Přiletí jednoho dne na planetu Zemi Měsíčňané, tak jako doplul Kolumbus do Ameriky? Nebo se v atmosféře utopí a spadnou k nám jejich mrtvolky? Nebo jsou chytří, zastaví se na jejím okraji a budou nás odtamtud lovit jako ryby? Jsou Merkuřané k zbláznění živí a nic si nepamatují a Jupiteřané zas chladnokrevní a flegmatičtí? Odhalí jednou tamější astronomové existenci Země a uvěří v život na ní? Tyčí se na Marsu obrovské fosforové hory, které ho osvětlují, když na něj v noci nevrhá světlo žádný měsíc? Používají obyvatelé jiných světů komety k putování po cizích světech?

Podobné vtipné úvahy rozvádí Bernard de Fontenelle ve svém dialogickém spisu z konce sedmnáctého století Rozhovory o mnohosti světů. V první osobě v něm v šesti kapitolách, které odpovídají šesti večerům stráveným přátelskou konverzací, poučuje krásnou markýzu o stavu vědeckého bádání o vesmíru. Markýza (jejímž předobrazem mohla být snad Madame de la Mésangère) není sama vědkyně, patří však ke vzdělané společnosti, a tak se ráda nechává poučit. Bystře vypravěče doplňuje a pomáhá mu rozvíjet jeho úvahy. On na oplátku svůj výklad tu a tam proplétá obdivnými poznámkami o její moudrosti a kráse.

Necelých sto let před vydáním Rozhovorů, na začátku sedmnáctého století, byl sestrojen první dalekohled, který pak Galileo Galilei obrátil k obloze. Soubor poznatků o vesmíru se začal bouřlivě proměňovat a růst. Záhy vytvořil Johannes Kepler ucelenou teorii heliocentrismu (který již o století dříve zastával Mikuláš Koperník). Vzhledem k tomu, že tehdy ještě nebyl formulován gravitační zákon, za nejpopulárnější výklad pohybu těles ve vesmíru platila teorie vírů Reného Descartesa. Podle ní je vesmír vyplněný jakousi tekutinou a planety plavou ve vírech, které na ní vznikly a které se těsným sousedstvím navzájem udržují ve stejné poloze.

Z dobových vědeckých poznatků vybírá Fontenelle ty nejdůležitější, jež potřeboval znát jeho současník, aby pochopil soudobé bádání o vesmíru. Snaží se pomocí svého díla otevřít jeho mysl vědeckému způsobu přemýšlení a osvobodit jeho představivost, aby byl schopen vstřebat vše, co přinášela vědecká revoluce. Kam v jeho době nedosáhlo lidské oko, musel dojít rozum a Rozhovory jsou ukázka brilantních úvah tehdejších kosmologů. Vedle nich pak můžeme uvést i drobná pochybení, kterých se Fontenelle ve svém přemýšlení dopouští. Nesprávně odvozuje, že mraky na Zemi budou z vesmíru vypadat jako tmavé skvrny. Hádá také, že na zeměkouli nebude z vesmíru hezký pohled, což je v naprostém rozporu s prvními barevnými fotografiemi Země a tím, jak láskyplný úžas v nás vyvolávají.

Jak markýzu přesvědčit
Vypravěč s markýzou tak nejprve probírají stručnou historii vesmírného bádání, která vedla k zavržení geocentrismu, a celkovou podobu systému, v němž planety obíhají okolo Slunce, měsíce okolo planet a obojí se otáčí okolo vlastních os. Druhý večer hovoří o možnosti života na Měsíci, o jeho odlišných světelných podmínkách a o odrážení světla ve vesmíru vůbec. Zamýšlejí se nad tím, co si asi mohou Měsíčňané myslet o Zemi. Třetí večer pak možnost života rozšíří i na ostatní planety a vypravěč markýzu informuje o různých vlastnostech jejich ovzduší i povrchu, o jejich teplotě a podobně. Nazítří pak pokračují úvahami, jaký vliv musejí mít rozdílné podmínky na vlastnosti a podobu místních obyvatel i na uspořádání jejich života. Tématem následujícího večera jsou hvězdy jakožto středy nesčetného množství dalších slunečních soustav, jejich vznik a zánik a také například komety. Poslední rozhovor se odehrává s jistým časovým odstupem, Fontenelle ho napsal až po prvním vydání díla. Vypravěč se v něm vrací k možnosti existence života mimo Zemi, ale brzy ji opouští a soustřeďuje se raději na to, aby se pokusil markýzu ještě jednou a pevněji přesvědčit o heliocentrismu.

Autor střídá vysvětlení vesmírných jevů metaforami, které je činí srozumitelnými a zároveň zachovávají jejich poezii. Podporuje tak osvícenský názor, že poznání nezbavuje předmět jeho krásy, nýbrž naopak vyvolává úžas nad jeho dokonalostí. „Já si vesmíru naopak vážím více, když nyní vím, že se podobá hodinkám,“ říká markýza zcela v souladu s karteziánským pojetím přírody.

Až na Mars
V roce 1687, pouhý rok po prvním vydání Fontenellova díla, vydal Isaac Newton svá Principia, ve kterých popisuje zákon gravitace. Ten nahrazuje dosud široce zastávanou teorii vírů. Newtonova teorie nicméně nebyla ihned všude přijata a Rozhovorům o mnohosti světů nic neubrala na oblíbenosti. Ta byla vskutku obrovská. Po sedmdesát let se každý rok objevovaly v nových vydáních. Bernard de Fontenelle se s úctou zhostil nepsané povinnosti tajemníka Akademie věd popularizovat výsledky práce vědců.

Vypravěč se v knize bohužel často uchyluje k teleologickému výkladu, a užitečnost jevů je tak někdy přijímána jako jejich dostatečné vysvětlení. Pro dnešního čtenáře jsou zato velmi zajímavá místa, kde výklad plynule přechází od faktů, která jsou dnes ověřená, k teoriím, jež byly později vyvráceny.

Překladatelka Dagmar Pichová je docentkou na Masarykově univerzitě a specializuje se na francouzskou filozofii. Je její velkou zásluhou, že nám dílo konečně zprostředkovala, přičemž je představuje ve velmi dobrém překladu a s vyčerpávající úvodní studií. V ní je čtenář uveden do historicko-vědních souvislostí a upozorněn na důležité aspekty díla, jako je například jeho vztah k dobovému ideálu galantní konverzace. V textu pak najdeme nezbytné vysvětlující poznámky. Úvodní komentář a samotný text se úrovní odbornosti dost liší, ale zato se dají číst v libovolném pořadí. Kniha je součástí pětidílné edice Fontes scientiae, iniciované docentem Danielem Špeldou z Masarykovy univerzity v Brně a vydané v nakladatelství Togga.

Možná největším přínosem, který pro nás četba může mít, je získaná perspektiva, díky níž doceníme stávající vesmírné objevy a projekty (například Elonem Muskem plánované stěhování na planetu Mars) a uvědomíme si, jak neuvěřitelné věci mohou přinést příští desetiletí a staletí.