Komiksové médium se ustavilo někdy počátkem dvacátého století a jeho podstatou byla sekvence obrazově zachycených dějů a dialogů. Původní pravidelná mřížka se stejně velkými okny se samozřejmě v průběhu let začala různě měnit a inovovat, mnozí výtvarníci invenčně pracovali s jejich skládáním a experimentovali se zažitým lineárním čtením. Text původně tištěný pod obrázky se začal stěhovat do promluvových bublin. Někteří tvůrci v dalších desetiletích (patří k nim i čeští kreslíři Kája Saudek či Jaroslav Malák) dokonce dokázali takřka v postmoderním duchu z vyprávěného příběhu „vystoupit“ a poukázat na to, že jde jen o pokreslené stránky papíru se zavedenou symbolikou.

Taková narušení zažitého čtení komiksu bývají invenční a osvěžující, nicméně obvykle vydrží jen krátce a pak se autoři zase vrátí k tradičnějšímu pojetí. Francouzský kreslíř Pascal Jousselin (nar. 1973) však na hříčkách s vnímáním komiksové stránky založil celou úspěšnou sérii. Jmenuje se podle hlavního hrdiny Pan Neporazitelný. První díl s podtitulem Okresní hrdina, který loni vyšel česky, autor vydal doma v roce 2017 a od té doby navázal dvěma dalšími alby.

Titulní hrdina sice vypadá jako parodie na superhrdinu (což zčásti také je) a k mimořádným fyzickým výkonům nemá naprosto žádné tělesné předpoklady, přesto však dokáže věci, nad kterým zůstává ostatním postavám rozum stát – a čtenář se baví. Obtloustlý nevelký chlapík s černou škraboškou na obličeji totiž nečekaně vítězí proto, že dokáže z komiksu vystoupit a zároveň v něm zůstat. Těžko se to popisuje, je nutné to vidět (viz ukázka): Pan Neporazitelný totiž uniká časoprostoru komiksového děje a dokáže z minulosti (tedy z úvodních oken příběhu) ovlivnit budoucnost (tedy následující okna) a z budoucnosti zase minulost. Neuznává časovou posloupnost oken ani jejich hranice a bez omezení se pohybuje po celé stránce jako celku – z jednoho obrázku přeskakuje do druhého, z jednoho okna přetváří dění v jiném.

Po prvotním příjemném šoku z toho, jak nápaditě Jousselin pojal své příběhy, přichází zvědavost: vystačí si autor s opakováním stejné finty nebo přidá i nějaké další? Naštěstí se „superschopnosti“ objeví i u jiných postav: pracují se zhmotněním komiksových bublin, pohrávají si s perspektivou anebo s celkem knižního listu, který může mít rub a líc – a komiksový svět rozdělit na dvě různé reality. V jedné epizodě dokonce kus stránky odstřihne, ale to je ojedinělý vtípek. Z počátečních převážně jednostránkových epizod se přitom Jousselin postupně rozmachuje i k epičtějším a propracovanějším příběhům.

Příznačné je, že příhody pana Neporazitelného se odehrávají v sousedském prostředí francouzského maloměsta, kde se všichni znají, kde se penzisté scházejí u pétanque na náměstí, lidé tu vaří, nakupují a pečují o zahrádky. Občas sem pronikne šílený vědec, kterého musí hlavní hrdina zpacifikovat, a dalším padouchem je také prolhaný a prospěchářský starosta. Jousselinova kresba je jemná, barevná spíše tlumeně, karikaturní jen mírně a nejčastěji u záporných postav. Vše tu působí dojmem sousedské pohody a klidu v čele se stoicky klidnou a trochu nevýrazně nevzrušivou tváří hlavního hrdiny. Vlastně je to komiks spíše pro děti – ale je natolik chytrý a vynalézavý, že rychle odzbrojí a uchvátí i starší a zkušenější komiksové fanoušky.