Gertruda Steinová (1874–1946) se narodila v Americe do židovské rodiny německých přistěhovalců. V mládí nejprve studovala biologii a filozofii na slavné Radcliffe College, později projevila zájem o psychologii a na radu filozofa a teoretika „proudu vědomí“ Williama Jamese začala studovat medicínu, studium však nedokončila. Zásadní pro ni bylo přestěhování do Paříže v roce 1903, kde již nějakou dobu pobýval její bratr Leo Stein. Společně žili poněkud bohémským životem v bytě poblíž Lucemburských zahrad, v němž také pořádali slavné salony. Ty navštěvovala nejen literární avantgarda té doby, ale také začínající průkopníci nových směrů ve výtvarném umění, například Pablo Picasso, Henri Matisse nebo Paul Cézanne. Steinová se v tehdejších malířských experimentech zhlédla a rozhodla se, že ve své tvorbě využije nejen poznatků ze studia psychologie, ale právě techniky, které představili kubisté, impresionisté či postimpresionisté.

Mezi její nejslavnější díla, která byla vydaná česky, patří životopis její přítelkyně Alice B. Toklasové s názvem Vlastní životopis Alice B. Toklasové (NČSVU, 1968). Lesbicky orientovaná Steinová v něm místo o ženě svého života pomocí vzpomínek a fragmentárních postřehů mluví převážně o sobě. Mezi její další významná díla náleží Tři životy (SNKLU, 1961), kniha, ve které autorka popisuje životní příběhy tří žen, nebo Křehké knoflíky (Argo, 2001), básnická sbírka, v níž skládá novátorskou poezii v próze o zcela běžných každodenních předmětech, jako je jídlo, deštník, šaty či místnosti, a rozrušuje větnou syntax i elementární gramatiku. Gigantické dílo Jak se utvářeli Američané (The Making of the Americans), které Steinová komponovala mezi lety 1903 a 1911 a v němž zachycuje v tzv. „prodloužené přítomnosti“ historii dvou amerických rodin, bohužel do češtiny přeloženo nebylo.

Steinová se řadí mezi velmi komplexní a složité tvůrkyně, a to nejen co se týče interpretace jejích textů, ale též z hlediska překladu, čemuž můžeme přičítat dlouhodobou nedostupnost její tvorby v českém jazyce. Vždyť i Ezra Pound, ikona modernistické poezie, o jejím psaní prohlásil: „Gertie Steinová si myslí, že má styl, protože píše v jidiš, ale používá při tom anglická slova.“ Právě kvůli této časté nechuti pochopit Steinovou a upozornit na inovativní kvality jejího psaní a práci s jazykem je důležité, že se nakladatelství Fra rozhodlo publikovat výbor z její dosud nevydané tvorby, kam byly zahrnuty i eseje, jež představují autorčiny myšlenkové pochody a návod, jak přistupovat k jejím nejslavnějším dílům.

Sbírka Mluvit a naslouchat je rozdělena dle data vzniku textů na tři větší časové úseky: období 1910–1916, zahrnující texty vzniklé krátce po příjezdu do Paříže a po seznámení se s místními umělci; 1922–1926, představující texty, které spadají do období tzv. ztracené generace; a 1934–1946, obsahující texty z autorčiny předválečné, válečné a pozdější tvorby. Mimo toto chronologické rozdělení však lze části sbírky rozlišit také žánrově. První část vedle krátkých próz obsahuje také texty jako Picasso či Matisse, v nichž Steinová vysvětluje důvody, proč si těchto malířů tolik váží a co z jejich malířských technik je možné použít v literární tvorbě: „Někteří jistě cítili potřebu dělat to co dělal on (Matisse), tedy něco jasně vyjadřovat. Jistě toužili po tom být někým velkým. Někteří, tedy, někteří z nich, necítili potřebu vyjadřovat nějaké zápolení. A jistě byl to člověk který své zápolení nevyjadřoval okázale, byl to velký umělec, jasně něco vyjadřoval.“ Již z této krátké ukázky je možné postřehnout základní charakteristické prvky autorčina psaní – neustálé opakování, ale s určitou derridovskou diferencí, neurčitost, absence čárek před vedlejšími větami, krátké věty nebo části souvětí.

Právě tyto pro Steinovou typické rysy nalezneme výše uvedeným stylem pojednané v esejích v druhé části sbírky. Vedle nich však i esej Kdybych mu řekla: Ucelený Picassův portrét, v níž Steinová kubistickým a útržkovitým způsobem vůbec nemluví o Picassovi, ale uvádí, co kubismus odmítá: „Přesná podoba. Přesně zpodobnit přesnou podobu tak přesně jako podobu, přesně aby se podobala, přesně se podobala, přesně v podobnosti přesná podoba, přesně a podoba.“ Nejzásadnější esejí této části je Kompozice jako vysvětlení, již v roce 1926 vydalo nakladatelství The Hogarth Press manželů Virginie a Leonarda Woolfových. Steinová v této přednášce, pronesené v témže roce na Oxfordské a Cambridgeské univerzitě, představuje klíčové techniky své tvorby a do značné míry vysvětluje, jak lze číst její nepochopenou sbírku Křehké knoflíky. Jak již bylo řečeno, základním rysem její poetiky je opakování a nutkání „začínat znova a znova“, koncept tzv. „prodlužované“ či „nepřetržité“ přítomnosti, který převzala od svého učitele Williama Jamese a který je založen na myšlence, že přítomný okamžik nelze jasně definovat nebo vydělit z proudu času, jelikož je vždy již součástí minulosti či budoucnosti. Z tohoto důvodu Steinová v Jak se utvářeli Američané používá pouze přítomná příčestí sloves a ve sbírce Křehké knoflíky zase jen přítomný čas. Steinová se též vyjadřuje ke své oblibě seznamů či výčtů podstatných jmen spojených paratakticky, čímž upozorňuje na odmítání jakékoli jazykové hierarchie a snahu o skloubení jazykových prostředků „do jednoho celku“, jehož části jsou si rovnocenné.

