Výsadní postavení mezi elitou současné německé literatury si Juli Zeh (nar. 1974) vysloužila už svou románovou prvotinou Orli a Andělé (2001, česky 2004), ve které si vzala na paškál krizi institucí a otevřela téma skutečného důvodu války na Balkáně. Na horních příčkách seznamů bestsellerů se dlouho držela i její další díla a nakonec i autorčin poslední společenský román O lidech (Über Menschen, 2021). Tato vystudovaná i praktikující právnička, jež působí jako soudkyně Ústavního soudu v Braniborsku, vydala již přes dvacet publikací s širokým žánrovým rozsahem od divadelních her, povídek, románů, esejů, publicistických cestopisů až po populárně naučnou literaturu či knihy pro děti. O jejím literárním nadání svědčí kromě stálé přízně čtenářů a tří filmových adaptací i plejáda prestižních ocenění, mezi nimiž najdeme také Cenu Thomase Manna či Cenu Heinricha Bölla.

Zdraví jako nejvyšší princip
Jádro tvorby Juli Zeh představují sociální témata a palčivé otázky týkající se podstaty lidství, morálky a práva. Platí to i o dystopii Ve jménu Metody (2009, česky 2021), která byla pod názvem Corpus delicti: Ein Prozess původně napsána jako divadelní hra a v roce 2007 uvedena na festivalu Ruhrtriennale v Essenu. Svou vizí budoucnosti zaútočila nejen na problematiku omezování svobody při shromažďování osobních dat, ale také o deset let předběhla debatu o úskalí přísných proticovidových restrikcí. Skupina PNN (Právo na nemoc), bouřící se v románu proti nekompromisní totalitě, evokuje sílící hlasy dnešních antivaxerů. Není tedy divu, že se český překlad dostává na pulty knihkupectví právě během tohoto krušného období. Ukazuje směr, kterým by se společnost ovládaná politikou strachu z nemoci mohla ubírat.

Román Ve jménu Metody ukázkově splňuje prvky klasické antiutopie, jak ji známe z pera George Orwella nebo Margaret Atwoodové. Děj nás přenese do světa zdravotnické diktatury v Německu poloviny 21. století, kdy se tělesné zdraví stává alfou i omegou veškerého fungování státu. Knihu otevírá krátká definice zdraví z fiktivního díla Heinricha Kramera, následovaná odsouzením mladé přírodovědkyně Mii Hollové k „zmrazení“ za nepřátelské úklady proti Metodě. Ta je prezentována jako neomylné státní zřízení, zaručující jak osobní, tak obecné blaho bez nemocí. Kniha vykazuje i prvky politicko-justičního thrilleru, když se Mia snaží očistit svého mrtvého bratra Moritze, usvědčeného z vraždy na základě DNA. Hlavní hrdinka, jež je zpočátku stoupenkyní Metody, odhalením bratrovy neviny uštědří režimu tvrdou ránu. Nekompromisní zásady Metody vnímá dosud racionálně smýšlející Mia jako legitimní, neboť jediný biologický cíl všech organismů spočívá v dosažení zdraví. Duch ustupuje do pozadí a tělo jakožto aparát umožňující hladký chod státu povyšuje nad vše ostatní. Jelikož Mie, která odmítá dát státu k dispozici svou mysl, soud zakáže truchlit v soukromí a nutí ji k léčbě, začne systému postupně vzdorovat. Svými „infekčními myšlenkami“ se pro Metodu stane „nejnebezpečnějším virem“.

Kramer versus Hollová
Duchovním otcem absolutního principu „zdraví jako státní legitimace“ je Moritzův a Miin antagonista Heinrich Kramer, který v médiích chrlí fráze o zdravém rozumu a cestě k blahobytu. Účel, jímž je pro něj stabilita a rozkvět společnosti, pak podle jeho rozhodování světí jakékoliv prostředky. Případ Mia Hollová využije k testování a posílení Metody, přičemž neváhá manipulovat s fakty. Při hrdinčině pokusu o svržení Kramerova výtvoru ji pobízí zhmotnělá halucinace „imaginární milenky“, kterou jí bratr odkázal před smrtí. Milenka dokáže hýbat předměty, probírá s Miou její situaci a označí ji za čarodějnici. Ta se pohybuje na hranici normality, není ani obětí, ani viníkem, a jakožto bojovnice za osobní svobodu v Kramerově diktatuře musí být pronásledována a mučena inkvizitorem, a to téměř ďábelským, neboť Kramer hrdinku do jisté míry přitahuje. Čtenáře asi nepřekvapí záměrná volba jmen obou protagonistů – středověký jmenovec Heinricha Kramera se spolupodílel na rukověti Kladivo na čarodějnice (1486), zatímco Maria Hollová (Mia je původně domáckou variantou jména Maria), žijící o sto let později, byla jako čarodějnice mučena během procesů ve švábském Nördlingenu. Tento odkaz staví návrat k vykonstruovaným procesům ve jménu extrémní racionality na úroveň fanatických středověkých soudů a ukazuje, že se lidstvo ve jménu „vyšších principů“ zas a znova dopouští fatálních omylů, jež mohou vést k vegetativnímu stavu života těla bez ducha. Miin vývoj v troufalou „teroristku“, která chce rozdupat Kramerovu chorobnou vizi státu drastickým vyrváním čipu z paže monitorujícího veškeré aktivity, je to, na co v zápletce nedočkavě čekáme. Katarzi závěr ovšem záměrně nepřináší.

