K osmé příčce v žebříčku padesáti nejlepších britských spisovatelů po roce 1945 (podle The Times) dovedla skotskou autorku Muriel Sparkovou místy trnitá a dosti klikatá cesta. Rodiče si nemohli dovolit poslat ji na univerzitu, ale ona po tom ani kdovíjak netoužila. Absolvovala kurz pro sekretářky, vdala se a odjela s manželem do Zimbabwe, kde se jí narodilo dítě. U jejího muže, učitele, který trpěl maniodepresivní psychózou, se však brzy začaly objevovat sklony k násilí. Po třech letech ho opustila a syna zanechala v jeho péči. Za války mimo jiné pracovala pro britskou tajnou službu. Literatuře se v mládí a později coby redaktorka Poetry Review věnovala už dříve, ale svůj první román The Comforters vydala teprve ve třiceti devíti letech. Tou dobou už měla za sebou osobní krizi, završenou zhroucením, a konverzi ke katolicismu. Ten se pak v jejím vidění světa snoubil ne s obvyklejším konzervativismem, nýbrž s levicovou politickou orientací.

Jak zdůrazňují mnozí, jako třeba autor detektivních románů Ian Rankin, skotská spisovatelka Muriel Sparková začínala jako básnířka, což posléze dalo vzniknout úspornosti a hutnosti v její próze. Necelých dvě stě stran románu Nejlepší léta slečny Jean Brodieové (1961) obsáhne šest let, které dívky ze „slečniny skupinky“ stráví na Marcia Blaine School, a nechává nás také nahlédnout do jejich dospělosti. Vyvstává před námi fascinující, nejednoznačná osobnost Jean Brodieové i bohatá fantazie jejích oblíbenkyň; prostředí Edinburghu 30. let minulého století i nástup fašismu na evropské pevnině.

Slečna Brodieová si vzdělávací osnovy vykládá dosti volně: na tabuli mívá zpravidla připravený nějaký únikový manévr, jako třeba několik vypočítaných příkladů, k nimž však hodlá obrátit pozornost pouze v případě, že by do třídy vpadl nezvaný host, třeba ředitelka. V opačném případě se bude věnovat spíše svým cestám po Itálii nebo baletnímu umění Anny Pavlovové, jejíž soubor má brzy do Edinburghu zavítat; nechá některou z dívek zarecitovat báseň nebo jim bude udílet rady do života nejrůznějšího druhu. Není tedy divu, že je trnem v oku vedení školy, které ji opakovaně vybízí, aby přestoupila do nějakého progresivnějšího ústavu. „Já se ale o místo na žádné experimentální bláznivině ucházet nehodlám. Zůstanu tady, v téhle vzdělávací fabrice. V těstě musí zůstat trocha kvasu. Svěřte mi děvče ve věku, kdy je tvárné a je na celý život mé,“ tvrdí učitelka opakovaně. S okouzlujícím sebevědomím přitom tluče hřebík na hlavičku a zároveň se fatálně mýlí.

Zmiňovaný Ian Rankin připomíná v souvislosti s postavou Jean Brodieové jeden ze základních tropů skotské literatury – obraz rozpolceného já. Učitelka nezískala své příjmení náhodou. V knize se hrdě hlásí ke svému údajnému předkovi Williamu Brodiemu, což byl, jejími slovy, zámožný muž, truhlář a výrobce šibenic, edinburský radní, „jenž si vydržoval dvě milenky a ty mu porodily pět dětí (…). Nakonec byl stíhán za vyloupení berního úřadu – ovšem ne že by potřeboval peníze, stal se lupičem jen pro vzrušení z nebezpečí.“ Rankin dodává, že Brodie byl skoro jistě předobrazem Stevensonova dr. Jekylla. I slečna Brodieová má svou temnou stránku, která spíše než s ignorováním školních osnov souvisí s jejím sklonem k pompéznosti a se zvýšenou vnímavostí vůči estetičnu. Ráda vodí dívky do divadel a galerií, udržuje platonickou aférku s jednorukým učitelem výtvarné výchovy, ale také před dívkami básní o černých košilích italských fašistů a líčí, jak je v raně hitlerovském Německu všechno skvěle zorganizováno.

Je slečna Brodieová špatná, nebo dobrá učitelka? Na jednu stranu se o své studentky živě zajímá, podporuje rozvoj jejich individualit a nadmíru poutavým způsobem jim poskytuje rozsáhlý přehled v mnoha oblastech. Jiné však okázale ignoruje a studentky se snaží nepokrytě formovat tak, aby vyhovovaly jejím představám o světě nebo bezprostředním osobním cílům (aférka s učitelem výtvarky); jedna se pod jejím vlivem dokonce vypraví bojovat za frankistickou stranu ve španělské občanské válce, což se jí stane osudným. Přes to přese všechno si učitelka vzhledem k volnosti praktikované v hodinách a k tomu, že na svou dobu nebývale vnímá studentky jako rovnocenné partnery, nevytváří žádnou armádu nohsledů – všechny členky skupinky si jdou svou vlastní cestou a jedna z nich slečnu nakonec zradí.

Třebaže knize vládne vševědoucí vypravěč, největší prostor dostává v románu Sandy, z které se později stane psycholožka a nakonec jeptiška. Její pohled ozvláštňuje vyprávění rozličnými vtipnými, čistě imaginativními epizodami. Když například jednou slečna Brodieová dívkám před koncem vyučování odrecituje úryvek z Tennysonovy Paní ze Shalott, Sandy se v duchu pozastaví nad tím, čím že to titulní hrdinka psala kol loďky „jsem paní ze Shalott“. A hned se před ní objeví vznešená postava a přívětivě odpoví: „Na okraji travnatého břehu náhodou stál kbelík s bílou barvou a štětka. (…) Nepochybně je tam zanechal nějaký roztržitý příslušník nezaměstnaných.“ Sparková nesentimentálně a s lehkostí zachycuje uvažování dospívajících dívek a prostřihy do jejich budoucnosti dodávají jejich osudům jakousi mrazivou neodvolatelnost. Nejvýraznějším stylistickým prvkem je v knize opakování určitých frází, které tak mají charakter zaklínadel či manter. Slečna Brodieová ráda opakuje, že je „v květu sil“ nebo že z jejích žaček se stane „crème de la crème“ celé společnosti. Neustálé opakování podobná tvrzení unikátním způsobem upevňuje i ironicky podrývá.

Těžko věřit, že Muriel Sparková údajně vždy psala rovnou načisto; její formulace se vyznačují lehkostí, ale zároveň pregnantností a neodolatelnou ironií a její kratičké dílko je skutečně mnohovrstevnaté. Je to portrét jedné okouzlující ženy, v němž Sparková mimochodem velmi dobře pracuje s výtvarným uměním coby s motivem, „bildungsnovela“ o šestici dívek i esej o zákrutech a záludnostech lidského nitra, ne náhodou rámovaná dvěma světovými válkami.