Ve třetí části sbírky nalezneme další ústřední esej Poezie a gramatika, v níž se Steinová mimo jiné vyjadřuje ke slovním druhům, které preferuje. Píše, že v Jak se utvářeli Američané chtěla odmítnout podstatná jména a zaměřit se pouze na slovesa, která dodávají textu na dynamice. Poté však hovoří o smíření s podstatnými jmény, zvláště při psaní Křehkých knoflíků, kdy zjistila, že podstatná jména jsou vlastně pouhá pojmenování, pod kterými si každý může představit něco naprosto jiného, a ona tak odkazují na základní prvek jazykového znaku, jeho arbitrárnost, a ne k určité autoritě a pevně danému obrazu a jeho významu (tzv. logocentrismu): „Jak jsem řekla podstatné jméno je jen jméno nějaké věci, a teď ještě jednou jestli opravdu pociťujeme podstatu nějaké věci nepotřebujete ji nazývat jejím jménem.“ Je možné vyvodit závěr, že poezie Steinové je založena na kubistickém rozložení a ohýbání jazyka a též na extrakci (emocionální) esence ze slov, podobné extrakci radia z uranové rudy Marií Curie-Skłodowskou, jak ve své básni Gertrude Stein prohlašuje americká básnířka Mina Loy. Steinová svou práci s jazykem shrnuje takto: „Poezie je založená na používání a zneužívání, ztrácení a touze, odmítání, a vyhýbání se a zbožňování a střídání podstatných jmen.“ V následující eseji Co jsou to mistrovská díla… zdůrazňuje, že během kompoziční práce a vzniku mistrovských děl by se z textu či obrazu mělo vytratit autorovo ego, jelikož „člověk v tvůrčím aktu nemá žádnou vlastní identitu“. Třetí část sbírky Mluvit a naslouchat obsahuje i dvě téměř beckettovská absurdní dramata, ovšem psaná ve steinovském stylu, z nichž druhé s názvem Tři sestry které nejsou sestry pojednává o hře na vraždy mezi sourozenci, což může odkazovat na válečnou atmosféru, v níž byla hra napsána. V tomto duchu se nese i závěrečná esej celé sbírky Úvaha nad atomovou bombou, která je zvláště dnes vzhledem k Putinovým hrozbám použitím této zbraně velmi aktuální. V této eseji Steinová reaguje na otázku, zda se zajímá o nově vynalezenou atomovou bombu, a obšírně vysvětluje, že vlastně nemá důvod se o ni zajímat, jelikož pokud je zbraň opravdu tak ničivá, nemá cenu se o ni zajímat, jelikož by stejně zničila vše, o co se na světě zajímat lze: „K čemu to je, jestliže jsou opravdu tak ničivé, že po nich nic nezůstane a jestliže po nich nic nezůstane nezůstane ani nikdo kdo by se o ně zajímal a nezůstane ani nic o co bychom se mohli zajímat.“ Esej pak autorka uzavírá cynickou poznámkou, že „každý denně přijímá tolik informací až kvůli tomu přijde o rozum“, a stává se tak nadmíru vystrašeným, čímž jako by dávala radu i nám všem, kteří dnes úzkostlivě sledujeme válečný konflikt na Ukrajině.

V úvodu ke sbírce překladatel Jiří Měsíc přiznává, že dílo Gertrudy Steinové je překladatelskou výzvou kvůli jejímu nekonvenčnímu stylu, mnohovýznamovosti užívaných slov a těžkopádnosti gramatických struktur a že „čtenář by měl mít na paměti, že překlad je pouze stínem původního díla“. Nutno však ocenit, že se překladatel nepokoušel krkolomné a opakující se slovní spojení a věty Steinové nijak uhladit, a tak pro někoho, kdo zná autorčino dílo v anglickém originále, není sbírka v češtině stínem, nýbrž velmi dobrým ekvivalentem původních textů. Navíc ani Steinová sama ve svých textech neusilovala o přesné pojmenování, ale o jakýsi „emoční náboj“ většího bloku textu, jako je například odstavec. Tento náboj se neztrácí ani v českém překladu, lze ho tedy považovat za úspěšný. Dle poznámky překladatele „by měl výbor českého čtenáře podnítit k hlubšímu přemýšlení o autorčině tvorbě“, což se jistě alespoň v okruhu odborníků či náročnějších čtenářů povedlo, jelikož teoretické eseje, které sbírka poprvé českému čtenáři přináší, nejsou tolik známé, přestože obsahují zásadní vodítka, jak Steinovou číst. Závěrem je však nutno dodat, že sbírka rozhodně nebude čtena masově, ale potěší opravdu spíše akademické a úzce profilované čtenáře a fanoušky náročnější poezie. V tomto ohledu se nakladatelství Fra i překladatel pustili do riskantního počinu, jenž se však vyplatil a přispěl k tomu, aby byl zájem o dílo Gertrudy Steinové opět právem oživen.