V roce 1963, kdy poprvé vyšly v originále Dívky bez prostředků jedné z nejlepších britských poválečných spisovatelek Muriel Sparkové, opustila jejich autorka jednou provždy půdu Spojeného království. Tomuto rozhodnutí předcházelo její zhroucení, přestup na katolickou víru a následný rozjezd zářné prozaické dráhy. V novele, která na první pohled působí jako humorný exkurz do poválečné společnosti, tematizuje Sparková spirituální krizi, (ne)víru či potíže začínajících spisovatelů a vedle euforie z konce války je z jejích stránek patrné také vědomí nezhojitelné destrukce, bídy a lidské slabosti.

Děj se odehrává v klubu May of Teck, kde mohou pracující ženy do třiceti let využít cenově dostupné ubytování. Z odstupu několika let, poté co se už tamní obyvatelky dobraly manželů nebo dobrých pracovních míst, se vrací do doby těsně po válce, kdy měla společnost ještě potřebu bdít nad mravní čistotou mladých žen. V May of Teck byl tak zazděn světlík, kudy prý za jednou z nich pokoutně docházel milenec, což má v závěru novely fatální důsledky. Mezi mladými ženami, jež v penzionu přebývají, vynikne korpulentní Jane, která si vydělává na živobytí obskurními redaktorskými pracemi (např. psaní dopisů slavným spisovatelům za účelem vymámení jejich autogramu), farářská dcera a učitelka „krasomluvy“ Joanna a kráska Selina, jež poplete hlavu Nicholasi Farringdonovi, který by rád prorazil jako spisovatel a do May of Teck pravidelně dochází.

Většina novely znázorňuje každodenní trable, snahy a lásky „dívek bez prostředků“ a jejich ctitele Nicholase Farringdona. Rozhovorům o anarchismu, přídělech, cizích avantýrách či literatuře vládne stylistické mistrovství Muriel Sparkové, jež se v hutných, úsporných formulacích pouští za neotřelými významy, jako např. když vysvětluje, že Joanna „poezii měla ráda asi tak, jako si můžeme představit, že má kočka ráda ptáky“. Autorčin styl, který v češtině skvěle vynikne díky překladu Martina Pokorného, se dále vyznačuje odzbrojující kombinací ironie a absence jakéhokoli sentimentu: „Nepovažuji blažené zření za adekvátní náhradu toho, oč přicházíme,“ suše odbyde spolubydlící, která se snaží hledat oporu ve víře, jedna ze tří staropanenských obyvatelek klubu May of Teck. Sparková je citlivá na sebemenší náznak pobožnůstkářství: „,Křesťanství je dnes jedině na venkovských farách,‘ pronesl tento pastýř prvotřídního skopového.“ Hlubší náboženský prožitek přisuzuje Nicholasi Farringdonovi, ale zachycuje ho spíše v náznacích. Nicholas se zaplete s oslnivou, avšak prostou a omezenou Selinou Redwoodovou. Když v závěru vypukne požár, štíhlá Selina se bez potíží protáhne ven z klubu záchodovým okénkem. Vzápětí se však vrátí dovnitř, a sice pro plesovou róbu jedné ze spolubydlících, kterou jí nehodlá vracet. Statnější kolegyně mezitím zůstávají uvězněné v klubu a mohou jen bezmocně čekat, jestli hasiči včas probourají světlík. „Když o tomto bleskovém výjevu [Nicholas] následně uvažoval, nedokázal si vzpomenout, zda se mimoděk pokřižoval. Ve vzpomínce mu připadalo, že ano.“ Dále už víme pouze to, že se Nicholas stane jezuitským misionářem a na Haiti ho zabijí jacísi domorodí obyvatelé. Protipól Seliny představuje Joanna, jež se Nicholasovi rovněž líbí, ale po zklamání v lásce si od mužů drží odstup. Ve vyhroceném finále, kdy se May of Teck hroutí, Joanna přechází od poezie, s jejíž pomocí dříve vyučovala svoje žačky krasomluvě, k veršům biblickým a nakonec se stává téměř kristovskou postavou. V této souvislosti se nelze nezmínit, že Selina se naopak denně oddává recitaci světské mantry, která jí přišla v rámci korespondenčního kurzu: „Vyrovnanost tkví v dokonalé vyváženosti, v rovnomocném klidu těla i ducha, v naprostém usebrání bez ohledu na společenské dění. Elegantní úbor, bezchybná upravenost i dokonalost v jednání společně přispívají k dosažení sebejistoty.“

Ze zpětného pohledu není od prvních stránek pochyb, že May of Teck spadne. Bombardování Londýna přečkal jen s odřenýma ušima (několikrát se v něm vysypala okna), jedna ze starých panen ostatní varuje, že na zahradě stále zůstává v zemi nevybuchlá bomba, a Selina vyjadřuje obavy, jak se dostanou ven, kdyby náhodou začalo hořet (když je zazděný ten světlík). Třeba se stavba nakonec zhroutí právě kvůli strachu svých obyvatelek. Ruiny se takříkajíc tyčí v samotném středu novely – a pro Sparkovou je typické, že téma hroucení starých pořádků pojednává se vší parádou, ale bez oplakávání, sentimentality nebo mravokárství. Budovy poničené bombardováním v úvodu přirovnává k vyvrtaným kazům, troskám starých hradů, kulisám: „uchovala se též většina schodišť a jako nějaký nový umělecký objekt vedla do výšin k neurčitému cíli, jenž kladl mimořádné nároky na vnitřní zrak“.

Autorka na minimálním prostoru, který si vytyčila, působivě zachycuje společenskou změnu olbřímích rozměrů. Vrcholem jsou v tomto ohledu scény z veřejných shromáždění u příležitosti vítězství nad Německem a posléze také nad Japonskem. Členové královské rodiny se mihnou kdesi v dálce jako „čtyři vzpřímené prstíky“, zatímco „organický hukot davu, odlišný ode všeho, co by připomínalo hlas živé hmoty, spíše blízký vodopádu, nebo geologickému posuvu, se valil veřejnými sady a po hlavní třídě“. Poselství knihy však zůstává nadčasové: nedokonalým lidským bytostem uniká kvůli jejich slabostem až příliš často podstata věcí a konec války neznamená skutečný mír.