Iva Hadj Moussa (*1979) se na literární scéně pohybuje jen krátce, už nyní však o ní lze prohlásit jedno: nebude takzvanou spisovatelkou jedné knihy, která by dokola variovala nějaké své ústřední téma a podobné postavy by v dalších a dalších knihách pouze převlékala do nových kabátů. Autorka – podle nakladatelského medailonku sama milovnice black metalu (a zlatých retrívrů) – debutovala loni rozpačitě přijatým románem Šalina do stanice touha, v jehož centru stála rádoby instagramerka Sandra. Kdyby tuto nanicovatou zaměstnankyni lifestylového časopisu potkal protagonista a vypravěč autorčiny nové knihy Démon ze sídliště, asi by si toho s ní moc neřekl. Šestnáctiletý Šimon si libuje v black metalu (pozor, neplést s heavy metalem!) a své okolí rád komentuje s přezíravým cynismem puberťáka, kterému je maloměsto, v němž vyrůstá, už poněkud malé.

Tím maloměstem je Tábor. S rodinou žije Šimon v části Klokoty, navštěvuje gymnázium a čas tráví se svými třemi kamarády Drakem, Ludacrisem a Armanem, kteří zároveň tvoří sestavu Šimonovy blackmetalové kapely. Z jejich maloměstské nudy (kapelu se jim nedaří pořádně rozhýbat a čas tráví raději u piva) je vytrhne čtyřicátník Sorat. Ten se jednoho dne zjeví v hospodě, kde teenageři vysedávají, a uvede je do svého plánu vyvolat na místním hřbitově ducha předčasně zemřelé dívky jménem Anna Strnadová.

Celé osazenstvo blackmetalové kapely na Soratův plán přistoupí a věci se v Táboře dají do pohybu. Nejenže jsou Šimon a jeho přátelé postupně zasvěcováni do tajů okultismu, Šimon po sérii událostí, které se případným čtenářům nesluší prozrazovat, také začne pátrat v historii zemřelé dívky, jejíhož ducha se pokoušeli vyvolat. A jeho detektivní pokusy uštědří několik štiplavých ran hrdinovým přátelským vazbám, ale také rozdmýchají nepříjemné dění v jeho rodině.

V té to od prvních stran nefunguje zrovna nejlépe. Na samém začátku románu sledujeme svatbu Šimonovy těhotné sestry – jejího manžela Aleše Šimon nenávidí, a to nejen proto, že ještě na svatbě stihne svou novomanželku podvést. Animozita mezi ním a Šimonem má hlubší kořeny, které jen umocňuje skutečnost, že novomanželé prozatím zůstávají bydlet u Šimonových rodičů. Z rodinné nepohody uniká Šimon do společnosti přátel, babičky žijící nedaleko Tábora a rozptýlení mu přináší i nová spolužačka Ronda, jíž Šimon propadne hned ve chvíli, kdy ji spatří.

Jak však děj postupuje, jedna jistota za druhou se hroutí a Šimon se po uši plácá v tom složitém věku, kdy chce být člověk mermomocí jako dospělý, ale občasné rány, které mu život zasazuje (například milostné nezdary), přijímá bez jakékoliv předchozí zkušenosti, která by mu dala trochu dospělého nadhledu. Vyrůstání – respektive vyrůstání na maloměstě – se v Démonovi ze sídliště ukazuje jako doba plná vulgarismů, alkoholu, bezmyšlenkovitých řečí, ale také chvil, kdy si šestnáctiletý „metalista“ najednou uvědomuje, že doby, kdy se objímal a mazlil s mámou, už jsou pryč.

Je to poznání ne sice překvapující, ale literárně vcelku působivé. Iva Hadj Moussa se ve svých dvou knihách neprojevuje jako nějaká úchvatná literátka. Není vytříbená stylistka ani důmyslná konstruktérka literárního prostoru. Jeví se spíš jako spontánní vypravěčka, v jejímž psaní lze vytušit zápal a radost. A minimálně jejímu novému románu nelze upřít rovněž spád a přesvědčivost – a díky tomu se tato radost může přenést i na čtenáře. Někdy se možná zdá, že autorka píše tak trochu na volnoběh, občas se stránky plní děním až příliš banálním. To ale vyvažuje cit pro dialogy a svižné tempo. Pokud tedy neposloucháte black metal, neutápíte se v maloměstské nudě a není vám šestnáct – či pokud si o podobných věcech rádi nečtete –, jsou bezpochyby jiné knihy, které vás zaujmou víc. Kdo si však chce připomenout, jaké to tehdy bylo, nebo si přečíst svižnou a vtipnou knihu o tom, co všechno zažívá jeden mladý blackmetalista, s Démonem ze sídliště neprohloupí.