Na několika místech román svým obrazem budoucnosti připomíná akční film Demolition Man (1993), ve kterém se analogicky trestá „kryo-vězením“. V obou dystopiích jsou káva, cigarety i alkohol považovány za nelegální toxické látky, nehygienický fyzický kontakt se téměř neprovozuje a lidé jsou pod neustálým zdravotním dohledem státu. Stát však u Juli Zeh překvapí svou nekonzistentní shovívavostí, neboť se například Moritz pokaždé snadno dostane jak k cigaretám, tak do nepovolené zóny ve své lesní „katedrále“, podobně jako Miin obhájce k láhvi zakázaného šampaňského. Zdánlivou dobrovolnost života ve jménu Metody podrývá nutnost existence početných ozbrojených sil, připravených tvrdě zakročit proti možným odpůrcům. Premisou kolektivního zdraví společnosti je společné úsilí všech občanů. Vševědoucího Velkého bratra tak v knize nepředstavuje pouze povinný čip pod kůží, ale i veškeré obyvatelstvo, ochotně hlásící i sebemenší prohřešek příslušným úřadům.

Jho empirických dat
Láska se stává „produktem imunologických optimizačních postupů“, a jelikož vše řídí patologicky zdravý stát, zdravou rodinu lze založit pouze s kompatibilním typem. Shromažďování přesných biometrických dat a manipulace s nimi stejně jako omezování životního prostoru z důvodu rizika nákazy prorocky satirizují současnou dobu, kdy každý klik na internetu či návštěva lékaře zanechají nesmazatelnou a snadno zneužitelnou datovou stopu. Sběr dat bohužel málokdy slouží k ochraně jedince, i když se Kramer snaží poučit o opaku. Pozitivní paralelu s dnešním děním ve světě lze nalézt ve „zpomalení“ a „zklidnění lidstva“, které pomohlo přírodě opět se zhluboka nadechnout. Jenže čistší planeta negativa zdravotnické diktatury vyvážit nedokáže. Útok na osobní svobodu nenechává Juli Zeh v klidu ani v soukromém životě. V roce 2008 veřejně vystoupila proti povinným otiskům prstů v biometrických pasech, patří k iniciátorům Digitální charty na ochranu základních lidských práv v digitálním světě a od počátku pandemie covidu-19 vystupuje proti lockdownům a zavedení povinného očkování. Roku 2020 vydala fiktivní rozhovor Otázky k románu „Ve jménu Metody“ (Fragen zu „Corpus delicti“), ve kterém formuluje odpovědi týkající se úpadku hodnot a morálky v moderní demokratické společnosti.

Kniha Ve jménu Metody se vyznačuje pečlivou kompozicí, svižnými dialogy a minimalismem – v krátkých kapitolách s neotřelými názvy se rychle střídají jednoduché scény (Miin byt, soudní síň, cela či zakázaná zóna u řeky), což koresponduje s původním žánrem dramatu. Stručným a prostým jazykem nechává autorka obhájce Metody vyjádřit jejich frázovitou rétoriku, čímž podtrhuje chlad a odlidštěnost popisované budoucnosti. Precizními přirovnáními dokáže barvitě vylíčit těžko popsatelnou hloubku Miina žalu („‚Nikdo‘, praví Mia, ‚se nedokáže vžít do toho, co prožívám. Ani já ne. Kdybych byla pes – štěkala bych sama na sebe, abych nešla blíž.‘“). Zeh pracuje i s nadsázkou – výrazem překvapení bývá věta „Ať mě virus sklátí!“ a obligátním pozdravem pak „Santé“, tedy „na zdraví“. Někteří recenzenti autorce vyčítají suché, strojené postavy a nepřirozené konflikty, ty však zdařile reflektují bezduchost zdánlivě ideálního státu. Román se brzy stal hojně interpretovaným dílem na německých středních školách a je záhodno si jej přečíst nejen pro jeho aktuálnost, ale také proto, že předkládá přesvědčivé argumenty obou stran a problém (anti)utopicky zdravé společnosti přezkoumává ze všech úhlů.