Anna Maria Ortesová (1914–1998) patří k nejvýznamnějším literárním hlasům italské prózy 20. století. Její cesta k zcela vlastní a osobité poetice však nebyla krátká ani jednoduchá. Debutovala ve 30. letech experimentálními a fantasticky laděnými povídkami. V 50. letech publikuje texty, které se řadí k tehdy silnému neorealistickému proudu, a v 60. a 70. letech se přiklání k autobiografickým prózám. Své nejoceňovanější texty píše až v 90. letech. Její vrcholný román Žalostící stehlík se k italským čtenářům dostává v roce 1993.

Ostatně celý život Anny Marie Ortesové je s literaturou bytostně spjatý – školu opouští velmi brzy a vzdělává se sama četbou. V různých životních etapách se živí jako novinářka, ale pociťuje jako vnitřní nutnost věnovat se cele literární tvorbě. Dráha autorky náročné literatury s sebou přináší i ekonomické obtíže, se kterými se potýká neustále. Tvorba je pro ni vším, proto se uchyluje do ústraní a zejména druhou polovinu života tráví odloučena od vnějšího světa. Právě v této době pracuje i na svých nejvýznamnějších textech, které již nejsou ovlivněny dobovými proudy, ale vycházejí z její zcela originální poetiky. Obvykle se mezi ně řadí jedna dřívější próza z roku 1965 Leguánka (v češtině vydáno v roce 1997 v překladu Jitky Minaříkové) a dva romány z 90. let Žalostící stehlík a Alonso a vizionáři.

Všechny tři zmiňované texty spojuje jejich velmi komplexní struktura – příběhy jsou nahlíženy ze stále nových úhlů pohledu, které si navzájem odporují. Čtenář se může snadno ztratit ve složitých souvětích s četnými vsuvkami i v množství detailních informací. Podobná jsou i některá základní témata románů – ve všech se nějakým způsobem promýšlí vztah člověka a přírody a objevují se v něm bytosti na rozhraní lidského a přírodního světa. Nejlépe je to viditelné na románu Leguánka, v němž šlechtic přijíždí na ostrov, kde jako služka pracuje zvláštní zelená bytost Estrellita. Výrazným rysem autorčiny prózy jsou tedy i fantastické motivy, které jsou ale v duchu magického realismu prezentovány jako poměrně obvyklá součást našeho světa. Zároveň je z textů cítit sociální citlivost, zájem o lidi i bytosti marginalizované a nepřijímané. Silným pojítkem mezi třemi zmiňovanými romány je nakonec i jaksi nejasné vyznění, absence jednoduchého a jednoznačného významu.

Nepřekvapí proto, že rozsáhlý a obtížný román Žalostící stehlík čekal na svůj český překlad téměř tři dekády. O český překlad i doslov se postaral přední český romanista a překladatel Jiří Pelán. Žalostící stehlík spolu s Leguánkou jsou tak jediné dva texty Anny Marie Ortesové, jež byly do češtiny přeloženy.

Enigmatický román plný klamných zdání
Shrnout děj tohoto románu do několika vět je úkol téměř nemožný. Příběh tří přátel z Lutychu – šlechtice Nevilla, obchodníka Nodiera a umělce Duprého –, kteří na sklonku 18. století přijíždějí do Neapole, se totiž v průběhu románu tříští a rozvětvuje, jednotlivé události jsou čtenáři předkládány ve stále nových podobách, a základní dějový půdorys tak slouží jako podklad pro bravurní vypravěčskou hru s jednotlivými verzemi příběhu. Bohatý neapolský rukavičkář don Mariano, jehož obchod s vybraným zbožím byl cílem cesty tří přátel, tak možná není natolik zámožný, jak se zpočátku tvrdilo, jeho rodina možná není šťastná, jak by se mohlo zdát, a možná to ani není jeho vlastní rodina.

Tohoto vrstvení jednotlivých verzí příběhu dociluje Ortesová zapojením vypravěčky, která sice stojí mimo příběh a mohla by být označena za vševědoucí, ale zároveň svou vševědoucnost vytrvale popírá. Nabízí úhly pohledu jednotlivých postav, jejich domněnky, pomluvy, matné vzpomínky i záměrné lži, ale už neposkytuje vlastní, scelující verzi příběhu, jež by jednotlivé promluvy uvedla na pravou míru. Máme před sebou úlomky stále stejného příběhu, které však do sebe nezapadají, a vzniká tak jakási bobtnající, neustále se vrstvící mozaika. Než tedy čtenář pochopí, že se jedná o vypravěčskou hru, může být taková četba zpočátku matoucí, až trochu frustrující. Vypravěčka ovšem ke svému adresátovi také často promlouvá, místy ho popichuje, jindy mu radí a ujišťuje ho, že interpretační zmatení bylo jejím cílem: „jak se jinak v tomto příběhu děje často, neboť se zde ustavičně něco tvrdí a popírá“ (s. 401).

