Třetí v češtině vydaný román finského autora hororové literatury Marka Hautaly vyšel letos v nakladatelství Golden Dog jako první překladová kniha převedená z jiného jazyka než z angličtiny. Autorský medailon na záložce Architekta temna slibuje „psychologický horor s temným prostředím“ a má čtenáře přesvědčit že „na severu se píší nejen dobré thrillery, ale i výtečné horory“. Do jaké míry se to skutečně daří, nechť posoudí každý sám. Za sebe však mohu tvrdit, že slova z medailonu v tomto případě nejsou prázdnými marketingovými frázemi.

Samota lidí vrostlých v dům
Na to, že je Architekt temna vystavěn na vcelku neobjevné zápletce a klasickém hororovém půdorysu, funguje překvapivě dobře. Protagonistou příběhu je mladý vysokoškolák Joni, který se přestěhuje do strašidelně vypadajícího domu s mrazivou minulostí. Zápletce nechybí ani temný kult nebo dávné děsivé tajemství. Zkrátka klasické esence hororu, kterými by mohl být leckterý žánrový fanoušek už dávno přesycen. Marko Hautala s nimi však nakládá s citem a výborně vykresluje prostředí. Zvládá i psychologii postav, a tak není nijak těžké mu ne zcela originální prostředí odpustit. I proto, že fenomén strašidelného domu inovuje: nejedná se o starou vilu na okraji města, ale o bytový dům, což mimo jiné také přináší potenciál interakcí s řadou postav v rolích sousedů. Těch je v domě celé panoptikum, každá z postav je navíc uvedena z nějakého důvodu, nikdo tu není navíc; přesto nemá čtenář pocit, že románoví protagonisté jen slouží skládačce příběhu. Jsou realističtí, a to i ve své místy až bizarní přehnanosti.

Tajemno je navíc umocňováno díky tomu, že hlavní protagonista Joni je psychicky nemocný, a tak když se v domě začnou dít podivné věci, může být čtenář – společně s Jonim – do určité doby nejistý, které podivnosti se dějí skutečně a které jen v Joniho hlavě. Prostor samotného domu funguje tak, jako by jeho zdi představovaly jakousi izolační bariéru. Nejenže se děj málokdy odehrává mimo ně, ale i pro hlavního hrdinu představuje dům postupně odhalované tajemství. A zároveň vězení, z něhož Joni sice může odejít (a také čas od času odchází), avšak nemůže se od něho zcela odpoutat. V tom sehrává roli i neustálý pocit sklíčenosti pramenící z Joniho samoty, což je stav, který se autorovi umně daří přenášet i na čtenáře: „Druhý týden v novém bytě se chýlil ke konci a Joni začal postrádat jakýkoli kontakt se sousedy. Uvažoval, že zazvoní na zvonky ve svém patře jen proto, aby se ujistil, že zvuky, které se v domě ozývají, skutečně působí lidé. Plán znovu a znovu ztroskotával na faktu, že Joni zkrátka nevymyslel, co říct. Jednou dokonce došel k Suleviho dveřím a položil prst na zvonek, ale na poslední chvíli se vzpamatoval.“

Obyvatelé domu se objevují, mizí, vydávají zvuky a někde „tam“ jsou. A i když s nimi Joni později mluví i jinak interaguje, nakonec se zdá, že to nejsou sousedé, ale položky nepřívětivého itineráře starého domu, což velmi věrohodně doplňuje atmosféru celé prózy. Ostatně dům tu funguje takřka jako živý organismus, jehož jsou obyvatelé součástí: „Dům chátrá, říkal Sulevi v noční temnotě na chodbě. Je čím dál neklidnější. […] Jako by mluvil o temném tvoru, který namáhavě dýchal skrz své větrací otvory, kanalizační potrubí a temné chodby, a vydechoval do bytu zkažený, jedovatý vzduch“ (s. 187). Nebo na jiném místě: „Dům byl vybudovaný pro věčnost. Nestaral se o lidské spory. Pil krev obětí nehybně, nenasytně, bezcitně. Odpadní potrubí chrčelo a bublalo. Lačná, stará ústa“ (s. 310).

Vše, co zní
Jedním ze způsobů budování atmosféry, pro horor poměrně neotřelým, je orientace na zvuk. Ne že by autor zanedbával vizuální popisy, avšak zvukové vjemy tu svým způsobem dominují. Je až úctyhodné, jak si dokázal vyhrát s atmosférou, kterou vytvořil pouhopouhým monotónním hučením, jehož původ je pochopitelně pro zápletku nakonec stěžejní, a kromě toho funguje jako spojující prvek mezi Jonim a některými dalšími obyvateli domu. Například alkoholikem Sulevim, bývalým vojákem, který ve své pohnuté minulosti nejen páchal válečné zločiny, ale zažil v dětství i situace, kdy byly ohavné zločiny páchány na něm. Právě kvůli tomu zná mnohá tajemství z minulosti domu a především Joniho bytu. Prozraďme alespoň to, že Joni žije v bytě po vrahovi vlastní dcery. Nachází v něm podivné předměty a prastaré symboly naznačující, že v celém objektu sídlí nadpřirozené zlo.

To ví i jedna ze sousedek, Matilda, která na YouTube zachytila svou proměnu z veselé dívky v trosku před sebevraždou. I ona vidí jakési zlé jsoucno, která se zde vyskytuje. Ostatně dům samotný je strůjcem (nejen) její proměny. Mimochodem, právě ve třetině knihy, kdy se Matilda – byť jen virtuálně – objeví na scéně, začne být pocit děsu v románu skutečně hmatatelný. Hautala nenechává nikoho na pochybách, že se strachem dokáže pracovat mistrně. Že se kromě mrazivě depresivní neúspěšné youtuberky Matildy brzy objeví i entity mnohem temnější podstaty, netřeba dodávat… Vše nakonec vede k temným rituálům, což může znít jako další klišé, avšak musím jedním dechem dodat, že i tady se Hautalovi daří bezmála lovecraftovskou atmosféru budovat věrohodně.

Architekt temna ve výsledku dobře plyne, napětí se stupňuje v ideálním tempu a záhady se nabalují právě tak, aby čtenář neztratil ani na chvilku pozornost. Když už se zdá, že vysvětlení je nasnadě, často se ukáže být jen falešnou stopou. V tomto ohledu je Hautalův román zcela bezchybný. Nejde přitom o knihu, která by nějak výrazně vyčnívala jedinečným příběhem nebo uměleckým stylem. Pokud chcete horor s dobrými nápady, výborně zvládnutou atmosférou, barvitými postavami a originálně pojatými klasickými motivy, Architekt temna může být ideální volbou. Nakladatelství Golden Dog ve své překladové edici přináší většinou povedené hororové tituly, nicméně troufám si tvrdit, že Architekt temna je ze všech zatím vydaných tím nejlepším.