Bývalý policista Martin Goffa zahájil autorskou dráhu v oboru detektivní literatury v roce 2013 a od té doby píše v obdivuhodně rychlém tempu: za těch osm let stihl vydat hned 18 knih, převážně románů. Jeho ústřední série je ta s policistou Mikem Syrovým, otevřený závěr jeho desátého příběhu Primární důvěra – úhel pohledu ale naznačuje, že se s ním autor rozloučil, přinejmenším na čas. A jako by to potvrzovalo i okamžité zahájení série nové, v níž je hlavním pátračem investigativní novinář Marek Vráz. Goffa si možná chtěl trochu uvolnit ruce od policejních procedur a pravidel a s novinářem v roli detektiva si jistě může dovolit více fabulace, byť i za cenu toho, že ztratí jednu ze svých hlavních výhod, totiž osobní zkušenost se skutečným vyšetřováním.

Druhá výhoda nepolicisty v hlavní roli je ta, že tu policisté nemusejí být nutně jen ti dobří, stojící na straně spravedlnosti a zákona, ale v duchu drsné školy mohou být úplatní, prospěchářští, kariérističtí, líní, či dokonce mohou sami páchat zločiny. A právě policejní zločin je v centru děje Goffovy čtvrté knihy, v níž se novinář Vráz objevuje. Ale zatímco předtím pátral po zločinech v minulosti nebo v sídle sekty, tentokrát tu žádnou záhadu nemáme, pouze dva zprvu snad jen chybující, pak už ale vyloženě zlotřilé policisty, a ženu, která před nimi prchá a kterou se Vráz snaží zachránit – jednak proto, že je to kolegyně, a pak také kvůli společnému milostnému románku ze studentských let.

Děj není nikterak komplikovaný, v první části jej autor zpestřuje střídáním vypravěčských perspektiv (a také tajuplným prologem, jemuž následný děj obsahově předchází), pak zrychluje tempo. Vráz vlastně nic nevyřeší, jednou se mu podaří přechytračit policejní sledovače, ale tím jeho aktivní role v podstatě končí, pak už figuruje spíš jako svědek a vypravěč příběhu, v němž hlavní roli hraje někdo jiný. Po řemeslné stránce se tomu nedá vlastně nic vyčíst, snad jen občasné napínání posledními větami kapitol, které sice bývalo vděčným prostředkem, jak udržet čtenáře u knihy, ale dnes působí přece jen trochu obehraně.

Na události není kniha moc bohatá, a tak ji Goffa nenápadně natahuje Vrázovým povídáním o oblíbených (pop)rockových písničkách, případně rozmýšlením o tom, jaký je vlastně jeho vztah k prchající Daně. Nic z toho nezdržuje spád děje, jen to trochu oddaluje závěrečný dvojitý zvrat, jehož hlavní překvapení je založeno na tom, že policejní aparát není homogenní těleso, ale množina různých lidí s různými, někdy třeba protichůdnými zájmy. Je pravda, že k rozuzlení je zapotřebí hodně vysvětlování a návratů v ději, ale i to k žánru patří.

Neboli Ženská na odstřel je sice nedlouhý, ale solidně napsaný krimithriller, což je žánr, který čeští autoři většinou stále ještě nezvládají tak, aby se vyrovnali svým zahraničním kolegům. Goffa už v několika předchozích románech potvrdil, že jej napsat umí. Jeho poslední kniha není horší ani lepší než většina předešlých, což je pro většinu jeho čtenářů vlastně dobrá zpráva. Část z nich si možná ještě vzpomene na jeho první knihy, možná ne tak dobře napsané, ale méně rutinní, více prožité. Ale při výše zmíněné vysoké frekvenci vydávání nových románů se tomu nelze divit.

Na závěr si nemohu odpustit jednu osobní poznámku, která s kvalitou románu nemá nic společného. V jedné pasáži Vráz vzpomíná na pražský večírek studentů žurnalistiky v roce 1993, kde se seznámil s Danou – ke sblížení jim pomohla píseň Davida Kollera Chci zas v tobě spát. Nic proti takové romantické fabulaci, jen se tu jako pamětník těch dob a student oné fakulty v letech 1990–1997 důrazně ohrazuji proti představě, že by si někdo z mých pražských spolustudentů dovolil ten popový hit na jakémkoliv večírku pustit. Hrálo se toho hodně, nejčastěji grunge, punk nebo britská alternativa, z českých kapel Psí vojáci, Garáž, Jasná páka nebo Visací zámek, avšak David Koller (i skupina Lucie) by byl vypískán, zostuzen a okamžitě vypnut.