Emily St. John Mandelová (nar. 1979) je kanadská romanopiskyně a esejistka, žijící v New Yorku, kterou čeští čtenáři znají především jako autorku románu Stanice 11 (Argo, 2015), v němž jako by předjímala současnou pandemii, když uvádí na scénu velmi nebezpečný virus tzv. gruzínské chřipky. Ve svém nejnovějším románu Skleněný hotel (The Glass Hotel), jejž vydala v roce 2020, se opět vrací ke kanadské přírodě, tématu paměti a ztrátě blízké osoby. Zatímco ve Stanici 11 si jako pozadí pro tato témata zvolila zdravotnickou krizi a apokalypsu, v nejnovějším románu se zabývá velkou finanční krizí roku 2008, která zásadně poznamenala v podstatě celý svět. Finanční zlom a následná recese však představují spíše vedlejší dějovou linku a do popředí se dostává krize osobní, kolaps rodinných vztahů, hledání identity a vyrovnávání se se ztrátou.

Ačkoli v románu paralelně vystupuje několik hlavních postav, nejzásadnější z nich je Vincent, žena s mužským jménem, která vyrostla v malé osadě na ostrově Vancouver, ve třinácti letech se jí na moři ztratila matka a později byla vyloučena ze školy za psaní na okno a nepřípustné chování. Od sedmnácti let tak žije sama; přestěhuje se do Toronta, vydělává si na živobytí a po návratu do rodného města si najde práci barmanky v luxusním hotelu se skleněnými stěnami a výhledem na zátoku a okolní přírodu, kam doporučí jako nočního hlídače i svého nevlastního bratra Paula, který nezvládl studia a s nímž nikdy zvlášť dobře nevycházela. Paul, který se léčí ze závislosti na alkoholu a drogách, není ze zaměstnání v hotelu vůbec nadšený a poté, co je nařčen z posprejování jedné skleněné okenní tabule nápisem „Co se napít střepů?“, hotel opouští. Brzy z hotelu odchází i samotná Vincent, o které se později útržkovitě dozvídáme, že se v baru seznámila s majitelem hotelu Jonathanem Alkaitisem, zámožným majitelem investiční společnosti na Manhattanu, o jehož rodinné historii a bratrovi malíři se čtenář také dozvídá v krátkých kapitolách koncipovaných jako osvětlující flashbacky. Vincent si Jonathana nevezme, ale uzavírá s ním formální dohodu, že mu bude dělat společnost na každé důležité akci, vítat ho doma, cestovat s ním po světě a hrát dokonalou manželku. Za to si poprvé v životě může užívat přepych, kupovat si, co se jí zachce, či trávit volný čas příjemnými činnostmi a nemusí se strachovat, zda bude mít na jídlo a na nájem: „Jenže tady nejde o oblečení, pomyslela si Vincent, když seděla ve vlaku směr Greenwich. Nebyly to totiž věci, co ji drželo v tomto novém životě, v tomhle království peněz, vůbec tu nešlo o oblečení a věci a kabelky a boty. Ani o nádherný dům či cestování, ani v tom nehrála roli Jonathanova společnost, byť ho měla opravdu ráda. Nešlo ani o setrvačnost. Držel ji do té doby nepoznaný pocit, že nemusí řešit peníze, protože přesně to vám peníze přinesou, když na ně nemusíte myslet: svobodu. Pokud jste nikdy nebyli v situaci, kdy se vám jich nedostávalo, nemůžete pochopit, jak hluboce to v sobě máte zakořeněné a jak moc vám to změní život.“

Dalo by se říci, že vedle Vincent jsou dalším protagonistou románu právě peníze. Buď jich postavy mají málo a tvrdě pracují, aby se uživily, anebo jich mají naopak hodně, topí se v nich, ale touží jich mít stále víc a víc. Podobnému chtíči podlehl i Jonathan, který svou finanční firmu vybudoval na tzv. Ponziho schématu, tedy finančním podvodu, který spočívá v tom, že noví klienti svěřují své úspory a výdělky do fondů firmy, jež má peníze investicemi zhodnocovat, ale místo toho žádné investice nečiní a peníze používá na vyplácení zisku dříve investujícím klientům. Je tedy nasnadě, že pokud si více klientů najednou bude chtít nechat vyplatit celý zisk, firma tomuto závazku nebude moct dostát kvůli nedostatku likvidity, zbankrotuje a většina klientů přijde o veškeré svěřené úspory. Přesně tohle se stalo Berniemu Madoffovi, který byl v roce 2008, kdy vyšlo najevo, že jeho firma na základě Ponziho schématu připravila tisíce investorů o několik miliard dolarů, zatčen a odsouzen k 150 letům vězení. Mandelová v rozhovorech uvádí, že rozhodně nechtěla psát román přímo o Madoffovi a jeho firmě, ale fascinuje ji davová psychologie a iluze, které podlehl nejen samotný Madoff a jeho zaměstnanci, ale také klienti, kteří moc dobře věděli, že jejich zisky jsou v porovnání s jinými fondy nadprůměrné, avšak nepídili se po důvodu tak snadného výdělku a podlehli vidině velkého jmění na účtu. V románu ani Jonathan nijak zvlášť nezpytuje svědomí a nelituje svých činů, jako by sám podlehl iluzi, kterou se svým věrným týmem vytvořil, a má potíž rozeznat, co je realita a co je jeho vlastní obranná bublina, do které se uzavřel: „Je možné o sobě vědět, že jste zločinec, lhář, morálně zkažený člověk, a přesto to o sobě nevědět, v tom smyslu, že máte pocit, že váš trest je svým způsobem nespravedlivý, že navzdory holým faktům byste si zasloužili trochu vlídnosti a speciálního zacházení? Můžete vědět, že jste se dopustili hrozného zločinu, že jste celé řadě lidí ukradli obrovské množství peněz, že jste mnohé z nich uvrhli do bídy a jiné dohnaly k sebevraždě, všechno to víte, a přesto, když slyšíte rozsudek, nemůžete se zbavit pocitu příkoří.“

