Proč by vlastně nějací psi měli k jižnímu pólu chodit? Do podmínek panujících v Antarktidě by žádný rozumný člověk přece ani psa nevyhnal. Možná také proto považoval Robert Falcon Scott za nedůstojné a stavovsky nepřijatelné s sebou grónské psy brát. Se shetlandskými poníky a svými podřízenými už takové slitování neměl, ale ať už tak, či tak, první místo si, jak známo, vydobyl chladně kalkulující a skrz naskrz racionální Amundsen čili Šéf.

Takové a mnohé další úvahy pěstuje ve svém osamělém životě Paní Thorkildsenová a její voříšek Tassen, který je vypravěčem úsměvné knihy norského publicisty Hanse-Olava Thyvolda (*1959). Thyvold české vydání představil osobně v rámci letošního Arktického festivalu během živé debaty s překladatelkou Evou Dohnálkovou, v níž nadšeně hovořil také o práci novináře a hudebního publicisty a o své velké lásce – hudbě. Thyvold zároveň působí jako aktivní hudebník v různých tělesech. Jak se uvádí na záložce knihy, Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou je jeho beletristická prvotina.

Knihovnice hárá
Tassenovo vyprávění začíná neveselou chvílí, kdy umírá jeho páníček Major Thorkildsen. Ve velkém domě kdesi na okraji velkoměsta zůstává Tassen sám s ovdovělou Paní Thorkildsenovou a s obavami, kam se teď bude jejich život ubírat. Ten totiž skýtá plno nástrah a výzev, od loveckých výprav do nákupního střediska a místní knihovny přes návštěvy Štěněte a Feny, páru (rozuměj syna a snachy) prahnoucího po dědictví, až po útoky popeláře a nemoc, o níž Tassen říká: „Ta nemoc má jméno. Paní Thorkildsenová trpí osamělostí.“ Apatii znásobené popíjením dračí vody a sledováním přihlouplých televizních pořadů začne paní Thorkildsenová čelit vyprávěním o Amundsenově cestě na jižní pól, které Tassenovi ilustruje pomocí papírových figurek grónských psů.

Příběhů vyprávěných z pohledu zvířete, potažmo nejlepšího přítele člověka, se v euroamerickém prostoru najde vícero, ať už jde o Timbuktu z pera Paula Austera, nebo o hollywoodský trhák Kdopak to mluví?, který tuto literární optiku veleúspěšně převedl na plátno. Čím se však Tassenovo vyprávění z řad podobných počinů vymyká? Především je to autorův pokus o prohloubení odstupu od antropocentrismu například v tom, jakým způsobem Tassen vnímá čísla, která mu nic neříkají, či jak se snaží neustále čtenáři připomínat, že hlavním psím smyslem je čich. „[Knihovnice] voní skoro stejně jako při našem minulém setkání. Ale ne tak úplně. S jedním malým, ale obrovským rozdílem. Nová vůně. Nebo spíš naopak. Stará vůně. Nejstarší. Hárá!“ A pak je tu samozřejmě alternativní příběh o dobytí jižního pólu, který se Paní Thorkildsenové stane hlavní motivací k tomu, aby se vytrhla z nudného stereotypu. Hlavními postavami tohoto nového narativu jsou pak samozřejmě psi, které si Amundsen pořídil v Grónsku, ale také Šéf sám a v neposlední řadě i kuchař výpravy Henrik Lindstrøm, jemuž Paní Thorkildsenová vzdává svůj soukromý hold.

Zastavme se u ambivalentní postavy Šéfa, jehož svéráznou povahu a chorobnou cílevědomost už se pokusilo vystihnout mnoho střízlivých biografií i beletristických knih. Víceméně ze všech nepokrytě zaznívá, že Amundsen podřídil vše své touze po úspěchu, přesto však nešel přes mrtvoly – neboť to se s jeho představou úspěchu rovněž neslučovalo. Stejný pohled sdílí také Paní Thorkildsenová a s určitými výhradami i Tassen: „Šéf byl […] dost tvrdý na to, aby otočil zemi vzhůru nohama, porušil čestné slovo a doplul na lodi, kterou získal podvodem, až do učebnic dějepisu. Dost tvrdý na to, aby vyhnal smečku eskymáckých psů do velké prázdnoty, ale zase ne tak tvrdý, že by ho vlastní posádka ubila k smrti a hodila přes palubu. To je umění vyvažování.“ Tassen se svou paní však podrobují Šéfa ještě dalším morálním testům, v nichž hlavním kritériem je samozřejmě jeho vnímání psů, a slavný polárník z nich nevychází nijak slavně. Ale který lidský čin by si vlastně vysloužil uznání, kdyby ho posuzovala zvířata?

Dvousamělost
Hans-Olav Thyvold je bezesporu obratný novinář a nadšený publicista, s psaním románů však nemá zkušenosti, což se projevuje hlavně v kompozici a nedostatečné ochotě škrtat. Humor založený na psí perspektivě se snaží čtenáři dávkovat možná až příliš pravidelně a místy zcela zbytečně. Stejně nadbytečně působí některé Tassenovy úvahy – vůbec je tenhle psí vypravěč poněkud mnohomluvný –, a v příběhu o grónských psech tak zaniká to podstatné, co jej nese k překvapivému rozuzlení. Kardinální otázka, kterou si při zkoumání Amundsenovy výpravy na jižní pól musí položit každý slušný čtvernožec, zní: co se stalo se všemi těmi psy, kteří expedici přežili? Dynamika rámcového příběhu vyplývající z obav, jestli se Paní Thorkildsenové a Tassenovi podaří uhájit si svou existenci, dopadá při srovnání s tím o něco lépe, a to včetně nečekaného závěru.

Thyvoldův debut přes všechny své mouchy zůstává důrazným napomenutím, že se člověk ke svým zvířecím souputníkům chová neskutečně nevděčně, zároveň představuje citlivou studii osamělosti – třebaže by se mohlo zdát, že ani Tassen, ani Paní Thorkildsenová osamělostí netrpí, protože mají jeden druhého. Norština má pro tenhle typ žití ve dvou krásný novotvar „tosomhet“ (odvozený analogicky od výrazu pro osamělost „ensomhet“, slovo „en“ znamená jeden) a právě tuto „dvousamělost“ se Thyvoldovi podařilo zachytit výborně. Pokud tedy nečekáte brilantní zpracování ambivalentního příběhu, na němž stojí ta méně jistá noha norské identity, nýbrž se chcete začíst do vtipného vyprávění, v němž si budete namáhat mozek, co kterým postřehem milý psí vypravěč vlastně myslel, pak vás Hodní psi nemůžou zklamat.