Ve stínu je již druhé literární dílo české spisovatelky a překladatelky Kateřiny Castañedy (nar. 1982), která vystudovala španělskou filologii na Karlově univerzitě a dnes se věnuje překladům filmů a dokumentů a psaní scénářů k televizním pořadům. Hlavní myšlenkou román navazuje na autorčinu prvotinu Hádej, můžeš jednou (2018). Soubor deseti povídek pojednával o lidech nespokojených s vlastním životem, kteří začnou uvažovat o tom, „co a jaké by to bylo, kdyby…“.

I v novince, tentokrát románové, si hlavní hrdinka Lidmila stejně jako hrdinové autorčiny předchozí knihy myslí, že žije fádní, nudný a nechtěný život. Nejenže pracuje jako obyčejná pošťačka a manžel Petr, vychrtlý, stydlivý klučina s velkým nosem a původně z dětského domova, je jakožto řidič kamionu celý týden mimo domov, aby své ženě a dceři zajistil střechu nad hlavou. Navíc je nehezká, obtloustlá, průměrná šedá myška, které už táhne na čtyřicet. V porovnání s mladší sestrou Lenkou žije chudým životem. Ostatně Lenka měla vždycky navrch: už jako malou ji rodiče upřednostňovali, chránili a vše jí dopřávali, na rozdíl od Lidmily, která jakožto starší sestra musela „být rozumná“ a mladší ustupovat.

Pěstěná nevraživost vůči perfektní sestře přeroste v zoufalý pomstychtivý čin. Zpočátku rádoby nevinná pomluva se zvrtne ve veřejné hanobení a útoky. A jak tomu tak bývá, víc škody pomsta napáchá nakonec jejímu původci než oběti: Lenka se během nepříjemných týdnů a měsíců probere vlastním životem a v různých oblastech změní své motivy i touhy, Lidmila naopak ještě víc zabředne do vlastních trablů, deprese a nenávisti. Ostatně takových mouder je kniha plná (člověk si uvědomí pravou hodnotu věcí teprve poté, co o ně přijde, komplexy z dětství si člověk nese do dospělosti) a mnohdy se honí v hlavě samotné Lidmile. Ta si tedy částečně uvědomuje pravou stránku věcí a své zoufalství, ale zároveň s tím nechce nic dělat.

Lidmilina ublíženost a sobecká pýcha jsou spolu s jejími myšlenkovými pochody vykresleny velmi přesvědčivě. Z hrdinky, která zpočátku působí jako chudinka, se vyklube zrádná mrcha, které není nic dobré. Jejími protipóly jsou pak vedlejší postavy, které se zdají být zpočátku stejně zlé a zoufalé jako hlavní hrdinka, ale ve výsledku jsou mnohem vyspělejší. I lidštější, protože jejich původně nespravedlivé a nepříjemné chování je odůvodněno pochopitelnými citovými pohnutkami (např. matka nadržuje Lence, protože když byla dcera malá, málem o ni přišla). Jakkoli ale Lidmila působí věrohodně, proměna její sestry je možná přespříliš vykonstruovaná. Lenka je nakonec ještě dokonalejší.

Román, který jako vyšitý padne do červené knihovny, je sice čtivý, ale chvílemi příliš hollywoodský. Pohádkový konec je klišé, lehce srážející celý text. Přesto jsou situace i jednání postav povětšinou uvěřitelné a autorce se daří dlouho udržet čtenáře v nejistotě, kdo sepsal udavačský dopis. Jako by se Castañeda poučila z recenzí na prvotinu a rozhodla se neprozradit vše hned na začátku a také postavám dodat na hloubce a věrohodnosti. Ostatně v rozhovoru pro magazín OKO přiznala, že při psaní příběhu čerpala ze skutečných událostí a postavy jsou v podstatě kopie skutečných osob, sesterských rivalek.