Ve francouzské sérii Projít zrcadlem vypráví Christelle Dabos o rozpadu světa. Světa, podobného tomu našemu, už po staletí roztříštěného na dvacet jedna v prostoru volně plujících ostrovů – arch.

„Zpočátku jsme byli jeden.
Ale Bůh usoudil, že je to pro něj málo, a tak se rozhodl nás rozdělit. [...] Miloval jsem Boha, ale nenáviděl jsem tu knihu, kterou otevíral jen tak, pro nic za nic. Boha to obrovsky bavilo. Když byl Bůh spokojený, psal. Když se Bůh zlobil, psal. A jednoho dne měl Bůh moc špatnou náladu a udělal strašlivou hloupost.
Bůh rozbil tenhle svět na kousky.“ (Zmizelí ze Svitu luny, s. 15).

Každá archa má svého poloboha nebo bohyni, kteří jsou nesmrtelnou hlavou rodiny a ovládají schopnosti, jež se v menší míře rozvinuly i u obyvatel dané archy. Bůh se z neznámého důvodu kdysi rozčílil a vytržením několika stran z knih, jež tvoří jejich osobnosti, vymazal polobohům každé archy část paměti (to podrobněji líčí první dva díly série Snoubenci zimy a Zmizelí ze Svitu luny). Hlavní hrdinka Ofélie na konci druhého dílu zjistila, že osobní knihy polobohů úzce souvisejí s rozpadem světa, který kdysi býval celistvý. Její manžel Thorn, s nímž pátrání podnikala, jen těsně unikl smrti a zmizel neznámo kam. Ofélie pak byla donucena opustit Pól a se spoustou otázek v hlavě, týkajících se Boha a rozpadu světa, se vrátila na svou rodinnou archu Animu.

Babylonská dokonalost

Na začátku třetího dílu série (Paměť Babylonu) se s hrdinkou setkáváme po necelých třech letech. Příležitost utéct z ubíjejícího rodinného stereotypu získá Ofélie díky Archibaldovi, bývalému velvyslanci Pólu. Ten se na Animě objeví z čista jasna a pod falešnou identitou ji dostane na archu vědění, zvanou Babylon. Zde by měla nalézt svého manžela a spolu s ním zachránit rozpadlý svět, který se Bůh snaží z neznámého důvodu ještě víc roztříštit. Ofélie se po příchodu na Babylon potýká s místní hierarchií a nucenou dokonalostí. Obyvatelé archy jsou rozděleni do kast podle svých schopností na Bezmocné a ty, kteří disponují nějakou rodinnou mocí. Podle striktních pravidel se musí mimo jiné i oblékat, aby byli rozpoznatelní na první pohled. Babylon se chvástá poctivostí svých obyvatel, kteří jsou od malička vedeni k nahlášení jakéhokoli přestupku. Slova jako „válka“ či „zbraň“ jsou nelegální a při jejich užívání je zločinec náležitě potrestán.

Ve snaze zjistit víc o Bohovi a nalézt Thorna se Ofélie přihlásí do akademie Dobré rodiny. Pokud by se stala její zvěstovatelkou, měla by přístup do tajných míst Památníku, staré Babylonské knihovny, která ještě pamatuje „starý svět“, a Ofélie doufá, že tu najde odpovědi na své otázky. Postupně se dostává stále hlouběji k jádru problému, nalezne Thorna a spolu s ním zjistí, kdo je tajemný Bůh.

Do čtvrtého dílu (Bouře ozvěn) vstupujeme poté, co se začal rozpadat svět. Celé kusy země mizí kdesi v neznámu i s budovami a lidmi. Ofélie s Thornem začnou pátrat v Observatoři úchylek (blázinci, kam se odkládají nepohodlní obyvatelé Babylonu). Ona je tam přijata jako pacientka, zatímco on je povolán genealogy jako inspektor. Postupně se dozvídají, co je zde hlavním cílem zkoumání a jak to souvisí mimo jiné s rozpadem světa, a vydávají se po stopách tajemných ozvěn vstříc záchraně světa.

Temno, kam se podíváš

První dva díly série jsou jakousi předehrou pro pochopení složitého románového příběhu. Dabos se v nich zaměřuje na charakterizaci postav, buduje svět, v němž se pohybujeme, hlavní příběhovou linku pouze nastiňuje a rozvíjí epizodní příběhy, které však k pochopení toho hlavního prakticky nepotřebujeme. V následujících dvou dílech se pak už konečně drží tématu celé série – moci vlivných a rozpadu světa.

