Nakladatelství Lidové noviny záslužně obrátilo svou pozornost k dílu Muriel Sparkové. Tato respektovaná britská autorka u nás byla dlouhou dobu známa jen díky novele Balada z předměstí, kterou ve výborném překladu Evy Kovályové vydal před lety Odeon. Všem, komu se dostala zmíněná novela do ruky, muselo být jasné, že Sparková je autorka neobyčejného talentu.

Nakladatelství Lidové noviny teď sáhlo po posledním autorčině románu, který vydalo v překladu Ivo Šmoldase pod názvem Záhadný případ lorda Lucana (v originále Aiding and Abetting). V něm se Muriel Sparková pustila na tenký led mezi historií a fikcí – a předkládaný příběh je hypotetickým řešením záhady, která zaměstnávala britská média po skoro po dvacet let.

Na sklonku roku 1974 šokovala Británii skoro dvojnásobná vražda. V sídle významného aristokrata Richarda Johna Binghama, sedmého vévody z Lucanu, byla 7. listopadu nalezena mrtvola chůvy Sandry Rivettové nacpaná do poštovního pytle. Rivettovou údajně zabil sám Lucan, když ji v přítmí sklepa zaměnil za skutečný terč svého útoku – tím měla být jeho manželka, jež se s ním právě chystala rozvést. Po zjištění omylu Lucan údajně napadl i svou ženu, té se však podařilo přežít a zakrvácená doklopýtala do nejbližší restaurace, odkud zavolala policii. Taková je aspoň oficiální verze. Lord Lucan okamžitě po činu zmizel a navzdory rozsáhlému mezinárodnímu pátrání se jej nikdy nepodařilo objevit – živého ani mrtvého. Podle spekulacích v médiích se Lucan po zpackaném pokusu o vraždu a totálním vydělení ze společnosti buď někde v ústraní zabil, anebo si s pomocí svých přátel změnil totožnost a odjel do nějaké africké či jihoamerické země. V průběhu let britským tiskem občas projela zaručená zpráva, že někdo lorda Lucana někde viděl, ovšem toto se nikdy nepotvrdilo. V roce 1999, pětadvacet let po svém zmizení, byl úředně prohlášen za mrtvého a o rok později se jeho příběhu zmocnila Muriel Sparková.

Dva příběhy
Sparková Lucanův příběh propojila s jiným, který je sice fiktivní, leč inspirovaný dalším medializovaným zločinem. Falešná divotvůrkyně Hildegarde Wolfová, dříve Beata Pappenheimovou, předstírala stigmata a vylákala značné finanční prostředky z důvěřivých věřících – předlohou pro fiktivní postavu byla Sparkové skutečná událost, jež se odehrávala rovněž v sedmdesátých letech. Obě linie knihy se střetávají jednoho dne v Paříži, kdy Wolfovou, teď uznávanou psychoterapeutku, navštíví krátce po sobě dva záhadní muži a oba tvrdí, že jsou hledaným lordem Lucanem. Wolfová neví, který z nich je pravý – pokud vůbec nějaký z nich pravý je –, nicméně přesto je jí nápadné, že by se jí vydali takto na milost. Vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat: oba Lucanové znají nepříjemnou minulost a pravou totožnost psychoterapeutky.

Zde Sparková navazuje na téma, které se objevuje od románu Memento mori ve většině jejích knih – znát něčí minulost znamená mít na dotyčným moc, a to proto, že postavy, které v těchto příbězích figurují, mají obvykle minulost, o které neradi mluví. V tomto ohledu bychom asi pro českou společnost posledních patnácti let jen stěží hledali inspirativnější autorku.

I když kniha začíná situací jako vystřiženou z příběhů Agathy Christieové, k detektivce má daleko. Mnohem spíše navozuje zvláštní morální problém, vlastně dva. Tím prvním je smrt chůvy – lord Lucan, jak jej Sparková líčí, je chladnokrevná zrůda, jež ani v nejmenším nelituje, že se obětí jeho zločinu stala nevinná dívka. Namísto lítosti pouze s aristokratickým cynickým nadhledem vyjádří podiv nad tím, že nebohá dívka v sobě měla tolik krve – což přičítá jejímu nízkému původu. V tomto ohledu je zajímavé se podívat na rodokmen skutečného lorda Lucana – zjistíme, že cynismus a nedostatek lidskosti je vlastní celé jeho rodině: jeden z jeho předků, třetí vévoda z Lucanu, byl přímo odpovědný za smrt nespočtu irských rolníků v době irského hladomoru a krátce poté nařídil nechvalně proslulý, sebevražedný útok anglické lehké jízdy proti ruským kulometům během krymské války.

Druhým morálním problémem je to, že bez pomoci svých aristokratických přátel by Lucan po vraždě nikdy nemohl zmizet. Sparková zde naráží na historickou skutečnost, kdy se okamžitě po vraždě aristokratické kruhy neuvěřitelně semkly, odmítaly komunikaci s médii a v některých případech snad i aktivně bránily žurnalistům v pátrání.

V románové podobě Lucan dokonce vysílá svého dvojníka do Británie, aby pro něj zde vyzvedával peníze – a na to vlastně naráží i anglický název. Je proto škoda, že se nakladatel rozhodl pro název, který sice přibližuje knihu silné tradici anglické detektivky, ovšem trochu zastírá právě tento, možná nejdůležitější rozměr románu, jímž je příkré odsouzení jisté až mafiánské třídní soudržnosti.

Dvojníci atd.
Sparková příběh zajímavě obohatila tím, že z jednoho Lucana udělala dva. Postava dvojníka - stejně jako skutečnost, že psychoanalytička má přinejmenším dvě minulosti, skutečnou a vymyšlenou, – slouží autorce k tomu, aby ukázala, jak nesamozřejmý je pojem identity, nakolik je každá prostá skutečnost obdařena záhadou, tajemstvím. Tato hluboce lidsky napsaná novela sice nedosahuje působivosti zmiňované Balady z předměstí nebo Mementa mori, přesto je to ale pronikavá sonda do schizofrenní duše moderní doby.