Polské (ovšem v Londýně sídlící) nakladatelství Centrala nemá v poslední době mezi českými překladateli moc dobrou pověst zejména kvůli liknavé platební morálce. Podniku Michala Slomky nelze nicméně upřít, že (i díky mezinárodnímu působení) v češtině vydává pozoruhodné evropské autorské komiksy, na které si jiní nakladatelé, omezení pouze na domácí trh, netroufnou.

Platí to také o prvotině mladého belgického kreslíře Bena Gijsemanse (nar. 1989) Hubert. Původně šlo o autorovu absolventskou práci na LUCA School of Arts v Bruselu – přesněji první kapitola pozdější knihy, která vyšla v roce 2014. Gijsemans v ní představuje svého neobvyklého (zejména v komiksovém prostředí) hrdinu – brýlatého a mírně obtloustlého pána, který žije sám a jeho hlavní vášní jsou návštěvy galerií, především bruselského Královského muzea umění. Patrně jde o amatérského milovníka umění, o jeho profesním životě se z komiksu vlastně vůbec nic nedozvíme. Skoro se zdá, jako by žil životem penzisty, ale na to působí příliš mladě (respektive má vizáž muže ve středních letech). V každém případě jeho pracovní život není důležitý, podstatné jsou víkendy, které tráví s obrazy a sochami.

I tady je ovšem Gijsemans na slovo skoupý a Huberta nechává obdivovat umělecká díla mlčenlivě. Základní kompozice zhruba čtvercové stránky se skládá z devíti oken ve třech řadách, přičemž všechna bývají beze slov a Hubertův pohyb je na nich často jen nepatrný. Místy to připomíná filmový pás (dokud se ještě natáčelo na celuloid), tak titěrné jsou posuny mezi jednotlivými okny. Filmové záběry se v komiksu ostatně objeví i přímo: jednu stránku zaplní výjevy z klasiky němého filmu, Chaplinova Zlatého opojení, kterou Hubert sleduje doma v televizi; zde jsou přitom mezery mezi jednotlivými ději v oknech mnohem větší než u Hubertova postávání před obrazy. V prvním plánu ta nehybnost samozřejmě zachycuje zamlklou, osamělou a nevýraznou osobnost titulního hrdiny, v druhém plánu ale můžeme číst protiklad majestátního a poklidného prostoru galerie a starých obrazů se zrychleným a pomíjivým současným světem digitálním. Jakkoliv to Gijsemans nikterak netematizuje a Hubert doma používá laptop, když se snaží malovat kopie obrazů, které se mu líbí.

Do Hubertova života dvakrát vstoupí cizí lidé, kteří jej donutí komunikovat: nejprve stopař, který jej osloví v Paříži a nechá se dovézt do Belgie, a potom v podstatnější scéně ovdovělá nebo rozvedená sousedka, která si jej vyhlédne – rovněž s postranními úmysly. Hubert se v obou případech zachová tak, jak čtenáři očekávají – a zůstane věrný své zdvořilé, ale stydlivé a uzavřené povaze. Až v samém závěru čeká hlavního hrdinu komiksu určitý vývoj, v sympaticky jemné zkratce.

Gijsemans všechny scény kreslí v tlumených pastelových barvách, v nichž převládají odstíny hnědé, od velmi tmavé přes hnědočervenou až ke světlému, skoro žlutému odstínu. Občas ocituje (neboli věrně překreslí) některá plátna, která Hubert pozoruje, nejvíce si „zahraje“ slavný obraz Édouarda Maneta Olympia, který nejenže Hubert vidí v pařížském Musée d‘Orsay, ale jehož reprodukce visí také na stěně v pokoji zmíněné sousedky. Většina postav je pojata realisticky, jen Hubert má karikaturní rysy – zejména brýle s obroučkami ve tvaru vajec mu dodávají naivní a dobrácký, místy dokonce trochu přihlouplý výraz. Hned na první pohled je jasné, že Hubert je outsider.

Sled mlčenlivých výjevů se jen málokdy poskládá do souvislého děje, akci čtenáři nemohou očekávat žádnou. Přesto má Gijsemansův komiks jakýsi odtažitý půvab a jistou záhadnost – čtenář po dočtení (či spíše doprohlížení) poslední stránky dostane nutkavou touhu prohlédnout si to celé znovu, jestli mu třeba něco neuniklo, jestli je ten příběh opravdu tak řídký a prostý. Nic ale nenajde, jen skvěle prokreslené stránky minimalistického děje. Nicméně pokud autor Hubertovi přikreslí pokračování (a potenciál tu nepochybně je), může se v evropském komiksu usadit paradoxní hrdina, který je výjimečný svou neokázalostí, nesmělostí a pasivitou.