Třetí román pedagoga a spisovatele Jaroslava Konvičky Učytelskej je v anotaci prezentován jako „sonda do duše mladého kantora z pohraničního městečka v zapomenutém kraji, který se dostane na samou hranu vlastní důvěry v systém, jenž nás obklopuje několik set let“ a zároveň jako „satirický román o neduzích českého školství a společnosti“, což nezní neatraktivně. Je však otázka, zda si autor neukousl příliš velkého sousta, chtěl-li psát satiru z učitelského prostředí a zároveň komplexněji pojatý společenskokritický román.

Lepší Česko
Próza je rozdělená na dvě příběhové linie – jedna se skutečně odehrává ve školním prostředí, v kabinetech a třídách, druhá si klade za cíl reflektovat soudobou politickou situaci: začíná u vítězství jistého oligarchy ve volbách, končí v době pandemie covidu a po nástupu on-line výuky. A právě v této linii román těžce pokulhává. Pouze shrnuje všem známou politickou situaci, narážky na soudobou realitu bohužel působí prvoplánově a jejich „skrytost“ dosti naivně. Konvička totiž pracuje s principem, v němž mírně pozmění jména a názvy skutečných osob a institucí, ale jen do té míry, aby se nemohlo stát, že je někdo nepozná.

Máme tu tak politickou stranu Lepší Česko mediálního magnáta Antonína Babčáka, k němuž se autor opakovaně vrací, přičemž sledování jeho politické kariéry je na ústřední příběh učitele na maloměstě naroubováno poněkud násilně. Jako by si spisovatel nebyl jistý, zda chce psát příběh maloměstského učitele, nebo satiru vysoké politiky v Česku. Nehledě k tomu, že parodovat skutečného „Babčáka“ není vůbec lehký úkol, jelikož většina parodií vyzní méně směšně než originál. Což je bohužel i Konvičkův případ, jeho „Babčák“ ve skutečnosti jen recykluje reálné události. Totéž platí o postavě jménem Jiří Beránek, který je zde sice mluvčím premiéra, nikoli prezidenta, jinak ale opět až příliš kopíruje skutečnost a to – zvlášť u reálně komických figurek – k pobavení nestačí.

Dále zde máme televizi DVDTV s moderátory Danielem Drtinou, Martinou Veselou a Emou Dvořákovou, jejíž příjmení jako jedno z mála představuje alespoň zábavnou hříčku. Obecně tyto principy nepůsobí vtipně, spíš tak nějak školácky… Naštěstí však má Konvičkův Učytelskej i svou světlejší stránku.

Pseudointelektuál ze školy
Tou je ústřední linie příběhu, odehrávající se na základní škole, kam hlavní protagonista Čenda nastoupí coby učitel angličtiny. Zde autor věrohodně zpracovává učitelský kolektiv, příliš dlouho zabředlý do zajetých kolejí, se všemi svými neurózami a oživlými stereotypy. Větším plusem je ovšem samotný Čenda, nečekaně nevyhraněná postava. Na jednu stranu je totiž figurou sympatickou svým „bojem s větrnými mlýny“ a houževnatostí v něm, na druhou stranu se jedná o misogynního a extrémně namyšleného pseudointelektuála. Jako na běžícím páse se rozchází s patrně nejhloupějšími dívkami, jaké kde mohl najít, a kdo ví, zda je nehledá jen z toho důvodu, aby si čechral vlastní ego vědomím, jak je oproti nim intelektuálně na výši.

Sám však několikrát demaskuje vlastní falešný intelekt. Poměrně výmluvně v situaci, kdy je – coby velký myslitel a filozof (jak sám sebe označuje) – v dospělosti překvapený, co obsahují první stránky Bible a jak je tato kniha napsaná. Přidejme k tomu skutečnost, že na všechny postavy hledí dost svrchu a dívky, s nimiž randí, opouští vždy kvůli banalitám (např. jedna nevěděla, kde leží Antarktida), které nejen vypovídají o jejich nízké inteligenci, ale zejména o Čendově potřebě být vždy tím chytřejším a obdivuhodným, přestože si raději laťku nastavil bezpečně nízko. Tento rozpor mezi tím, co si o sobě Čenda myslí a jak je čtenáři ve skutečnosti ukázán, považuji za autorský záměr, který je třeba ocenit. Ne už tolik fakt, že nízká inteligence různých Čendových dívek má působit jako zdroj komiky; ve skutečnosti jde o tentýž, několikrát opakovaný vtip.

A snad je záměrem i to, že ač Čenda (jak se píše v anotaci) svádí „donquijotský“ boj se zkostnatělým systémem a snaží se zavádět ve škole moderní a progresivní metody, sám je naprosto konzervativní. Autor to dává najevo, kdykoli jeho vypravěč komentuje aktuální světové dění, feminismus a rovnost pohlaví nebo genderovou korektnost, což vše poměrně často zjednodušující hyperbolizací paroduje a zesměšňuje. O již zmíněné Čendově misogynii ani nemluvě. Obsahuje-li charakter hlavního hrdiny tento rozpor zcela schválně, pak je Učytelskej zajímavá a neprvoplánová reflexe ryzího pokrytectví.

Upřímně si však nejsem na sto procent jistý, zda toto autorovým záměrem skutečně bylo. Už jen proto, že protagonista je v románu označován jako „pravdoláskař a otevřeně smýšlející člověk“ (s. 96). Ale ať šlo o Konvičkův úmysl, či nikoliv, otázky se mu tím vyvolávat daří a to přece od literatury očekáváme. Zda měl takový efekt autor v plánu, nebo jde o neplánovaný výsledek, je ve výsledku podružné.

Mezi plusy Konvičkova románu určitě také nelze opomenout zachycení vývoje původně idealistického mladíka, který si projde těžkou deziluzí a postupně se nechává semlít nástrahami povolání, do něhož nastupoval jak s přehnaným sebevědomím, tak s nedostatkem respektu.

Co udělal? Poradil si.
Autor místy tápe v technice vyprávění. Občas se dostává do situací, kdy na relativně větším prostoru připravuje půdu pro děj, který následně obejde a vynechá. Například scéna Čendova prezentování úkolu v přípravném týdnu pro učitele, k níž se schyluje bezmála dvě strany, nakonec vyvrcholí strohým „Co udělal? Poradil si.“ (s. 12) Na jiném místě je podobně dlouho čtenář připravován na Čendův první supl, aby ten byl následně vynechán a celou situaci nahradilo prosté konstatování „Čenda vstoupil do třídy, představil se a zvítězil.“ (s. 16) Naštěstí román obsahuje i místy povedený situační humor. Zde míním například – tentokrát naštěstí čtenáři skutečně ukázanou – Čendovu první vlastní hodinu, v níž se nepříliš úspěšně pokouší vyhýbat se učitelským klišé a neopakovat známé fráze.

Propojení s dobou covidu v závěru románu, očekávatelný happy end a podivná utopická finální kapitola však jasně ukazují, že největším nedostatkem románu je snaha o dvě příběhové linie. Školní a politicko- či společenskokritickou. Škoda, že nezůstalo u novely ze školního prostředí, neboť druhá linie působí nadbytečně a navíc s tou první ani příliš neladí. Jako poměrně zábavný, nepříliš komplikovaný román z učitelského prostředí může nicméně Konvičkův Učytelskej na část čtenářského spektra fungovat zcela uspokojivě.