Název sbírky krátkých próz Le poulailler métaphysique, tedy Metafyzický kurník, je hluboká metafora, ale zároveň i prosté a přesné označení toho, co kniha popisuje a jak to činí. Její autor Xavier Galmiche je francouzský bohemista a univerzitní profesor. Ve volném čase zastává i povolání překladatele české literatury do francouzštiny, a pokud mu času zbude víc, prosadí se i jako spisovatel. Tato jeho okrajová poloha je pro českého čtenáře paradoxně nejzajímavější, a tak doufejme, že se knížka vbrzku dočká překladu – stálo by to za to. Jinak totiž Galmiche české literatuře především slouží, vypravuje ji na cestu ven, do zahraničí: ať zmíněnými překlady (K. H. Máchy, A. Sovy, J. Weila i B. Hrabala či J. Vladislava), nebo četnými texty, jež si čtenáře najdou spíše v řadách akademického publika. V loňském roce se stal laureátem ceny Premia Bohemica – ocenění bylo v důsledku pandemických opatření předáváno s ročním zpožděním. Když na podzim 2021 porota francouzské Prix Décembre po zásluze ocenila Metafyzický kurník, bylo to překvapení. Poměrně nenápadný svazek totiž vyšel v malém nakladatelství Le Pommier a rozhodně se mu nedostalo takové marketingové péče, jak to bývá u nominovaných titulů zvykem. Připomeňme ještě předchozí autorovu básnickou sbírku Oboles ordinaires a prózu Écrits dyonisiens (obě knihy vyšly v nakladatelství Le Mot et le reste, roku 2003 a 2006).

Soubor textů Metafyzický kurník by klidně snesl i označení román nebo filozofická esej. V částečně autobiografickém vyprávění nás Galmiche bere na své cesty mezi Paříží, kde přednáší na Sorbonně, a Normandií, kde si před pár lety s postavou jménem J. pořídili domov. Galmiche svůj návrat ke kořenům, či spíše k půdě, k přírodě, popisuje velmi upřímně. V textech čtenáře přizve na obchůzku po dvoře, vezme ho do kurníku, ukáže mu všechna zákoutí svého pozemku. A zejména začne představovat obyvatelky, jimž celé toto území patří: slepice. Ty zde žijí v širší komunitě s krůtami, ovcemi, ale i červy a různými hlodavci, kunami a ptačími dravci. A se svými pány, tedy zejména tím jedním, který tu kraluje, není-li přímo jakýmsi lokálním ztělesněním Boha. Přichází s potravou a vodou, zasahuje do běhu života. Toto vše však tvoří pouhé pozadí textů sebraných v knize.

Autor – vypravěč – myslitel, tedy ten, kdo to povídání hodil na papír, pozoruje slepičí pinožení tu účastně, tu nezúčastněně. Popisuje ho z hlediska člověka angažujícího se uprostřed všeho toho dění, ale i z nadhledu, s jakousi bohorovnou nadsázkou, jindy se přesune do hlavy některé ze slípek, snaží se pochopit, objevit, jak vnímá svět to prosté zvíře. Zároveň však dokáže své postřehy, úvahy, radostná konstatování i výlevy strachu zachytit sevřeně a také přístupně. Popis neúprosných, vpravdě „zvířecích“ podmínek zdejšího světa je podán se vší přímostí a otevřeností – slepičí život je krátký, rychle spěje ke konci, a ještě se mu do cesty staví mnoho nástrah – a má obdivuhodně humánní rozměr. Smířlivý tón zní v celém textu. Ten má přesnou výstavbu filozofické disputace a klene se od prvního příběhu o nechtěně usmrcené slepici až po závěrečné konstatování o nevyhnutelnosti blížícího se konce autora samotného. Podobně text umně prostupují i další motivy, vzpomínka na matku – na začátku její jízlivá poznámka, když vidí syna „běhat za slepicemi“, v závěru připodobnění agonie kuřátka k odpovídajícímu okamžiku, který autor prožil s matkou v její poslední hodince.

Slepice se ukazuje být vděčným objektem pozorování, jindy zas výzvou k hledání spojitostí s životem člověka – ať jako individuality, nebo člena komunity. Popisovaný dvůr je domovem slepičího hejna, složeného z jedinců různého věku, pohlaví, různých charakterů a různě poznamenaných spletitostmi unikátních osudů: slepice královna i slepice poustevnice. Tento užší rámec pak rozšiřují komentáře věnované soužití s ostatními zvířecími druhy na dvoře a na pozemku. A již zmíněnému vztahu slepic s člověkem, míra a schopnost jejich vzájemné komunikace, závislost vznikající v prostoru daného hospodářství – kde jeden živí druhého, neboť hospodář krmí slepice a na oplátku od nich dostává vejce.

Celá záležitost s chovem slepic není v autorově životě jen projev nějaké měšťácké povrchnosti. Jde o životní postoj. V počátku čteme o tom, že k bydlení na venkově donutila univerzitního profesora finanční situace, když s lehkou nadsázkou popisuje, že za stejný obnos by v Paříži nikdy nesehnal dostatečně velký prostor pro své knihy, a proto se i s nimi přesunul z města pryč, nebo že tak získal výhodu dojíždějícího zaměstnance, který zkrátka v práci bude jen v časech vymezených dopravními možnostmi a v některých dnech tam ze svého zapadákova ani nedorazí. Postupně však prozrazuje, že návrat k půdě, snaha o potravinové samozásobení – tedy pečlivě budovaný „udržitelný“ životní styl – není hipsterská póza, ale vážné rozhodnutí. Dokumentují to kapitoly popisující výpravy do pařížských popelnic, kde se autor zásobuje potravou pro své slepičí hejno. I zde prosazuje jak schopnost zkratky v podání zábavné historky, tak kouzelný nadhled a umění shodit sebe sama, vše s kořením sociologické tečky nebo otázky navádějící k dalšímu rozvíjení nahozené myšlenky.

Čímž se dostáváme zpět k pokusu uchopit soubor textů jako celek. Všechny ty krátké postřehy, pozorování a zamyšlení připomínají ignaciánské exercicie, nabízejí podněty k meditaci. Jednak jsou plodem jakési kontemplativní praxe samotného autora, jednak jsou natolik zajímavě uchopené a dobře podané, že je lze rozvíjet dále. Ať už vědomě, nebo samovolně, tak, že prostě čtenáři „nasadily brouka do hlavy“. Spojujícím prvkem je dále velmi cizelovaný styl a kultivovaný jazyk. Zdánlivě náhodné tlachání, vesnické rozumování nad nesmrtelností chrousta má nejen výše zmíněnou přísnou strukturu a rámec, ale i jednoznačný charakter. V rytmu, melodii a slovní zásobě vět slyšíme aluze na jiné autory a texty, ozvěnu literatury filozofického rázu.

Nad hořkosmutnými texty z Kurníku se člověk sice místy pousměje, ale mnohdy mu i vpravdě zatrne. Je z nich cítit radost z vyprávění, někdy až rozvernost či jízlivost, ale také upřímná snaha dobrat se podstaty, poznat bližního, byť je to popelící se slepice, která zdánlivě bezcílně a zmatečně pobíhá po dvorku s očima navrch hlavy a myslí si, že se spasí, když se schová za keř, nebo získá navrch, když vyskočí na záda ovci. Přímo anebo v podtextu ovšem stále stojí zubatá – a je jedno, jestli ji zastoupí kuna, příliš dominantní kohout, nemoc, či ona osoba s kosou zasáhne o své vůli.

Ilustrační videa s načtenými úryvky z knihy na Fb stránce nakladatele zde a zde.