Díky překladateli Martinu Pokornému se k nám v posledních letech dostávají v tuzemském prostředí dosud méně známé či zcela neznámé spisovatelky, jež spojuje nejen vysoká kvalita jejich děl, ale také vypravěčská úspornost a břitkost. Po Muriel Sparkové, Alici Thomas Ellisové a Joan Didionové se dostalo na Kanaďanku Mavis Gallantovou (1922–2014). Ta sice napsala dva romány, divadelní hru a knižně vyšly i její eseje, ale jádro ceněné, ba obdivované tvorby této autorky leží v povídkách a novelách. Třináct z nich představuje soubor Pozdní navrátilec, sestavený a přeložený Martinem Pokorným, který vyšel koncem letních prázdnin. Svazek bezpochyby nadchne ty, kteří již stačili propadnout vypravěčské bravuře výše zmíněných spisovatelek. 

Mavis Gallantová se narodila v roce 1922 v kanadském Quebecu, v roce 1950 se přesunula nejprve do Španělska a poté do Paříže, kde se hodlala věnovat psaní prózy. O rok později vyšla v týdeníku The New Yorker v přítomném souboru nezahrnutá povídka Madeline’s Birthday (Madelininy narozeniny) a kanadská rodačka začala v tomto periodiku publikovat hojně – nakonec jí zde vyšlo více než sto povídek.

Pokud bychom z nastíněného medailonu měli vybrat jeden aspekt, který se zřetelně promítá do Gallantové tvorby, je to emigrace. V Pozdním navrátilci sehrávají důležitou roli postavy vytržené z prostředí, jež byly uvyklé nazývat domovem, přičemž dalším důležitým bodem je druhá světová válka, přesněji doba po jejím konci. Protagonisty nejedné povídky předkládaného souboru jsou mladí němečtí muži, kteří strávili poválečné roky v zajetí ve Francii. Nyní je jejich přítomnost nežádoucí, nesou cejch, který jako by určoval jejich další směřování.

Vypravěč z titulní povídky se vrací v roce 1950 do Berlína a zjišťuje, že jeho matka si zatím našla nového partnera. Ve Francii zůstal trčet v podstatě nedopatřením, svým zjevem vyvolával podezření a po návratu mu dojde, že ani doma na něj není nikdo zvědavý: „cítil jsem, že i zde jsem na obtíž: vzhledem, přežitím, krvácejícími dásněmi a rozviklanými zuby, chronickou úplavicí a chudokrevností, lačným hladem po sladkostech, zdrženlivostí vůči neznámým lidem, hadry, které jsem na sobě při příjezdu měl – tím vším jsem říkal ‚válka‘, když lidé chtěli mír, říkal jsem ‚zajetí‘, kde heslem doby byla svoboda, a ‚suchý chleba‘, kde každý myslel na máslo a džem“.

V podobném provizoriu se nacházejí i postavy, na něž válečná vřava nemá tak bezprostřední dopad. Například v Remisi, jednom z nejlepších počinů celého svazku, Gallantová zachycuje Aleca Webbera, jenž se s manželkou a třemi dětmi přesune z Anglie na Riviéru, aby zde naposledy vydechl. Za přímořskou vilu platí bratři jeho ženy, kteří se však začnou poněkud cukat, poté co Alecovo odcházení trvá už tři roky. S vilou, respektive s „developersky zanedbaným pobřežím před vilou“, mají totiž vlastní plány. Mezitím se seznamujeme s dalšími postavami, jež rodinným příslušníkům v tomto neočekávaném bezčasí dělají společnost. Gallantová na více než čtyřech desítkách stran této povídky či kratší novely mistrně evokuje veškeré dění v rodině i v jejím okolí a vytváří mimořádně pronikavý portrét rodiny i neobvyklé situace, do níž zabředla. Zřetelně se zde vyjevuje její pozorovatelský cit a přesnost při jemné psychologizaci postav. Povídka od začátku spěje k předpokládatelnému závěru, avšak na malé ploše je koncentrováno množství drobných událostí či epizod, a to zcela přesvědčivě a přirozeně. 

Právě přesvědčivost je jednou z ústředních předností Mavis Gallantové. Ať už stojí v centru pozornosti mužské, či ženské postavy, ať už se příběh odehrává v poválečné Paříži, v Madridu, či v Berlíně, člověk se při čtení jejích textů sotva kdy přistihne při myšlence na kompoziční nedostatky, svévolnost fabulace, psychologickou nevěrohodnost či jakékoli jiné vypravěčské prohřešky. Stejně tak typologie zachycených postav je věru rozmanitá a všechny jsou věrohodné. Oblíbené klišé, že žádné slovo není v knize použito zbytečně, platí pro kanadskou autorku jako pro málokoho jiného. „Byla nevyškolená, nepřipravená, nevybavená na jakoukoli existenci mimo život civilistky za války; míru k ničemu nebyla,“ charakterizuje Gallantová několika ostrými tahy sestru výše zmíněného Aleca.

Mavis Gallantová má cit pro civilní, přesný jazyk a rovněž pro dialogy; místy jsou „pouze“ zdárně odposlouchané, místy jsou repliky některých postav břitké takřka jako v novele Smích bez příčiny od zmíněné Alice Thomas Ellisové. Oproti ní možná není většina textů Mavis Gallantové tak vtipná a zábavná, místy se povídky můžou čtenáři i mírně vzpírat. Mnohé klíčové prvky směřování či charakteru jejich protagonistů se nacházejí ve zdánlivě nevýznamných detailech. I proto je lepší číst povídky a novely obsažené v Pozdním navrátilci pozorně či opakovaně. Dílo této spisovatelky není nijak novátorské či experimentální, jedná se o povídky řekněme vcelku klasického střihu – ale v jeho rámci v elitní podobě.

Mavis Gallantové nebyl dopřán pobyt na piedestalech čtenářské přízně, její tvorba je i v anglicky mluvících zemích méně známá. Přesto však, jak uvádí její medailon v předkládaném svazku, „literatuře zasvětila život“. A její literární osud jako by se částečně odrážel i v jejích prózách. Jsou povětšinou neokázalé, ale napsané s bravurou, jaká se jen tak nevidí.