Obrázkové vtipy jsou oblíbenou součástí periodického tisku už od devatenáctého století, vlastně hned od doby, kdy tiskařská technika pokročila natolik daleko, aby umožnila jejich nenákladné a rychlé publikování. Dlouhá léta to byly především vtipy kreslené, mezi něž občas pronikaly také koláže. A právě tento výtvarný žánr se rozmohl ve století aktuálním, s rozvojem internetu a sociálních sítí. Pokrok v programech na počítačové zobrazení otevřel možnosti i lidem, kteří sice mají nápady, ale ne už výtvarný talent, sociální sítě zase dramaticky rozšířily publikační možnosti. Různých statických i animovaných vtípků složených z „vypůjčených“ fotografií, kreseb a dalších výtvarných a grafických prvků jsou na webu denně jistě nejméně stovky a přibývají zejména v okamžicích, kdy se stane něco, co je důležité, dramatické nebo komické samo o sobě. Autoři takových vtípků přitom obvykle zůstávají v anonymitě.

Ne tak Tomáš Břínek (nar. 1981), který pod pseudonymem TMBK publikuje humorné a satirické koláže již více než deset let; jako svůj debut označuje koláž s fotografií skinheadské skupiny Orlík, jejíž členové drží v rukou igelitky ze samoobsluhy Billa – v narážce na jejich více či méně rasistické texty v čele se skladbou Bílej jezdec. Publikoval ji v srpnu 2010 a v zásadě se od té doby drží podobného způsobu konstruování vtipu: počítá s tím, že čtenáři budou znát kontext, a jakmile jim metafora či narážka dojde, zasmějí se (či přinejmenším ocení autorovu vynalézavost). Občas je v Břínkových vtipech cítit závan geekovského humoru, který je založen na spikleneckém sdílení různých popkulturních vzorců a ikon, jimž takzvaně běžný člověk nerozumí, protože je buď nezná, nebo je nezná dostatečně detailně. Ale převážně si Břínek pomáhá citacemi z těch popkulturních děl, která jsou všeobecně známá, od klasiky českého filmového a televizního humoru (Marečku, podejte mi pero, Kolja, Pelíšky, večerníčkové seriály) přes nezbytné Rychlé šípy či Josefa Ladu až po nedávné seriálové hity Hra o trůny či Narcos. Jednotlivé koláže samozřejmě vznikaly v nějakých konkrétních situacích, takže například u té o vyhlášení nejhoršího otce roku, která naráží na kauzu staršího syna Andreje Babiše, musíme pátrat hodně hluboko v paměti, abychom mezi „nominovanými“ Homerem Simpsonem, Darthem Vaderem a Stalinem identifikovali také třeba „egyptského“ vraha Richarda Kramného či rakouského sexuálního násilníka Josefa Fritzla. Ale to už je úděl aktuální satiry, která jen někdy dokáže přežít události, z nichž si utahuje.

TMBOOK nicméně obsahuje vtipy ještě stále dosti aktuální (poslední je z letošního září), takže i zapomnětliví čtenáři se u nich budou dobře bavit. Musejí samozřejmě počítat s tím, že úroveň vtipů kolísá, jak to tak přirozeně bývá u humoru, který autor musí produkovat pod tlakem uzávěrek (Břínek už několik let dodává své vtipy do časopisu a na web Reflexu). A také s tím, že se více než polovina vtipů bude věnovat Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Jistě, jsou to dvě nepřehlédnutelné postavy české politiky, o parodování si oba navíc sami říkají svým nadbíháním těm naivnějším voličům, všelijakým mlžením či vyloženým lhaním, které je přitom provázeno ještě úpornou a narcistní snahou stále být vidět. V jednom svazku však už jejich přečastá přítomnost začne trochu vadit, a čtenář si tak více všímá, že občas se Břínek začíná opakovat. Ne že by neuměl pracovat s návaznými vtipy, třeba karikování dovolenkových fotografií Leoše Mareše má vždycky znovu své kouzlo, které je dané ale také tím, že se náhle zjeví právě mezi všemi těmi Babiši a Zemany. Totéž platí i o dalších objektech Břínkova humoru od Tomáše Řepky po Václava Klause mladšího, kde sice Břínek trochu podpásově karikuje skoro výhradně Klausovu asymetrickou tvář, ale zde prostě lze konstatovat, že vtip má právo být nekorektní, pokud je především vtipný, což například u obrázku nazvaného Santa Klaus mladší musíme uznat. Podobně vždycky knihu zpestří nápadité parodie na letáky z obchodu IKEA.

V českém internetovém prostředí najdeme i vtipnější, vrstevnatější humoristy v čele s jazem, autorem Oprásků sčeskí historje, který také občas zatne do současnosti. Nicméně v disciplíně (tý)deníkové satiry si Břínek vede docela dobře a zavedeným novinovým humoristům se přinejmenším vyrovná. TMBOOK dobře zafunguje jako veselý průlet covidovými lety a obecně érou Andreje Babiše (nejvíc položek pochází z posledních pěti let) a možná přiměje čtenáře vydolovat z paměti kauzy a figury, které už z médií zmizely. I s úlevou, že alespoň od toho Babiše máme přinejmenším na čtyři roky relativní klid. Jen pokud bude Břínek sestavovat pokračování, měl by s ním chvíli počkat: aby měl víc času a materiálu k tomu, vybrat z pověstné pěny dní ty vtipy, které vydrží alespoň oněch pět let.