Nakladatelství Mi:Lù Publishing v letošním roce obohatilo nepříliš početnou skupinu překladů tchajwanské literatury do češtiny výborem moderní prózy, nazvaným poněkud tajuplně Vzpomínky a sny na obratníku Raka. Ten kromě vlastních překladů obsahuje i odborné komentáře, seznam autorů, děl a také pojmů, a to jak v jejich znakové podobě, tak v české transkripci. Značný rozsah doprovodných textů je bezesporu dán tím, že jde o publikační a propagační projekt Národního muzea tchajwanské literatury na podporu tchajwanské literatury v Česku, na němž se podílel mezinárodní tým editorů.

Antologie obsahuje ukázky děl autorů narozených mezi lety 1914–1977, tedy těch, kteří psali v časovém a politickém rozmezí japonské koloniální nadvlády (1895–1944) až po dnešek, nejpočetněji jsou zastoupeni autoři narození v šedesátých letech 20. století. Celkem jde o deset jmen: Tchung Wej-ke, Lü Che-žuo, Syaman Rapongan, Walis Nokan, Jang Čao, Li Jü, Čchiou Miao-ťin, Luo I-ťün, Wu Ming-i a Chuang Čchung-kchaj. Někteří z nich se českým čtenářům představují poprvé, jiní už nejsou v českém prostředí neznámí, jako například Wu Ming-i. Skladbou spisovatelů editoři zajímavě doplnili již dříve vydané výbory moderních tchajwanských povídek Ranní jasmín (společnou péčí nakladatelství DharmaGaia a Kontinenty 2001), Chuť jablek (Brody 2006) či výbor moderní ženské prózy nazvaný Ďábelská žena (Brody 2010). Překladatelé patří k mladší generaci sinologů, kteří se moderní čínské, resp. tchajwanské literatuře věnují i v oblasti teoretické. Jejich překlady by si zasloužily o něco preciznější jazykovou redakci, která by odstranila občasné neobratnosti.

Nový výbor reflektuje několik podstatných faktorů, jež během 20. století zásadním způsobem ovlivnily tchajwanskou prozaickou tvorbu: politický vývoj od japonského kolonialismu přes autoritářskou vládu Kuomintangu (Čínská národní strana) a demokratizační proces z konce osmdesátých let, kdy bylo mj. zrušeno stanné právo, až po migrační vlnu z počátku 21. století. S tím souvisí značné rozšíření okruhu autorů i jim blízkých tematických okruhů (mezigenerační, etnické a antropologické, genderové apod.). Autorka předmluvy prof. Mei Chia-ling definuje tematiku nejstarších povídek jako „prožitek střetu tradičních kulturních hodnot a modernizace“ a jako „odpor vůči kolonizátorům“. V poválečných povídkách dominuje stesk po domově, vykořenění a protikomunistický odpor. Od šedesátých let se odpor obrací vůči vládnoucímu režimu. Na sklonku osmdesátých let sílí vliv feminismu, objevuje se sexuální tematika i reflexe proměn společnosti vlivem urbanizace a technologického vývoje, současně se do popředí dostává tematika původních obyvatel, a to nejen u autorů domorodého původu. Na Tchaj-wanu žije šestnáct původních etnik, jejichž příslušníci, mluvící austronéskými jazyky, tvoří asi 2 % obyvatel.

Úvodní povídka nazvaná Můj dědeček, jejímž autorem je Tchung Wej-ke, nejmladší ze zastoupených spisovatelů, reprezentuje téma zániku tradičního světa (obrací se tak k tvorbě starších literátů), soustřeďuje se na vzpomínky, které jsou v jeho pojetí spjaty s city. Studium rodinných písemností, jež dědeček předal vnukovi, stojí v kontrastu se vzpomínkami, respektive se zapomínáním a dědečkovým postupným odchodem ze života. Tchung se zamýšlí i nad významem psaní: „Dědeček se vrátil k psacímu stolu, ukázal na knihy před sebou a řekl: Musíš si zapamatovat, že písmo využívá tebe, ne že ty využíváš písmo. Psaný text totiž žije déle než ty.“ (s. 41)

Oproti tomu povídka Anloumianův svět domorodého autora Syamana Rapongana, příslušníka národa Tao, který žije na Orchidejovém ostrově jihovýchodně od Tchaj-wanu, nahlíží téma mezigeneračních rozdílů ze zcela jiného úhlu. Alkoholika Anloumiana lze považovat za vyděděnce, kterým příslušníci jeho kmene pohrdají a považují ho za blázna: „Jednou mi ale máma o něm vyprávěla historku… O tvém bratranci lidé z osady říkají, že loď, ve které by seděl, by se nakláněla. Nakláněla by se na stranu bláznů. Je ale synem mého mladšího bratra, takže podle tradice nemohu ke svému dítěti přistupovat jako jiní lidé a říkat o něm, že je blázen, to je tabu, i když je to fakt.“ (s. 122) On sám za „nekvalitního člověka“ považuje pastora, příslušníka svého kmene, kterého si ostatní domorodci velmi považují. Zajímavým jazykovým prostředkem je užití jazyka kmene Tao – jsou v něm napsány všechny promluvy postav (překlad následuje v závorce). Jako by čínština nestačila na vyjádření niterných myšlenek, které autor vkládá svým postavám do úst.

Dílo prozaičky Li Jü, představitelky tchajwanského modernismu, je ve výboru zastoupeno autobiografickou povídkou Oblak. Šestnáctiletá hrdinka A-jü se spolu s rodiči stěhuje do tchajpejské ulice Wen-čou, lemované starými domy, postavenými v japonském stylu. V sousedství bydlí i starý profesor Sia, kterého za války věznili Japonci. Laskavý starý pán půjčuje A-jü knihy (včetně tehdy zakázaného autora Lu Süna) a snaží se jí jejich prostřednictvím předat myšlenky, které v mládí ovlivnily jeho generaci. „Zpoza řady historických spisů vytáhl tenoučký svazeček. Neměl obálku, listy byly celé zažloutlé; A-jü je vzala do ruky a otočila první stránku… Ruka jí strnula. To je ale zvláštní věta, pomyslela si. Toto by měl číst každý Číňan, řekl vedle ní profesor Sia.“ (s. 223)

Antologie Vzpomínky a sny na obratníku Raka obsahuje deset próz, každá z nich je doplněna teoretickou statí a dalšími doprovodnými texty. Je tedy jen na čtenáři, zda bude mít chuť rozšířit své povědomí o Tchaj-wanu, jeho obyvatelích, historii a literatuře, nebo se „jen“ ponoří do příběhů ze světa časově, prostorově i kulturně sice značně vzdáleného, ale přesto sdílejícího mnohé hodnoty i nedostatky. V obou případech pro to nadcházející podzimní dny skýtají dobrou příležitost.