Asi nejvíce nejistot panuje okolo krásné Elminy, domnělé dcery dona Mariana, k níž postupně všichni tři přátelé zahoří milostným citem. Elmina, nazývaná též Adelmina, je přitažlivá nejen zevnějškem, ale také svou tajemností, uzavřeností, chladem, důstojným mlčenlivým smutkem nejasného původu. Stojí za jejím trápením dávná vina, pýcha, strach, nebo snad přílišná sebestřednost? A bude mít čtenář možnost najít na tuto otázku odpověď? Právě tajemná Elmina má nejblíže také ke stehlíkovi z názvu románu, který se v textu objevuje nejprve jako konkrétní ptáček, ale postupně se mění ve Stehlíka s majuskulí, těžce popsatelnou sílu, životní princip, jemuž se nelze vzepřít, blíže neurčenou energii, která je samým jádrem bytí a která v sobě pojímá život ve všech jeho rozpornostech a paradoxech. Stehlíkův hlas, jeho „radostný pláč“ (s. 378), se rozléhá Neapolí a nelze určit, „je-li to hlas lásky, nebo smrti“ (s. 378).

Kníže Neville, který je nejprokreslenější postava románu a z jehož perspektivy čtenář sleduje příběh nejčastěji, cítí k Elmině hluboký cit po celý život. To on se nejvíce trápí nad nejasnou a tajuplnou Elmininou povahou. Na základě klepů a kusých informací se snaží složit dohromady pravdu, pochopit, kdo Elmina vlastně je. Stále nové povídačky a verze příběhu jej ale neustále nutí skládat si další a další hypotézy. Až postupně přichází na to, že „jsou věci, kde záhada nikdy nekončí“ (s. 286). Vztah Nevilla k Elmině je tak nejen studie velkého a rozporuplného citu, ale zároveň ilustruje, jak unikavá a neuchopitelná je identita, jak obtížná, ba marná může být snaha vytvořit si jednolitou a přesně orýsovanou představu o druhém.

Střídání různých verzí příběhu, proměnlivost základních dějových momentů a spletitost románu se v koncentrované míře ukazují na několika postavách a jejich jménech. Elminina sestra, která zemřela v dětském věku, je postupně označována několika různými jmény, přezdívkami nebo variantami jednoho jména. Čtenář si tak nemůže být jistý, jestli se jedná o jednu, nebo o více postav. Stejná strategie je pak uplatněna i v případě Elminina bratra, který vystřídá asi desítku různých jmen a přezdívek, ale nadto ještě podléhá proměnám zevnějšku. Tyto dvě postavy (nebo je to možná více postav?) tak symbolizují nejednoznačnost a rozmlženost příběhu a podtrhují vypravěččino přesvědčení, že „pravda je vždy kolísavá a měnlivá“ (s. 96).

Umístění příběhu do Neapole není náhodné. Město na jihu funguje jako opozice vůči severskému Lutychu, z něho přijíždějí tři přátelé, jako místo, kde více než rozum a umírněnost vládne vášeň a citovost. Neville dokonce v myšlenkách dochází k přesvědčení, že jih Itálie se už nedá považovat za součást Evropy. Zasazení románu do Neapole byla zároveň pro Ortesovou volba velmi intimní – prožila zde dospívání a mládí a město je součástí názvu její neorealistické sbírky povídek a reportáží Moře neomývá Neapol.

Není třeba znovu připomínat, že Žalostící stehlík je kniha čtenářsky obtížná. Není to skládačka, jejíž dílky do sebe beze zbytku zapadnou. Čtenář v ní pravděpodobně nenajde jednoznačnou cestu, jak by jí měl rozumět, a výklad tak bude záviset hodně na něm, jeho životní i čtenářské zkušenosti. Román otvírá různorodá témata, nutí přemýšlet a přináší nejasná poselství, v nichž čtenář tuší velmi podstatný, ale těžce uchopitelný význam.