Soubor povídek a aforismů Balla je mrtvý (Větrné mlýny, 2021) tematizuje především otázky existence, bytí a identity v nejrůznějších odstínech, od lehkých a hravých textů až po dusivé představy vyškrábané z hlubin lidské mysli. Slovenský spisovatel Balla (*1967) pronikl na pulty českých knihkupců se dvěma romány: Ve jménu otce (Větrné mlýny, 2017) a Velká láska (Větrné mlýny, 2018), ke kterým se nyní přidává soubor povídek a aforismů Balla je mrtvý.

Autor si za protagonisty textů obsažených v této sbírce vybírá obyčejné lidi z davu, postavy bez identity, které jsou pouhými obrysy potenciálních hrdinů, o nichž jiní píší romány. Balla je na krátkou chvíli vytáhne na světlo reflektorů, prozkoumá je a po pár odstavcích vrátí zpět do bezejmenné masy, jako by nebyl spokojený s tím, co oni – ale i on sám – mohou čtenáři nabídnout. Už to samo o sobě představuje jedno z témat, kterým se Balla ve své sbírce hojně věnuje: věčná nespokojenost člověka s tím, co má a kam ho život zavedl. Zároveň však tato autorova zdánlivá vybíravost může místy vyvolávat pochybnosti, zda se skutečně jedná o záměr, anebo se do sbírky dostalo několik nerozpracovaných poznámek.

V tom spočívá málokdy vnímaná složitost žánru povídky. Nedefinuje ho čistě jen délka textu a nelze ani předpokládat, že zdatný romanopisec – jak mohou čtenáři Ballu vnímat – je automaticky schopný napsat dobrou povídku. Autor si ve své sbírce s tímto žánrem pohrává, ukazuje jeho možné podoby a místy se dostává až na jeho hranici. Používá různé styly i vypravěče, čtenář se setká s proudem vědomí i myšlenek, s hovorovým jazykem, polopřímou řečí i vulgarismy. Delší povídky střídají krátké aforismy, či dokonce texty, které by bylo možné označit za osamocené myšlenky, jež se jen náhodou zachytily na papíře.

Na první pohled čteme nesourodou směs, pozorné čtení však odhalí určité spojitosti, ať už v podobě navracejících se postav či motivů, nebo méně nápadných intertextuálních odkazů a propojení v rámci knihy i mimo ni. Vnitřní intertextualita je patrná například v povídce Třísky, kde Krak – jedna z navracejících se postav a do jisté míry Ballovo alter ego – mluví o psaní povídky Svědomí (s. 67), kterou čtenář nalezne dále ve sbírce.

Ballovu nesourodou směs je nutné vnímat prostřednictvím témat a motivů, které se jednotlivými texty proplétají, spíše než se pokoušet charakterizovat styl knihy jako celku. V okamžiku, kdy čtenář tato společná témata odhalí, si volí i způsob, jakým je na sebe nechá působit.

Různé způsoby čtení
Ballova povídková sbírka má několik vrstev, a dá se proto číst různými způsoby. Někdo v ní může vidět sociologickou sondu, zavrtávající se do typizovaných společenských problémů – vztahy, práce, kariéra. Zobrazuje širokou škálu dysfunkcí od nadšeného nihilismu až po drastické vyústění nespokojeného soužití. Vracejícím se motivem jsou promarněné příležitosti, neprošlapané cesty osudu a věčná otázka „co by bylo, kdyby“. Postavy hledí na svůj život s vědomím, že takový být nemusel, a ukazují tím další hojně rozšířenou lidskou vlastnost: sklon upírat zraky k minulosti. V tomto ohledu je možné knihu vnímat jako kritiku společnosti či pouze jako její věrné vyobrazení.