Stíráním rozdílu mezi realitou a vlastní představou o ní a relativizací pravdy a faktů se zaobírají i další postavy románu, především Vincent, která si brzy začne uvědomovat, že finanční zajištění pro ni představuje skleněnou klícku, v níž je na svém chlebodárci daleko závislejší, než kdy na někom byla ve svém předchozím životě. Jednoho dne se tedy rozhodne, částečně je k tomu donucena i okolnostmi, že tuto skleněnou clonu bude muset prolomit a osvobodit se. Přídavné jméno „skleněný“ z názvu románu tak neodkazuje pouze k hotelu, který představuje symbol přepychu a peněz, ale také k dalším vedlejším tématům. Kromě výše zmíněného života v křehké skleněné kouli a symbolu tenké hranice mezi skutečností a iluzí souvisí také s téměř detektivní zápletkou, týkající se nápisu na okně, a skleněnou čočkou videokamery, kterou Vincent po celý život natáčí krátké scény, zachycující nejen její osobní život, ale také okolní přírodu. K roztříštěné skleněné tabuli lze přirovnat i strukturu románu a jeho kompozici – každá z krátkých kapitol je zasazena do jiného časového období a někdy se i vrací proti proudu času, aby čtenáři objasnila další část příběhu a on tak mohl zasadit další dílek do pomyslné románové mozaiky.

Nutno podotknout, že Mandelová napsala román postmoderní, charakteristický odmítáním uceleného příběhu a absolutní pravdy, s více dějovými liniemi a několika perspektivami rozličných postav. Některé kapitoly jsou vyprávěny tradičně ve třetí osobě, jiné zase využívají modernisty propagovanou polopřímou řeč, zachycující proud vědomí postav, a jedna je dokonce vyprávěna kolektivním hlasem zaměstnanců Alkaitisovy firmy v první osobě množného čísla. Ačkoli většina střípků mozaiky je na konci románu nalezena a vložena na správné místo, čtenář se musí smířit s tím, že se v životě postav stále nachází hluchá a prázdná místa, že nikdy není možné vše vysvětlit a nabídnout pouze jeden pravdivý úhel pohledu.

Pochvalná slova si autorka zaslouží převážně za svůj um vystihnout psychologii postav, jež v žádném případě nejsou černobílé a jejichž životní zkušenosti čtenáře často nutí soucítit s nimi a omluvit i jejich nečestné, či dokonce nelegální činy. Za zmínku stojí také lyrické pasáže, zachycující krásu kanadské přírody a moře. Tuto scenérii sice některé postavy vnímají jako stereotyp svého života, ale nakonec se k ní stejně vrací a uvědomí si, jak moc je zakořeněna v jejich charakteru: „Kde to vlastně jsem? Nejsem ani v oceánu, ani venku z něj, necítím už chlad, ani nic jiného, vnímám jen bok lodi, ale nepoznávám, z které její strany jsem. Zdá se, že dokážu proplouvat mezi vzpomínkami stejně, jako když procházíte z místnosti do místnosti.“ Ačkoli je román založen na reálné události a popisy konkrétních událostí a životů postav působí věrohodně, je zajímavé, že autorka tuto realistickou perspektivu zvláště na konci románu odlehčuje surreálnými prvky v podobě halucinací, propojených myšlenek několika postav a dialogem, který spolu vedou buď mrtvé, nebo navzájem si zcela odcizené postavy.

Nejnovější román Emily St. John Mandelové si zaslouží nejen pozornost čtenářů hledajících dobře vystavěný příběh, který je navíc vyprávěn osobitým způsobem a nese výše zmíněné estetické kvality, ale též širšího okruhu čtenářů, kteří se zaměřují na žánrovou literaturu, jako je psychologický román, detektivka nebo fantasy. Mandelová tak napsala knihu, která, podobně jako například díla Helen Oyeyemi nebo již klasiků anglofonní literatury Iana McEwana či Juliana Barnese, je v souladu s trendem odklonu od jasně vymezených žánrových hranic a historicky věrných či realistických příběhů, a sáhla po prostředcích, které by měly být fikci vlastní – iluze, nespolehlivý vypravěč, hra se čtenářem a mísení faktů s čistou fabulací.