Autorce se daří vykreslit svět ovládaný mocnými, svět více méně totalitní, kde vrtoch jednoho může způsobit celospolečenský kolaps. Na nejvyšší pozici v žebříčku moci tu stojí nejmocnější – tajemný Bůh, který stvořil polobohy a rozbil svět během několika sekund. Už ve druhém díle jsme zjistili, že archy neovládají polobohové, ale skupinky vlivných, kteří zapomnětlivým pánům pochlebují a řídí svět místo nich. Paměť Babylonu a Bouře ozvěn nás pak přivádějí na archu, kde jsou tyto principy ještě pevněji ustálené a zřetelněji strukturované. Obyvatelé arch žijí v totalitě a jsou manipulováni, aniž by o tom věděli, protože všechno, co mocní dělají, je přece „pro dobro lidu“. Tento princip v posledních dvou dílech série vyniká o to tíživěji, čím více se autorka soustřeďuje na své téma.

K prezentaci moci si Dabos ve všech dílech série dobře vybrala uzavřené prostory. Zatímco v první a druhé knize je Ofélie sevřena v rodinném prostředí vyšší společnosti, v Paměti Babylonu se dostává do Dobré rodiny, kde podléhá řádu a pravidlům mnohem mocnějších lidí, než s jakými se doposud setkala. V Bouři ozvěn je prakticky uvězněna, protože z Observatoře úchylek, jakéhosi nápravného zařízení, není úniku.

Zatímco první dva díly nešetřily rádoby komickými situacemi, které příběh odlehčovaly, tíseň způsobená totalitou a zesílená rozpadajícím se světem čtenáře provází celý třetí i čtvrtý díl. Oféliina nešikovnost, věčné pády a špatná koordinace těla přestávají být komické a stávají se součástí rozuzlení příběhu. Z malé baculaté hrdinky se stává oběť systému, která se rozhodla vzepřít.

Léčba šokem

Christelle Dabos celou sérii vystavěla jako detektivní pátrání. Nevědomý čtenář společně s Ofélií prochází historií arch a Boha a odhaluje příčinu rozpadu světa. Základním problémem všech důležitých dějových zvratů je ale fakt, že se autorka až příliš snaží o šokující odhalení. Čtenář přitom častokrát vývoj příběhu pochopí ještě předtím, než se odehraje (to v případě vztahu Ofélie a Thorna), anebo jsou dějové zlomy naopak natolik vycucané z prstu, že vůbec nechápe, jak k nim mohlo dojít. Příběh vypráví vševědoucí vypravěč a spolu s ním nahlížíme do hlavy jak Ofélii, tak i Thornovi. Prostřednictvím flashbacků se navíc dostáváme stále hlouběji do historie arch, takže bychom měli s hlavní hrdinkou chápat všechno co ona. Přesto místy zůstáváme ztraceni a netušíme, jak Ofélie ke konkrétním závěrům došla. Ve finále celé série autorka – zřejmě opět s cílem šokovat – přivádí postavy, které se knihami jen mihly, aby vše najednou vysvětlily. S náhlou a překvapivou situací se tedy nespojuje logické odhalení založené na předchozí znalosti příběhu a nejdůležitější momenty románů pak působí, jako by autorka nevěděla co dál, a místo přirozeného vývoje přichází deus ex machina, aby ji zachránil.

Dabos vybudovala zajímavý svět plný magie a superschopností, který ale nedokázala zaplnit tak, aby nepůsobil přespříliš plytce a romanticky. Svou roli zde hraje jak výše zmíněná nahodilost a komplikovanost ve vývoji děje, tak samotný jazyk knih. Přeromantizovanost a květnatost jazyka trčící z prvních dvou dílů je v Paměti Babylonu a Bouři ozvěn poněkud zmírněna, i tak ale oba dva díly místy působí jako špatná červená knihovna. Mix snových pasáží ve formě záblesků z minulosti, romantických dialogů mezi Ofélií a Thornem, autorčina posedlost módou a složitými slovy i souvětími pak vytváří podivný pelmel, v němž vedle pasáže, jež je zdatně napsaná, najdeme obraty na hraně trapnosti.

Nelze tvrdit, že celá série nestojí za přečtení, cílí ovšem na nenáročné čtenáře z řad knihomolů, kteří se chtějí ztotožnit s nešikovnou hrdinkou, zachránit svět a u toho se zastydět u neobratně popsaných sexuálních scén.