Ve svém eseji V Šedých horách zlato není vystihl polský spisovatel Andrzej Sapkowski jednu z velkých pastí, která čeká na autory fantasy ság: zamilovávají se do svých světů, a když už do nich nemohou zavítat se starými hrdiny, píšou aspoň o jejich dětech. Autor Zaklínače se svým typickým šarmem konstatuje, že pokud nestačilo pět knih na zjištění, že v Šedých horách zlato není, napíšeme šestou… a pak sedmou, kde bude nepochybně Planina šedého h…a. Naturalistický slovník bohužel vystihuje úroveň louhovaných návratů do populárních světů. Po spirále úpadku k hraně čitelnosti a ještě dál postupně sestoupali takoví autoři jako R. E. Feist, Terry Brooks a svým způsobem i David Eddings (ten tedy nepsal o dětech hrdinů, ale o jejich dědečcích). Těch pár, kteří dokázali najít způsob, jak se do svých světů vracet i po uzavření původního iniciačního příběhu, je hrstka. Joe Abercrombie je jedním z nich.

Podstatou jeho knih je totiž zlomyslná hra s postavami, fantasy klišé a čtenářskými očekáváními. Dále důsledně dbá na to, aby události v jeho příbězích měly důsledky; vlny a vlnky i zdánlivě okrajových činů a prohlášení se šíří a nabírají na síle a ovlivňují zápletky i charaktery postav. A tím hlavním důvodem autorova úspěchu je styl plný ironie, cynismu a černého humoru, díky němuž jsou Abercrombieho knihy rozpoznatelné na první pohled. Je to skutečně jeden z mála autorů epické fantasy, kterého v očích fandomu nedefinuje svět či postavy, ale právě styl. Proto je pro něj snazší nechat staré populární postavy být a přejít k nové generaci.

Trilogie Věk šílenství se odehrává nějakých třicet let po událostech knihy Poslední argument králů (případně patnáct od Rudé země). Spojenému království vládne král Jezal, vítěz nad zlými Gurchy, jejichž impérium je momentálně po zmizení proroka Chalula zmítáno chaosem. Na Severu království ochraňuje Protektorát pod vedením starého Psího čumáka a kdysi rozdrobená Styrie je nyní sjednocenou velmocí, které fakticky vládne Had z Talinsu aneb hrdinka románu Nejlépe chutná za studena (v podstatě fantasy obdoba Tarantinova filmu Kill Bill). Stará generace však už dosluhuje a jen vzpomíná na dávné dny slávy, případně se špičkuje ustálenými frázemi jako například „je třeba být realista“ (hláška spojovaná s Logenem Devítiprsťákem, momentálně považovaným za mrtvého), které podle osobní zkušenosti posluchačů s těmi, od kterých původní průpovídka pochází, vyvolávají buď nostalgii, nebo strach. Ke slovu se tak derou zástupci mladší generace. Králův dekadentní syn Orso. Dcera arcilektora Sanda dan Glokty Savine. Nová naděje Severu a psychopatický zmrd Soumrak Zuřivec. Rytířský ideál Spojeného království Leo dan Brock. Nebo špionka Vick dan Teufel, která už obětovala příliš, než aby dopustila, že skončí na prohrávající straně.

Za těch třicet let se změnilo i Spojené království – je nyní plné továren, kde hromadně umírají nekvalifikovaní dětští dělníci, a chudinských slumů. Bohatí zbohatli a chudí rychleji chcípají ve škarpě podél cesty Pokroku. Jedinou konstantou je Bayaz, první z mágů, patron Království a s největší pravděpodobností i jeho největší věřitel, šedá eminence stojící za bankou Valint a Balk. A pak to, že každý, kdo se pokouší změnit svět ve jménu ideálů, je buď krvežíznivý nebo manipulativní šmejd, nebo naiva, jehož život brzy semele a pochopí, že pokud nejste dostatečně mocný, svobodná vůle je jen iluze. Abercrombie přitom dokáže perfektně vybalancovat míru romantických očekávání a víry v dobro s cynismem a pragmatickou krutostí.

