Království Dutců na sklonku minulého roku trochu zapadlo. A i když působí jeho základní premisa – hrdinou zombie apokalypsy a vypravěčem v jedné osobě je domestikovaná vrána – úsměvně, je to rozhodně škoda. Je to totiž víc než jen vtipný příspěvek k populárním zombie příběhům.

Moderní zombies stvořil režisér George A. Romero, který také patřil dlouhá léta k jejich hlavním inovátorům. V jeho podání tato monstra reflektovala odlidštění mas v důsledku vietnamské války, rasových předsudků i konzumního způsobu života. Ne nadarmo pak vdechl subžánru druhý dech Zack Snyder v dravém remaku Romerova Úsvitu mrtvých, který se odehrával v supermarketu obleženém nemrtvými. A ne nadarmo je jedním z nejzajímavějších příspěvků do kánonu britská minisérie Dead Set, v níž zombie apokalypsa vypukne během procesu „vyřazování“ z vily tuctové reality show, jejíž účastníci o událostech mimo svou sebestřednou luxusní bublinu nemají tušení.

I když se ze samotných zombies stala brzy běžná spotřební monstra (jako ve filmové sérii Resident Evil, ale například i ve warhammerovském románu Zabíječ zombií nebo kultovním dvojrománu české akční školy Cesta krve od Jiřího Kulhánka), objevila se řada děl, která s nimi pracovala invenčně. K ryzímu komornímu hororu se vrátil španělský snímek Rec z ponurého barcelonského činžáku. Parodickou cestou se vydal první díl takzvané "cornettové" trilogie Soumrak mrtvých tvůrčího týmu Edgar Wright, Simon Pegg a Nick Frost i hollywoodský Zombieland. Důsledky života ve světě ovládaném zombies zase důkladně zmapoval Robert Kirkman ve svém komiksu Živí mrtví, který se dočkal i celosvětově úspěšné seriálové adaptace (k vlajkovému The Walking Dead přitom patří hned několik dalších knižních, komiksových i seriálových doplňků). Jeden čas dokonce zombies soupeřily o post nejpopulárnějšího monstra v popkultuře s upíry – a důsledkem tohoto soupeření je i zábavná hříčka Isaaca Mariona Chutná těla, vystavěná na ztvárnění zombie jako romantického hrdiny, bojujícího o lásku živé dívky. Pravděpodobně nejdepresivnější a konzumní zábavě nejvzdálenější pojetí těchto monster pak nabídl švédský autor hororů John Ajvide Lindqvist v knize Jak zacházet s nemrtvými (která svým komerčním neúspěchem bohužel zarazila další české překlady autorových knih).

Debutový román americké spisovatelky Kir Jane Buxtonové Království Dutců je přesto i na takto vytěženém poli překvapivě inovativní a originální. Jeho hrdinou je totiž domestikovaný samec vrány americké jménem S. T. aka SračkoTrus, který je nucen zjistit, co se stalo s jeho milovaným „mamlasem“ Velkým Jimem. Spolu s přítelem bladhaundem Dennisem tedy vyrážejí do ulic Seattlu, vybaveni pouze znalostmi o světě vysledovanými z kabelové televize a naivně vidláckým romantismem, který jim vštípil jejich člověk.

Buxtonová je přitom až téměř do konce románu, kdy přece jen dopřeje čtenářům několik výrazných akčních scén, překvapivě umírněná v počtu zombies, na které zvířecí hrdinové narazí. Místo toho se věnuje popisu toho, jak se Seattlu zmocňuje matka Příroda, která „není laskavá, ale je vyrovnaná“. V knihovně rodí medvědice, ulicemi se potulují zvířata uprchlá ze zoo, slavné městské akvárium se stává mystickým sídlem orákula (aneb moudré chobotnice Onidy) a nebi vládne hejno sebevědomých univerzitních vran, vedených vizionářem Kraaiem.

Jednotlivá setkání a miniepizody přitom autorka podává nejen s humorem vycházejícím ze SračkoTrusova pohledu na věc – on sám se označuje v jednu chvíli za „zavrženou vránu s krizí identity“ –, ale i s překvapivou mírou poezie. A především emocí. Jádrem jejího příběhu totiž není to, co se stalo těm úžasným, milým a kreativním mamlasům, po nichž S. T. zoufale pátrá a jež uctívá jako modly a nedostižné vzory. Buxtonová se místo toho věnuje tomu, co se stalo zvířatům.

Když je S. T. svědkem úpadku svého milovaného města a případů, kdy zombie mamlas napadl svého zvířecího mazlíčka, prožívá to nejhorší trauma. I jeho málem sežral jeho největší kamarád a statečný vraní samec nyní cítí bolest ze zrady „na buněčné úrovni“. Buxtonová rozvíjí právě tuto zradu – lidé ovlivnili celou přírodu a všechny živé tvory, aniž by se jich ptali. Ve zlém, občas i dobrém. Každopádně však napáchali hodně škody a řada druhů se na nich stala závislými. A v příbězích pro masy jsou city a zájmy těchto nevinných obětí v podstatě vždy zcela na okraji zájmu – jednou z mála výjimek je zrzavý kocour v trilogii Manela Loureira Apokalypsa Z. Ale i tam je zvíře jen doplňkem člověka.

Buxtonová lidskou perspektivu úplně zavrhuje – letmo se jí dotkne v jediné pasáži, kdy papoušek Ghubari poslouží jako diktafon a odhalí něco málo k pozadí apokalypsy. Místo toho střídá vyprávění svého vraního hrdiny s kapitolami, jejichž vypravěči můžou být pudlice Medvídka (která o sobě uvažuje v „třetím pudlu“), osamělá lední medvědice zoufale hledající ztracené mládě, zosobnění kočičího egoismu Kocourchán, věčně nakrknutý býk skotského náhorního skotu Angus nebo pásovec, jehož jméno se dá „zhruba přeložit jako Elwood“. A samozřejmě spousta ptáků – Království Dutců je kongeniální, jakkoliv nezamýšlený souputník populární deskové hry Na křídlech, protože jen její hráči budou spolu se čtenáři okamžitě chápat, kdo je sojka Stellerova nebo pita hnědokorunkatá a že vraní hrdina je opravdu žolík.

Království Dutců se většinu času tváří jako humoristický román z postapokalyptického Seattlu. A tak S. T. vypráví o největších výdobytcích mamlasího světa a jako největšího básníka uvádí Jona Bon Joviho. Čas je podle něj měřen – vlivem časopisů, které četl jeho Velký Jim – v německých ňadrech a „jižní směr dálnice I-5 je oficiálně cestou smrti… i když, mám-li být zcela upřímný, takhle jsem o ní slyšel mluvit už mnohokrát z rádia, takže v tomhle ohledu k nějakému zásadnímu posunu nedošlo“.

Jenže právě onen naivní a v nejlepším slova smyslu nevinný pohled zvířecích protagonistů na krutosti, ke kterým v knize dochází během přírodní „autoregulace“ lidského působení, stejně jako osvěžující radost a zadostiučinění, když S. T. se svými spojenci začnou osvobozovat mazlíčky uvězněné v domech, vrací zombie příběhům emoce a naléhavost, které se z nich už jinak v podstatě vytratily nebo je otupily žánrové atrakce. Je to malý, ale důležitý příspěvek k tomu, aby se z mamlasů neboli Dutců (jak nám říkají ptáci) opět stali lidé, kteří si dovedou představit, že pozice na vrcholu potravního řetězce je křehká a nese s sebou i odpovědnost. Protože ten, kdo bere, musí také dávat.