rasismu nebo rasových teoriích? Vzbudilo to celospolečenskou diskusi, zvláště když v posledních měsících bohužel opět sledujeme válku a její krutost velmi zblízka?
Petra Rautiainen: Přijetí bylo ve Finsku až překvapivě příznivé. Jak od recenzentů, tak od čtenářů. I veřejně činné osoby, například bývalý guvernér Finské národní banky Erkki Liikanen, byly nadšené z toho, že jim kniha odkryla dosud neznámé skutečnosti. V době koronavirové krize probíhalo všechno jen on-line, ale teď v létě se chystá vydání románu v norštině a švédštině, takže doufám a věřím, že i v těchto zemích to zvláště v této době diskusi rozproudí. Nová válka mé knize skutečně dodala úplně nečekaný rozměr a vnesla do ní nové interpretace.

iLiteratura: Myslíte si, že o zimní, pokračovací či laponské válce lze napsat román ještě z nějakého nového úhlu pohledu?
Petra Rautiainen: Nepochybně! Ještě toho je tolik, co by se mělo zpracovat. Ten velký příběh o tom, že Finsko vyhrálo a udrželo si nezávislost, by se měl přehodnotit a měli bychom se vypořádat s traumaty a hrůzami, které válka zanechala a které se táhnou po několik generací. Bylo by to důležité i proto, abychom se dokázali vyrovnat s hrůzami a traumaty, které teď přináší nová válka.

iLiteratura: A o čem píšete teď? Opět na historické téma?
Petra Rautiainen: Druhý román se bude jmenovat Meren muisti (Paměť moře) a měl by vyjít v srpnu letošního roku. Odehrává se v Severním ledovém oceánu a na severu Norska a hlavní postava pochází z tamní kvenské menšiny, což jsou lidé finského původu, kteří tam žijí a uchovali si vlastní jazyk i kulturu. Kniha popisuje mimo jiné systematickou a promyšlenou propagandu ropných společností vedenou proti změně klimatu v druhé polovině 20. století. Místo toho, aby se chovaly zodpovědně a omezily produkci, tak ji stále zvyšují a tvrdí, že klimatická změna je lež.