Daniel Rušar (nar. 1975) pracuje jako lektor osobního rozvoje, což se promítá i do jeho literární tvorby pro děti, jíž se věnuje už přes deset let. Ve svých knihách zpravidla provází děti složitými situacemi, které mohou nastat v životě každého z nás – ať jde o smrt někoho blízkého (Kamzíkův velký skok, 2016), tělesné postižení (Jaro kriplů, 2011), vyrovnávání se s odlišností (Strakáč a Tioni, 2019) nebo překonávání „prostého“ strachu z tmy (Vlk a tma, 2016). Rušarovo nejnovější, zdánlivě povrchnější, téma je otužování, ale i tuto látku autor zpracovává v patřičné hloubce. Rušar je jedním z prvních českých absolventů kurzu Wim Hofovy metody, kterou nyní také sám vyučuje.

V knize Zachariáš a studená voda seznamuje čtenáře s chlapcem, jehož při cestě na trajektu osudově upoutá plavec neohroženě zápasící s ledovými vlnami. Po návratu domů Zachariáš plavce nemůže dostat z hlavy. Začne chodit do plaveckého oddílu a najednou zjišťuje, že se nemusí tolik oblékat jako ostatní, že mu prostě není taková zima. Jak lze ale tušit, máma, táta, babička a děda se jen tak nedají, nepřestávají ho zásobovat nadbytečnými svršky a výhrůžkami, že onemocní. A když Zachariáš zapochybuje, jestli by na jejich obavách nemohlo něco být, skutečně onemocní a všechno otužování i plavání hodí na nějakou dobu úplně za hlavu.

Na tématu otužování a vystavování se chladu lze dobře ilustrovat rodičovský přístup k dětem. Chlad je jedním z prvních rizik, kterým dítě v životě čelí, a my ho buď necháme, aby se s ním popralo samo, nebo to budeme dělat za něj. Všichni tušíme, že když budeme dítěti v zimě dávat o vrstvu míň, možná se objeví nějaká ta rýma, ale zároveň se zvětšuje šance, že příště nepřijde. A dítě bude odolnější, lépe se bude spoléhat samo na sebe a svým způsobem bude i připravenější se od nás odpoutat. To se nám ale ne vždycky líbí a většinou máme z vlastního dětství vštípeno, že dítě je třeba pořád okřikovat, ať si nasadí čepici, spíše než abychom projevili důvěru k jeho osobnímu vnímání tepla a chladu. Zachariáš dosáhne ve vztahu ke chladu výjimečných výsledků, ale jeho příběh je jen extrémnějším příkladem tohoto procesu. Nakonec opravdu začne plavat ve studené vodě, protože získá důvěru v sebe sama a ví, že mu věří i táta.

Nemusíme se bát, že by kniha byla nějaká „wimhofovská agitka“, přestože principy Wim Hofova učení jsou zde nastíněny. Důraz je kladen na rodičovskou důvěru v dítě a vnímání vlastního těla. Wim Hof se v knize dokonce objeví v jedné ilustraci, ale ne jako nějaký guru, pouze jako jeden z hrdinových inspiračních zdrojů. Horší je, že u všech lidí, kteří naleznou vnitřní klid potřebný k ovládnutí těla, používá autor zkratkovitou formulku, že se „možná trochu usmívali“. Po několikátém zopakování to začne zavánět laciným patosem. I dříve se objevuje opakování větných celků, které působí schematicky a vzbuzuje otázku, jestli hrdina není trochu natvrdlý: „Díval jsem se na něj a nevěděl, proč to říká. Nerozuměl jsem tomu,” opakuje Zachariáš s drobnými obměnami, když mu příbuzní vyčítají, že chodí málo oblečený.

S ilustrátorkou Adelou Režnou autor spolupracoval už na knihách Strakáč a Tioni a Malý Panda, Tato a mesiac (2020). V knize Zachariáš a studená voda zvolila studené tóny přecházející od tmavě modré k šedé a bílé, jež dobře ladí s tématem. V meditativnějších scénách zdařile využívá rozostřených siluet racků, jež také zdobí předsádky. Lidské figury mají sice jen jednoduše načrtnuté obličeje (oči jako puntíky), ale jejich výrazovou schopnost to neomezuje.

I přes zmíněné výtky je Zachariáš a studená voda knihou, do níž určitě stojí za to nahlédnout. Je třeba ocenit, že se Rušar nebojí seznamovat děti s tím, že fyzická kondice je do jisté míry otázkou mentálního nastavení. Již několikrát zmiňovaný důraz na důvěru mezi rodičem a dítětem pak autor v závěru obohacuje o další rozměr – ukazuje, že i dítě může něco naučit svého rodiče.