Hororový žánr se v posledních letech obecně netěší moc dobré pověsti, zejména proto, že jeho nejoblíbenější médium, totiž film (případně televizní seriál) pracuje s velmi explicitními a obvykle dost pokleslými rekvizitami a motivy, jakkoliv v době vyspělé počítačové animace jejich vizuální pojetí vyvolává u diváků patřičný úlek. Literatura však tyto prvoplánově děsivé prostředky příliš využívat nemůže – a možná i proto se spisovatelé v tomto žánru vracejí k intimnějším, méně konkrétním formám hrůzy.

K takovým patří i americký autor Thomas Ligotti (nar. 1953), knižně u nás vydaný poprvé. Malé, právě na hororovou a new weird literaturu specializované nakladatelství Carcosa připravilo docela obsáhlý soubor jeho povídkové tvorby, nazvaný Písně mrtvého snivce a zahrnující povídky převážně z osmdesátých let minulého století. Což byla mimochodem doba, která hororovému žánru dosti přála, jeho hvězdou byl Stephen King a do popředí zájmu se vracel klasik H. P. Lovecraft. Právě druhý jmenovaný byl (jistě i spolu s E. A Poem, či dokonce E. T. A. Hoffmannem) přiznaným inspirátorem mnoha povídek ve sbírce, jednu z nich ostatně uvádí citát z knihy Necronomicon, kterou si Lovecraft vymyslel a operoval s ní jako se zdrojem temných magických záznamů v několika navzájem nesouvisejících povídkách.

Podstatnější je však tvůrčí přístup, na který Ligotti navazuje. Výraznou většinu povídek vypráví v první osobě (podobně jako zmínění autoři), a může tak využít nálad, nejistot, dohadů a samozřejmě obav svých vypravěčů a vytvořit strašidelné napětí ještě předtím, než se na scéně objeví nadpřirozeno. Tato stará metoda je – jak Ligotti ukazuje – stále účinná, když je to dobře napsané. A Ligotti je při vciťování se do povah svých obvykle ne úplně příčetných hrdinů vskutku mistr: sugestivně zvládne stárnoucí spisovatelku strašidelných příběhů pro děti, která propadá alkoholu i vlastním nočním můrám (Alenčino poslední dobrodružství) či lovecraftovského hrdinu fascinovaného neznámým tajemnem, které jej samozřejmě nakonec zničí (Sekta slabomyslného boha). Když píše z pohledu malíře, který převážně zachycuje svůj pokoj, odkud málokdy vychází, dává si záležet na tom, aby citlivě popsal každý detail (Těžkosti dr. Thosse).

Ve všech povídkách autor pracuje s nadpřirozenem. Většinou je to nejasné zásvětí, do něhož hrdinové proniknou a už pro ně není cesty zpět, ale občas se objeví také klasická strašidla, včetně upírů (v povídce Ztracené umění soumraku), třebaže je takto explicitně Ligotti nikdy nepojmenuje. Na rozdíl od zmíněných klasiků devatenáctého století, kteří většinou své postavy trestali za nějaké prohřešky, jsou jeho hrdinové v zásadě nevinnými obětmi, které se provinily pouze zvědavostí. Což mimochodem napomáhá identifikaci čtenáře s vypravěči, protože i čtenář touží zjistit, co se skrývá v tom tajuplném opuštěném domě.

Povídky jsou většinou ponuré a tragické, ale občas autor projeví smysl pro – jistěže trochu zvrácený – humor. Třeba v povídce Připijte mi pouze labyrintovýma očima nechá poněkud nabobskou sešlost zhypnotizovat kouzelníkem, který pak pobaveně sleduje, jak se všichni muži dychtivě vrhají do tance s nevzhlednou mrtvolou, protože v ní vidí mladou krasavici.

Překladatel a vydavatel svazku Milan Žáček se v krátkém doslovu snaží vřadit Ligottiho do relativně nedávno nově definovaného subžánru fantastiky new weird. Lze to chápat spíše jako vymezení se vůči hororovému žánru v té podobě, jak v převažující míře vypadá, tedy vůči pokleslým zombie nebo upírským prvkům. Ale to, co uvádí jako znaky new weird, tedy „vpád cizorodých prvků do reality, konfrontaci s něčím neznámým, nepochopitelným, prazvláštním a transcendentálním“, je v hororu samozřejmě přítomno už od jeho prvních projevů. Ti horší spisovatelé odjakživa strašili obludami, ti lepší jemnějšími a sofistikovanějšími prostředky. Ligotti pochopitelně patří k té druhé skupině. Doufejme tedy, že dojde i na další jeho knihy, zejména pak na sbírku „korporátního hororu“ The Nightmare Factory, v níž si vyřizuje účty s neosobně velkými firmami, v jedné z nichž sám dlouho pracoval.