Lina Ehrentraut je ilustrátorka a komiksová tvůrkyně působící v Lipsku, zároveň je součástí uměleckého kolektivu SQUASH, který společně vydává SQUASH-ziny. V roce 2019 získala e.o.Plauen Preis a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění za výtvarné umění. Melek + ich je jejím první vydaný komiks. Autorka se v něm pouští do divoké cesty paralelním univerzem, ve kterém může hlavní hrdinka Nici bezhlavě zkoušet, jaké to je zamilovat se sama do sebe. Ehrentraut má neotřelý výtvarný styl otevřený volné imaginaci, ale i velmi explicitní kresbě.

Hlavní hrdinka Nici je žena kolem třicítky, které vlastní život nedává moc smysl, a proto se rozhodne vytvořit stroj, díky němuž bude moci cestovat napříč paralelními vesmíry. Za účelem těchto cest si stvoří nové umělé tělo, které ji na cestách bude chránit. Myšlenka nijak inovativní, v literatuře známá, ovšem autorce poskytuje rámec k jinému narativu. Stroj funguje, nové tělo je hotové a Nici se dostane do alternativního univerza, kde v baru, v němž dříve pracovala, potká sebe samu. Představí se jako Melek. Situace rychle eskaluje, obě postavy se navzájem přitahují, nadmíru si rozumí, a když spolu začnou zpívat Creep od Radiohead, jejich oblíbený hit, už není cesty zpět. Melek je lehce otrávená, protože Nici v podstatě vede její starý neorganizovaný a chaotický život, sbírá krámy, pracuje v baru a prostě proplouvá životem. Během dní, které Melek s Nici stráví, si však začne lehkovážnost své partnerky/sebe samé užívat. Nic však netrvá věčně, roztržka nad výběrem jídla v Melek vyvolá emoční proces, který odstartuje řadu událostí vedoucích k dějovému zvratu a ke konci hodnému science-fiction.

Příběh, který autorka vytváří, však přitahuje i něčím jiným než jen příslibem lehké dávky sci-fi. Její kreslířský styl je drásavý a vizuálně silný. Střídá černobílou kresbu s divokou abstrakcí, dovoluje si velkoryse zaplňovat stránky prolínáním barev a tvarů a přitom neztrácí vyprávěcí linku. Ve svém výtvarném stylu v podstatě metaforicky zachycuje obrysy „queerness“. Nedrží se jednotného uhlazeného stylu, hraje si s motivy trash artu a vytváří tak svěží alternativu k tradičnímu pojetí komiksu. Celý komiks je navíc velmi zdařile provedená kniha, která se sama stává uměleckým objektem. Ehrentraut kromě toho zaujme i tím, že vytváří lesbický komiks, aniž by definovala sexuální orientaci svých hrdinek. To, zda Nici/Melek je nebo není „na holky“, není podstatné, hlavní je, že se tyto dvě postavy přitahují. Kromě toho se za jejich románkem nenápadně skrývá otázka, zda sebeláska vlastně taky není tak trochu queer.

Jednu z hlavních rovin komiksu zaujímá jeho erotický náboj. Melek a Nici si v posteli rozumí a Ehrentraut nám ukazuje jak moc. Líbání, svlékání, hlazení a lízání bez cenzury. Mohlo by se tedy zdát, že sci-fi je jen samotné setkání těch dvou, ale autorka promyšleně mísí časové dimenze, díky čemuž komiks dovede k poměrně překvapivému konci.

Čtení to je napínavé, dráždivé, ke konci trochu zamotané, ale po přečtení se budete ptát: „Chtěl/a bych chodit sám/sama se sebou?“ Nebo možná spíš: „Chtěl/a bych se sám/sama se sebou vyspat?“