Ne nadarmo se Potíže s mírem otevírají scénou zasedání královské rady, kde se řeší například koncept spravedlnosti. Královské spravedlnosti. „Na této úrovni. Vaše Veličenstvo. Se ten koncept stává… pružným. Spravedlnost nemůže být pevná jako ocel, ale… spíš jako takové želé. Musí se formovat. Přetvářet podle vyšších zájmů.“ Na témže zasedání pak Bayaz jasně deklaruje, že mocným nemá jít o napravení chyb světa. „(Jsme tu proto,) abychom se postarali, že z nich budeme mít užitek.“

A tak Abercrombie na jedné straně pokračuje v líčení rozporů, do kterých se dostává společnost Spojeného království, ale i Severu, a na straně druhé buduje jednotlivé dílčí dějové oblouky ke každé z mnoha postav. Někdo se musí vypořádat s rodinným odkazem, někdo s tím, že má špatné pohlaví, někdo se svými záchvaty zuřivosti nebo naopak dobrotivosti (jež jsou potenciálně stejně smrtící). To vše v desítkách drobných, pečlivě vystavěných scén a stovkách dialogů, plných zábavných popíchnutí i temných spodních proudů. Výsledkem je barvitá koláž, kde je jen těžké předvídat, co se stane dál. Jako čtenáři víme, že všichni budou muset ustoupit ze svých ideálů, někoho zradit nebo zklamat. Pro přežití, z nevědomosti nebo prostě pro ony vyšší zájmy. Ale nevíme, kdy a za jakých podmínek. Stejně jako netušíme, kdy se někdo vlivem okolností zlomí a sebevražedně a znechuceně začne dělat „správné věci“.

V prvním díle trilogie, nazvané Trocha zlé krve, si Abercrombie ještě připravoval cestu a plochu. Představil nové postavy, nechal jim i velký prostor, ale stále ještě byly (záměrně) ve stínu legend svých předchůdců. Změna ale byla blízko, stačilo odpálit rozbušku. Napětí z toho, co přijde, podtrhávaly i poznámky typu „Starý král a jeho staří kreténi se mračili na mladého následníka a jeho mladé kretény.“ V Potížích s mírem se ještě chvilku pokračuje v podobném duchu, avšak od třetiny knihy se náhle všechny staré jistoty a pořádky hroutí a nová generace začíná svůj vlastní tanec podle toho, jak píská Bayaz, ale i politické a ekonomické nutnosti či společenské změny. Původně ryzí fantasy svět s mytologií plnou démonů se přitom výrazně odkouzlil a vstoupil do fáze, kdy „odstraňování lidí se stalo průmyslem, odlidštěnou stránkou nového věku“.

Vzhledem k tomu, jakými osobními zvraty nechá Abercrombie své postavy projít, je vyznění knihy velice hořké. Ale stále je neskutečně zábavná a jejími vrcholy pro někoho překvapivě nejsou jen krvavé scény bitev a chvíle, kdy někdo pochopí, že se bolesti a zmatku zbaví prostě jen tím, že vypustí své běsy na nevinné. Abercrombie dokáže stále překvapit i perfektním využitím taktiky předávané štafety. Zatímco v samostatném románu Hrdinové perfektně vystihl brutalitu a absurditu války, když jeho pozornost přeskakovala od jednoho účastníka velkého střetu k druhému v okamžiku, kdy byl jeden z nich zabit tím druhým, tentokrát podobně pracuje ve scéně, v níž se ve vyhlášeném bordelu scházejí se styrským králem dvě delegace. Ani jedna z nich netuší o přítomnosti té druhé (protože jejich členové nosí masky, což vede k několika krásně vypečeným dialogům mezi nepoznanými nepřáteli) a obě postupně mají šanci prokázat, že právě s nimi je nejlepší uzavřít dohodu. Naprosto překvapivě přitom bude hrát hlavní roli upřímnost a zásadovost – jen zcela jinak, než by se mohlo zdát; někdy totiž může být upřímné a zásadové chování znamenat, že nezradíte své přátele, jindy zase že se budete chovat jako sebestředné hovado, to podle charakteru.

Potíže s mírem tak ukazují, že i po osmi knihách se dokáže Abercrombie vyhýbat vykrádání sebe sama a dále rozvíjet svůj svět a především styl. Věk šílenství tak má sebejistě nakročeno k tomu, aby se stal jednou z těch vzácných sérií, které ve všem překonávají své předchůdce. V originále již třetí díl vyšel, v českém překladu se jej dočkáme příští rok.