Slovenská včelařka a výtvarnice Simona Čechová (která vystudovala reklamní design v Anglii a mezinárodní marketing ve Skotsku) vydala po úspěšném „srdcařském“ debutu pro nejmenší čtenáře nazvaném Včelař Josífek (č. 2019) další přímočaře a laskavě podaný příběh pro děti od čtyř let. Opět se točí kolem hledání smyslu života a srozumitelně vykládá dění v přírodě. Pohádka o Františkovi z kompostu (č. 2021) tentokrát vypráví o hledání vlastní sebehodnoty a přirozené potřebě být užitečný.

Na knihách Simony Čechové na první pohled zaujmou ilustrace, zejména jejich harmonická, citlivě odstíněná tlumená barevnost, měkkost kontur a celková jemnost kompozice. Ilustrace obou jejích knih nás zavádějí do přírody: nenápadný, a přitom tak rozmanitý svět hmyzu oživují personifikovaní hrdinové s lidskými jmény, ať už jsou to včely anebo v aktuální novince žížala František, mravenec Ruda, cvrček Felix či beruška Josefína. Autorka vychází z realistického způsobu zobrazení, aby děti poznaly, o čem a o kom je řeč, velmi empaticky a hravě však pracuje s dětskou fantazií: dětem blízký svět všelijaké zahradní drobotiny sleduje pod lupou – broučkům obuje boty, stonožce nasadí brýle a klobouk, pavoukovi rádiovku, nať červené řepy připomíná málem neproniknutelnou houštinu a Františkovy podzemní chodbičky ústí v dutině, kde to vypadá jako v kuchyni, nechybí stůl, plynový sporák, a dokonce ani moka konvička. Pravda, je to osvědčená strategie, avšak mikrosvět jednoduchého příběhu je zobrazen tak idylicky, že by se v něm jeden na chvíli ihned rád schoval a jenom pozoroval všechno to hemžení kolem sebe.

Propracované kresby zachycující podzimní zahradu, a především jedno důležité místo na jejím konci, totiž titulní kompost, bez potíží obstojí samy o sobě. S textem pak korespondují hned na několika úrovních: citlivě dodávají příběhu nové informace (např. kdo je Ruda nebo Felix text explicitně nesděluje, čtenáři to mohou vyrozumět z jejich slovní charakteristiky nebo právě prostřednictvím ilustrací; na otázku „čím bude František, až vyroste“ důvtipně odpovídá prázdná, bílá stránka), humorně text „komentují“ (František se chce naučit uklízet zahradu, jako to dělají ploštice, ale „i tohle mu jde těžko“, podotýká se v textu – a na obrázku je bezruká beznohá žížala obtočená kolem násady koštěte, se kterým opravdu nic nesvede…). A ilustrace jednoduše také vytvářejí atmosféru pro poselství Františkova příběhu: všichni máme na světě své místo; abychom byli šťastní, potřebujeme pocítit sounáležitost, pochopit sami sebe, uvědomit si, v čem jsme dobří.

Františkova cesta za poznáním – když se vydává do zahrady na zkušenou, aby se od kamarádů naučil nové věci a pochopil, že nejlepší jsme v tom, co odpovídá naší přirozenosti – vrcholí výzvou k malým čtenářům: obrázkem tužky a svitku papíru, který je nadepsaný všetečnou otázkou: „A co baví tebe? Čím chceš být, až vyrosteš?“

Ještě před pár lety by možná knížka pro děti touto vybídkou k zamyšlení končila a recenzenti by velebili její mimoliterární přesah. Ne tak dnes, kdy náročnější kvalitní moderní literatura pro děti nejútlejšího věku aspiruje na komplexní sdělení.

Na příběh zcela nenápadně, díky ústrojnému propojení ilustracemi, navazuje druhá, útlejší část knihy s environmentálním ponaučením – čtyři dvojstrany, které formou zcela odpovídající chápání dětí předškolního věku vysvětlují, proč je žížala užitečná, co je to kompost, co do něj patří a co ne i jak si založit kompostér – třeba přímo u sebe doma v kuchyni.

Vzkaz autorce: Grandiózní závěr. Nenaléhat, nepoučovat, jít příkladem – funguje to skvěle. Knížku čteme už popáté. Jdu s dětmi ven, nasbíráme žížaly a budeme na balkoně kompostovat. Jsou neodbytní, chtějí krmit svého Františka.