V zemi, kde ani dnes hustota obyvatel nepřekračuje tři setiny člověka na kilometr čtvereční, kde leží jeden z největších pevninských ledovců na světě, kde se v dobách, o nichž ještě bude řeč, lovili tuleni, polární lišky, lední medvědi a pižmoni přímo na potkání, kde v létě slunce nezapadá a v zimě nevychází, se může stát asi leccos. A dánští lovci kožešin, kteří jsou hlavními protagonisty příběhů Arktického safari, hranice tohoto „leccos“ posouvají ještě o kousek dál, jak se na pořádnou mysliveckou latinu po grónsku sluší a patří.

Sám autor, dánský spisovatel a cestovatel Jørn Riel (nar. 1931), už zlatou éru lovců kožešin před devadesáti a více lety v severovýchodním Grónsku nezažil – na ostrově pobýval od roku 1953 do roku 1963 –, nicméně Grónsko se mu stalo spisovatelským osudem. Od roku 1970, kdy debutoval, vydal už více než třicet titulů, mezi nimiž texty s arktickou tematikou zaujímají významné místo, a mezi žánry jasně vévodí právě skrøner. Podle slovníku moderní dánštiny je skrøne „nepravdivé nebo volně smyšlené vyprávění vydávající se za pravdu“, tedy něco jako báchorka.

A jaké báchorky se nabízejí českému čtenáři ve sbírce Arktické safari a jiné povídky z Grónska, které v překladu Roberta Novotného připravilo nakladatelství Garamond? V sedmnácti textech před námi defilují postavy lovců usazených na rok, dva či více ve skromných chatách podél pobřeží v naprosto nehostinné pustině severovýchodního Grónska, kde ani dnes prakticky neexistuje stálé osídlení. Svérázné postavičky mají každá své charakteristické rysy a posedlosti dovedené v mezích žánru ad absurdum. Absurdní jsou samozřejmě i jejich příhody, a tak sledujeme, jak se jeden osamělý lovec vydává na návštěvu za druhým, který je proslulý svým samotářstvím a nemluvností, jež se však po sedmi dnech promění v neutuchající proud vyprávění. Se zatajeným dechem (a potlačovaným smíchem) čteme o tom, jak se dva lovci ve člunu ocitnou na vrcholku obrovského plujícího kusu ledovce, jak se jiní nadchnou pro tetování, když jim loď přivážející proviant vyklopí na pobřeží tatéra, jakou převýchovu poskytnou disciplínou posedlému poručíku Hansenovi, co s nimi udělá přítomnost fiktivní dívky i zcela reálné anglické lady. Do popředí vystupují ale také zvířata – kohout, vepř, věrný pes Lában nebo krysa uprchlá z lodi.

Samotáři a podivíni v daleké krajině a době
Rielovy báchorky stojí na třech silných čtenářských pilířích: odehrávají se v daleké krajině a době, o nichž máme jen velmi mlhavé představy, jsou neskutečně vtipné a v neposlední řadě z nich čiší láska ke všem těm praštěným samotářům a podivínům, nechtěným hybatelům více či méně pravdivých narativů. Tohle všechno je však oproštěno od nánosu vulgarity či bohapustého vymýšlení, kterými se klasická myslivecká latina ve své hospodské variantě tak často a nechvalně vyznačuje. Rielův styl je střízlivý až místy úsečný, jako by se do něj promítala lakoničnost severských ság, čímž však jen stupňuje očekávání čtenáře, kdy se zase objeví nějaké absurdní spojení, nad nímž bude povoleno se rozřehtat: „Přenocovali v Královském hradě, což byla kůlnička obložená térovým papírem, s lehátky a sporákem. Rozdělali ve sporáku oheň a uvařili si maso. Potom si do vařící vody nasypali čaj a procedili to pletenou čepicí, aby v čaji neměli lístky a losí chlupy.“

Žánr skrøne má samozřejmě i svá omezení, ale v Rielově provedení jich není příliš mnoho. Na malém prostoru se mu daří uplatnit i nečekané prvky jako sociální podtext, líčení přírody, psychologii lidí vystavených extrémním podmínkám, gastronomické vsuvky a další více či méně vtipné a nečekané postřehy a úvahy. A samozřejmě vždycky dojde na pointu, ať už humornou (a v některých případech je ten humor velmi černý), nebo s prvky katarze („Pak šel Anton do chaty, aby si kufry zase vybalil.“).

Připepřené zážitky
Otázku, nakolik tohle všechno, co se nám tu předkládá, je či alespoň může být pravda, by si čtenář báchorek asi vůbec neměl pokládat, jenomže ona se pořád vtírá. Je to celkem logické, protože kdybychom se ocitli na výroční schůzi lokální organizace mysliveckého svazu, také bychom chtě nechtě posuzovali a třídili, co všechno vypravěči skutečně zažili a co si jen vymysleli nebo připepřili. Ovšem na rozdíl od nich nám referenční rámec severovýchodního Grónska před bezmála sto lety neposkytuje takovou oporu, abychom mohli snadno rozeznat pravdu od lži. A i kdybychom to dokázali, ochudili bychom se tím o zásadní aspekt tohoto žánru, o jemné balancování na hraně fantazie, o uzoučký prostor mezi realitou a fikcí, jímž spisovatel pouští čtenáře do netušených krajin představivosti.

Není třeba si nalhávat, že jsou Rielovy skrøner rafinovanou uměleckou literaturou, nejsou a rozhodně si na to ani nehrají. Také nezapřou to, že jejich autor místo akademie tvůrčího psaní studoval na akademii námořní, ale tento žánr spíše než řádnou literární erudici vyžaduje cestovatelské zkušenosti, znalost lidské povahy a vypravěčský talent. A ten Jørn Riel rozhodně má. Proto stojí Arktické safari a jiné povídky z Grónska určitě za přečtení, zvlášť když k nim budete přistupovat bez velkých očekávání a bez nároků na realismus. Možná se vám pak poštěstí prožívat tyto krátké texty jako realismus vpravdě magický.