Jako osmý svazek edice angloamerických básníků vydalo nakladatelství Argo po reedici (2017) Ariela Sylvie Plathové i sbírku Dopisy k narozeninám jejího manžela Teda Hughese (1930–1998). Jsou v ní shromážděny básně, jež vznikaly od její sebevraždy v roce 1963 do konce jeho života a jsou Plathové určeny. Dopisy v titulu sbírky neoznačují žánr, jejž by Hughesova poezie imitovala, ale převládající druhou osobou sugerují rozhovor, připomínané vzpomínky na konkrétní situace, výčitky i pokládané otázky, které zůstávají bez odpovědi. Přes intimitu a trýznivost rodinné tragédie však čtenář nemá pocit indiskrece.

Dopisy k narozeninám se úzce vážou nejen k osobě Sylvie Plathové, ale i k jejímu dílu – objevují se zde odkazy na román Pod skelněným zvonem, deníky i poezii a celá sbírka je stejně jako Ariel věnována „Friedě a Nicholasovi“, tedy jejich dětem. Opakuje se zde motiv nepochopení, respektive chybějící jasnozřivosti – „tehdy jsem (ještě) nevěděl, že…“. Patrná je tu snaha dobrat se Sylviiných pohnutek, pojmenovat její démony a strachy („temná voda“, „plameny“, „mučitel“, „jícen azalky“, „Pták Paniky“, „naslouchání jiným bohům“, „Minotaurus“, „tasemnice duše“), které Hughes znal z vnějších projevů, zvláště pak textových, ať už z básní, či deníků. Autor také několikrát reflektuje elektroléčbu, jíž se na tehdejších psychiatriích léčily deprese (básně Citlivé místo, Krev a nevinnost – „Zatřásla jsi bleskosvodem mezi zuby“, s. 244) a vyrovnává se se Sylviinou (!) otcovskou figurou (Střela, Včelí bůh), v básních přítomnou nejen skrze motivy němčiny, včel, pohřbu (Otto Plath pocházel z Německa a byl uznávaným odborníkem na včely), ale v závěrečných textech (Ottův snímek) i tematizací určitého boje o Sylvii – útěk do smrti je nazírán jako odchod za otcem, jenž zemřel, když jí bylo osm let. „Ani ve snu by mě nenapadlo, […] / že tvůj duch bude nerozlučně spjat s mým stínem, / dokud slova tvé dcery dokážou rozechvět svíčku“ (s. 267).

Ted se nyní Sylvii omlouvá, utvrzuje se, ujasňuje si svou i její pozici. Říká jí, jaká tehdy byla, a ona nemá hlas, kterým by se mohla bránit. Svírá ji ve svých verších, jež reagují na obraz, který se o Plathové po smrti utvořil z jejích básní, deníků, svědectví, analýz i domněnek. Jeho poezie je proto srozumitelná; čtenář má možnost všechny obrazy zacílit k osobě slavné básnířky: „To bylo tvé já, které jsi sdílela s divokou zemí. / Bylo to tvé členství / v sesterstvu okvětních lístků a bytostí, / jejichž zednářskými znameními jsou krása a nektar / v zemi lásky, v ráji, / z něhož se tě pokusila odvléct tvá sebevražda“ (s. 149). Převládá tu lítost, stesk po jejích gestech, pohybech, osobnosti (nikoli však slovech: „A tvoje slova / jako kusy brouků a pavouků / vydávené sovami“, s. 58). Jsou to básně plné lásky, v podstatě milostné verše adresované do zásvětí.

Protože svou bolest či vzpomínky líčí Hughes v citově vyhrocených scénách – i když bez onoho drásavého tónu, který známe z ikonické sbírky Ariel –, o to tíživěji se v kontextu tohoto zjitření vyloupnou smutkem ztišené obrazy dětí po matčině smrti: „Oči tvého syna […] / proměnily se ve vlhké diamanty, / nejtvrdší matérii nejčistší bolesti, / zatímco jsem ho krmil v bílé dětské židličce. // […] Den za dnem jeho sestra / bledla ranou, / kterou nemohla vidět, dotknout se jí ani ji cítit, když jsem tu ránu / každý den oblékal do modrého bretaňského kabátku“ (s. 252).

Básně jsou řazeny v podstatě chronologicky, nikoli podle data vzniku, ale na základě vzpomínek na společné zážitky: od seznámení přes zamilovanost, těhotenství i hádky až k závěru, v němž zachycují Sylviinu nepřítomnost, prázdné místo po rozluce (Okrádaje sám sebe). Hned první báseň se jmenuje Fulbrightovi stipendisté a odkazuje na chvíli, kdy Plathová v roce 1955 přijela ze Spojených států do Cambridge. Odtud pramení reflektovaná odlišnost dvou světů (Stubbing Wharfe, Sova, Eltisley 55, Chyba, Pláž), zachycená v různých atmosférách anglických domů a amerického širokého prostoru, i okouzlení její typicky americkou energií a nadšením (Hra osudu). Sbírka připomíná prohlížení rodinného alba (ostatně samotné fotografie se v básních několikrát objeví: Dokonalé světlo, Fulbrightovi stipendisté), jako by v důrazu na vizualitu (popisy oblečení, opakované zmínky o jejím kulatém obličeji aj.) měla být svědectvím o „Sylvii“, nikoli autonomním jazykovým výtvorem. Ve snaze zachytit minulé okamžiky se však Hughesovy Dopisy k narozeninám stávají příliš mimetickými. Jeho básně jsou z velké části sice poetický, ale stále (pouhý) popis skutečných scén, úsilí o jejich jazykové zachycení, než zmizí v nenávratnu paměti (St. Botolph’s).

I kvůli množství podobných motivů se nevyhneme srovnání – Hughesovy Narcisy nemají úšklebek ani něhu Plathové Tulipánů a Červencových máků. Jeho poezie není banální, přes rozsah souboru nesklouzává do monotónnosti, dovedně pracuje s lexikem i intonací, ale postrádá onen „rimbaudovský osten“. Ten však v básních hledáme právě kvůli napojení sbírky na poezii jeho ženy, jako by jeho básně měly dostát kritériím, která nastavila ona. Ukazuje se, že sbírce chybí doslov, který by osvětloval Hughesovu poetiku i jeho místo mezi britskými básníky, protože bez těchto souvislostí vyznívá jako „pouhý“ „manžel Plathové“.