Norský román Odpusť mi (Unnyskyld, norsky 2014) Idy Hegazi Høyer (nar. 1981) si našel cestu k českému čtenáři díky Ceně EU za literaturu (2015), podobně jako dříve knihy Carla Frodeho Tillera či Gunsteina Bakkeho. Mimochodem o smyslu a dopadu tohoto ocenění se minulý rok diskutovalo v rámci glosy Pavla Mandyse.

Nijak rozsáhlé dílo pojednává, jak napovídá jeho titul, o vztazích. Ty jsou hlavním zájmem norské autorky s dánsko-egyptskými kořeny napříč celou její tvorbou, čítající od debutu v roce 2012 již deset románů. Postavy první do češtiny přeložené knihy stojí na prahu dospělého života, on je právě hotový student filozofie, ona učitelka v mateřské školce. Jí je dvacet, jemu o pět let více a jde o lásku na první pohled, lásku bez otazníků. On má od začátku převahu – umí mluvit a oslnit, zajímá se o literaturu, historii a filmy. Ona je jím doslova pohlcená a ráda pro lásku trpí, prstýnek z rybářského vlasce, jejž si nechává bolestivě vrůst do prstu, mluví za vše. Téměř ihned se sestěhují, plánují svatbu a po ní velkou cestu přes půl světa.

Příběh líčený z perspektivy hlavní hrdinky postupuje od vášnivé lásky na první pohled k analýze nezdravého soužití založeného na lžích jedné strany a slabosti té druhé, až se pomalu překlápí do vyprávění o duševní nemoci a neřešených rodinných traumatech. V tomto ohledu nejde v severské literatuře o žádnou výjimku, spíše o potvrzení, že tyto tematické stálice tamní tvůrce nadále oslovují.

Rozpoznat varovné signály
Autorka knihu staví na pomalém odkrývání nesrovnalostí a tajemství, napětí postupně graduje s blížícím se finále, tedy svatbou. Nadějný filozof má problémy najít si práci, občas se zachová zvláštně, jako když náhle a bezdůvodně spálí v krbu své boty, není jasné, zda má vůbec nějaké přátele, jaké vztahy panují v jeho rodině, jisté není ani to, jak se vlastně jmenuje.

Román nabízí skandinávský literární standard, dominují krátké věty a popisný styl, plný každodenních detailů, který nicméně ve vypjatých pasážích přechází k poetičtějšímu a intenzivnějšímu jazyku, jejž vyzdvihla porota evropské ceny i norská kritika. K sugestivitě podání přispívá i to, že autorka čtenáře téměř po celou dobu drží mezi stěnami malého bytu, ale současně mu přisuzuje roli zkušenějšího partnera v dialogu, toho, který – možná až příliš brzy – pochopí, že vše je jinak a špatně.

Zpověď mladé ženy a obraz její osudové lásky působí jako zdvižený prst. Ukazuje, jak nebezpečné je přehlížet varovné signály a vytěsňovat nepříjemné otázky, stejně jako kam člověka dovede mlčení o prožitých tragédiích. Intimní vyprávění o bolestných útrobách jednoho vztahu tak možná nejvíce poslouží jako příklad pro „mladé s láskou začínající“, čeho se vyvarovat. Byť si přiznejme, že do podobných pastí padáme bez ohledu na věk.