Kniha je určena dětem od tří let a publiku v tomto věku se bude určitě líbit. Je totiž stejně jako ostatní autorova díla, zatím vydávaná v zahraničí, postavena na bezpočtu ilustrací, s vtipem a nadsázkou zachycujících nejrůznější tvory, situace a prostředí. Obrazovou část tvoří jakýsi komiks bez textu, podle něhož si děti, ideálně spolu s rodiči, mohou medvídkův příběh převyprávět do sebemenších detailů, hodiny objevovat další a další podrobnosti a žertíky, které při prvním listování neodhalily, a smát se chlupáčovi, který je tak půvabný a okouzlující. A vlastně těžko říct proč – zachycen je velmi prostě, jakoby neuměle, a se svýma vykulenýma očima a dlouhým úzkým čumákem se medvědu ani příliš nepodobá.

Každý bilderbuch má ovšem nejen obrazovou, ale i textovou složku, jež je sice rozsahem podružná, ale s ilustracemi se má nápaditým způsobem prolínat a vzájemně se doplňovat. Chaudův stroze vyprávěný příběh je ovšem Achillovou patou jinak roztomilé knížky. Nemá logiku, nemá pointu, nemá ponaučení. A je poněkud syrový. Medvídka jeho život nebaví, chtěl by být raději klukem se spoustou hraček a oblečení. Kde poznal, že existují člověčí mláďata a mají všechna tahle lákadla, domněle mnohem lepší, než je jeho rodný les, to se nedozvíme. V nudě a hledání něčeho zábavnějšího označuje Pompon les za pitomý a chová se dosti neurvale k ostatním zvířátkům, která ho zvou ke společné hře. V klasických pohádkách by po zásluze přišlo hrdinovo potrestání. V náročné situaci by si uvědomil, že vzájemnost, ať už lidská, nebo zvířecí, je velkým darem, a napravil by své chování a zmoudřel by. Záleží potom na míře spisovatelského talentu, aby takové poučení vyplynulo z příběhu přirozeně a nepůsobilo těžkopádně a mentorsky. Jenže ideální příležitost obohatit text o hlubší dosah autor nevyužil. Pomyslné vzduchoprázdno a čtenářské rozčarování vrcholí na poslední stránce, kde si medvědí sourozenci navzájem lžou do kapsy, že se vůbec nebáli při dobrodružství v lidském obydlí. Tam Pompona dovedla zvědavost a znuděnost a jeho medvědí rodinu obavy o něj. Jak se jim podařilo nezdárného synka najít, to můžeme opět jenom odhadovat. A tak Pompon zůstal vylekán, ale nepoučen, a pachuť podivně ošizené historky vylepšuje snad jen tušené poselství o rodičovské lásce a bezpečné milující náruči.

Kniha tak vzbuzuje ambivalentní pocity. Mezi stránky plné obrázků s miliony detailů se chcete doslova zavrtat až po uši, na druhé straně bude určitě lepší, když si příběh o malém zlobivém medvědovi domyslíte s dětmi podle svého, aby nebyl tak plytký a bezduchý. Medvídkovo dobrodružství v lidském příbytku je ale bezesporu podařeným ilustračním počinem, byť neoplývá takovým půvabem jako publikace Petra Horáčka, Emilie Dzubiakové nebo například Przemyslawa Wechterowicze. Můžeme jen přát dětem i rodičům, aby následující méďovy příhody byly obratněji zvládnuty také po vypravěčské stránce. Snad v tomto ohledu lépe uspěje další vydaný díl Pompon má starosti, kde se musí medvídek ujmout péče o mladšího sourozence.