Když jsme na podzim roku 2019 publikovali příznivou recenzi na knihu Martin Sodomky Mimoprostor, která se stala prvním titulem Edice technické beletrie, zakončili jsme ji otázkou, kam se bude slibně načatá řada ubírat dál. Rok se s dvěma lety sešel a druhý svazek je na světě. Nabízí se proto položenou otázku zodpovědět.

Protagonisté nové knihy, nazvané Středosvět a jeho podivuhodné zákony, nejsou zrovna typickými hrdiny. Nejenže není snadné je popsat, ale spory by se daly vést i ohledně toho, kolik jich vlastně je. Na jednu stranu by se zdálo, že dva. Jeden z nich je trochu silnější a postrádá jméno. Všichni ho oslovují jen „hej“ nebo „ty“, zkrátka Hejty. Druhý je naopak jako proutek a jmenuje se Mo. Jenže to není všechno. Moa totiž neustále doprovází zářivá aura, která sice není plnohodnotnou bytostí, ale není ani ne-bytostí. Ba co víc, jmenuje se Lea a považuje se za dívku. Tito „dva a půl kamarádi“, kteří žijí v mikrosvětě, „na pomezí třetí a čtvrté dimenze, v dobách konce jedné a počátku následující pozemské vteřiny“, mají mimořádnou zálibu ve vyrábění různých stroječků, což je záslužná a celkem i nevinná činnost. Tedy až do okamžiku, kdy se pokusí vyrobit něco, co prý postavit nelze: perpetuum mobile. Je ale rozumné se o něco takového vůbec pokoušet? Odpověď poznají záhy. Kdo si zahrává s fyzikálními zákony, musí být ochotný nést následky. Nezbývá než opustit pohodlí mikrosvěta a pokusit se situaci napravit, než bude příliš pozdě.

Po přesunu do středosvěta (neboli makrosvěta), což je část světa, na niž jsou uzpůsobené naše smysly (myšleno nás lidí) a která je ohraničená mikrosvětem a megasvětem, to trojice kamarádů (Lea získala skutečné tělo) nemá vůbec snadné. Naštěstí se jich ujme několik rodilých „středosvěťáků“, kteří okamžitě pochopí, co všechno je v sázce.

Struktura Středosvěta je v podstatě totožná jako u Mimoprostoru. Hlavní část tvoří dobrodružný příběh psaný na bílých stránkách, jež jsou tu a tam proloženy stránkou černou, která zvídavého čtenáře srozumitelně seznámí s různými fyzikálními pojmy a zajímavostmi. Méně zvídaví je sice mohou přeskočit, aniž by to narušilo pochopení příběhu, nicméně by to byla jistě škoda. Nedozví se totiž například, co je to perpetuum mobile, jak nám optické přístroje umožnily nahlédnout do mikro- a megasvěta, co říkají Newtonovy pohybové zákony, kdo to byl Archimedes a při jaké příležitosti vykřikl „Heureka!“ nebo co je teorie všeho a proč vědcům nedává spát. Stejně jako u Mimoprostoru platí, že témata černých stránek nejsou volena náhodně, ale přímo či nepřímo rozvíjejí některé informace objevující se v hlavním textu.

Po příběhové stránce budou fanoušci Mimoprostoru patrně spokojeni. Děj je sice poměrně jednoduchý a méně spletitý než u předchozí knihy, avšak stále poutavý a nápaditý, jak koneckonců dokládá už původ hlavních hrdinů nebo jejich cesta z mikrosvěta do středosvěta. Maličko za (vysokým) očekáváním ovšem zůstala naučná část textu. Černých stránek ubylo (ubylo i bílých, ale vzhledem k celkovému rozsahu to ty černé odnesly více), což je celkem škoda, neboť právě jednoduché seznámení mladších čtenářů s různými fyzikálními jevy bylo velkou předností Mimoprostoru. Mnoho zajímavého se sice dozvědí i ve Středosvětě, leč vytěžit by se z nabízené látky dalo přece jen o trochu víc, aniž by to narušovalo plynulost četby. Proti čemu však nic namítnout nelze, jsou hojné a především velice propracované, působivé a osobité ilustrace Martina Sodomky, které knihu posouvají o stupínek výš a dělají z ní dílo vizuálně nadmíru originální.

Celkově lze tedy říct, že druhý svazek Edice technické beletrie i přes určité výtky, za něž je však do jisté míry zodpovědná velmi vysoko nastavená laťka předchozího dílu, dopadl dobře a ty, kteří si oblíbili Mimoprostor, potěší i lehké, ale významné propojení obou titulů. Nezbývá než počkat, zda se edice v budoucnu dočká dalšího přírůstku.