Jiné čtení odhalí otázky identity a bytí, individuality a kolektivního já, které Balla načrtává z několika úhlů. Lidé jsou podle něj do určité míry zaměnitelní, představují jakýsi kaleidoskop tváří a jmen: „Dohodla jsem se s přítelem, že pojedeme do Emirátů na výlet, ale neměl jmenovku, když jsme se domlouvali, tak si nejsem jistá, s kým jsem se vlastně dohodla […]“ (s. 24). Lidskou identitu utváří nejen to, jakým způsobem se člověk dívá na svět, ale i jak svět nahlíží na něj. A to, zda člověk vůbec existuje, může být samo o sobě otázkou: „Nepřekvapilo ho, že v té chvíli vešel znuděný průvodčí a sedl si přesně na to místo, o kterém si doteď myslel, že na něm sedí on sám“ (s. 13).

Ballovy postavy jsou ve vztahu k tématu individuální lidské existence použity jako skici, studijní kresby, rozkládající celek na jednotlivé části s různou úrovní detailu – od nezúčastněného vypravěče, popisujícího události zvenčí, až po zachycení bezprostředního proudu myšlenek či volně plynoucí samomluvy. Autorovým cílem však není poskytnout čtenáři návod na vlastní sebepoznání, spíše místy až bizarním způsobem zdůrazňuje křehkost pojmu identita.

V neposlední řadě lze povídky číst jako hrátky s jazykem. Balla několikrát tematizuje psaní samotné, oživuje ho a vytváří paralelu psaní a žití: „[…] představa lasičky ho likviduje, nechce ani myslet na lačisku ani překlep ve slově lasička, ani na enumerace, ve kterých se neustále opakuje lasička, ani na to, že ten překlep schválně neopravil“ (s.169).

Některé povídky jsou Ballovou sebereflexí, a to nepříliš vlídnou, avšak nesoucí nádech humoru: „[…] posouval bydliště svých praotců a pramatek do žírných vinohradů na italském jihu, kde se prý dostali do styku i s předky Giacoma Bally, legendárního futuristy, kterému na Slovensku v literárních kruzích dělá ostudu jmenovec, kancelářský bandita a středoevropský spisovač rodinných ság o dělnických rodinách, které si žádné ságy nezaslouží“ (s.86). Sám sebe nebere vážně, což působí jako kontrast k temněji laděným povídkám tematizujícím morální a etické poklesky lidí, ovšem jen do té doby, než i v nich čtenář odhalí určitou dávku ironie. „Kvílí brzdy. // Chodci se ohlížejí a doufají, že auto někoho zabilo. // To vždycky zlepší náladu a vztahy mezi těmi, kterým se nestalo nic“ (s. 93). To neznamená, že by šlo o humoristickou sbírku, ale dá se číst s jistým nadhledem, který vnáší do místy depresivních obrazů lehkost.

Povídky, které nejsou pro každého
Ballova sbírka obsahuje také četné obrazy krutosti, ukazuje ty nejhorší lidské stránky včetně lhostejnosti vůči zlu a v jistém smyslu i fascinaci utrpením – viz výše citovaný úryvek o chodcích doufajících ve smrtelnou nehodu. Způsob, jakým mluví o smrti, je místy znepokojivý, syrový a naturalistický. Šokuje čtenáře lehkostí a nedostatkem citovosti při líčení agrese. Citlivější povahy by tedy měly dát přednost jiným knihám.

Přestože se většině Ballových textů v této sbírce nedá upřít hloubka, část z nich může v porovnání působit poněkud hluše, jako náčrtky, které někdo omylem shrnul se zbytkem do jednoho celku. Na první pohled nesourodá směs získává ucelenější podobu díky prolínajícím se tematickým linkám a konečný dojem z přečtení je také poměrně jednoznačný. Balla poodhaluje podoby společnosti, dysfunkční mezilidské vztahy a krizi identity a individuality. Činí tak nejen prostřednictvím témat samotných, ale i různícími se styly jednotlivých povídek a krátkých textů.

Balla je mrtvý není lehké čtení na večer. Autor v čtenáři podněcuje úvahy a sebereflexi, mluví o věcech, které každý do určité míry zná, v nichž si dokáže najít kus sebe sama, své strachy a nejistoty, skryté tužby, ale i širší disharmonii lidského společenství. Sbírka jednoduše ukazuje život.