V knize Napínat současnost opustil filozof, pedagog a kurátor Václav Janoščík metodu aforistického psaní, hraničící s konceptuálním literárním útvarem charakteristickým pro jeho Nespavost (UMPRUM 2018). V ní šlo především o chronologicky neuspořádané glosy, které nevyžadují systematické čtení, ale čtenáře přímo vybízejí k zamyšlení. Oproti Nespavosti je Napínat současnost uceleným dílem, jehož úkolem není pouze provokovat myšlení. Jde o hledání sdílené současnosti a pokus zorientovat se v jejím nepřehledném dění.

Přestože se čtenář na prvních stranách setkává s tvrzením, že jedním z partikulárních cílů knihy je demokratizace vědění a vykročení z rigidního akademismu, nejde o četbu vhodnou pro jakékoliv publikum, neboť vyžaduje jistou úroveň znalostí. Garanty hutnosti a náročnosti jsou totiž myslitelé takzvaného poststrukturalismu (duo Deleuze-Guattari, Jean-François Lyotard, Jean Baudrillard) a setkáváme se i s myšlenkami Miroslava Petříčka, Benjamina Noyseho, Manuela DeLandy, Francise Fukuyamy a dalších. Prolínání této roviny s filmovou (Okno do dvora, Memento) i seriálovou tvorbou (Rodina Sopránů, Znovuzrození, Na jezeře, Recify, Městečko Twinpeaks, The Wire, Perníkový táta, Temný případ, Fargo atd.), literaturou (Raymond Chandler) a počítačovou hrou Disco Elysium tvoří matérii, prostřednictvím které je čtenář konfrontován s intelektuální závratí a s překročením hranice komfortní zóny.

Janoščíkem tematizované napínání nás svým způsobem vytrhává ze zdánlivých jistot a křehké stability. Díky němu jsme vydáni napospas dění, které je neuzavřené, neohraničené a nestálé. Proto ani Janoščíkova kniha neposkytuje žádné finální soudy či univerzální recepty na žití. Jde o otevřené, neukončené hledání.

Podle Janoščíka je stěžejní orientace v čase, neboť detektivky (podtitul knihy zní Detektivní pátrání po sdíleném světě) jsou typem vyprávění, v němž se detektiv snaží pochopit minulost a otevřít budoucnost. Jde o techniku hledání současnosti a některých jejích palčivých problémů (například gender, ekologie a další).

Znovunalezení času
Namísto statické teorie se tedy setkáváme s pokusem o zachycení proměnlivosti, v níž probíhají vztahy, které jsou podmínkou pro cokoliv „zdánlivě pevné“. Jednu z hlavních rolí, jak jsme již naznačili, tudíž hraje čas. Detektivní hledání obnažující filozofii a filozofií zkoumaná detektivní práce jsou roviny vzájemně se prolínající a znovuobjevující orientaci v čase, který jsme dle autora ztratili. Ztráta času se rovná ztrátě víry v budoucnost coby otevřenou dimenzi, do níž jsou promítána naše očekávání. Hledání současnosti jako opětovné objevování času se podle autora děje v době, pro niž je charakteristický tlak na stálou produktivitu, dostupnost, efektivitu, úspěšnost a nepřetržitou viditelnost nejen na sociálních sítích. Tento tlak, stejně jako hrozby typu ekologické katastrofy vykazují rysy takzvaného kapitalistického katastrofismu. Ostatně v této souvislosti nelze nezmínit, že Janoščík v rámci svého kurátorského projektu Dystopický realismus reflektuje dystopii zobrazující neradostnou budoucnost, která je pro něj příležitostí i výzvou k narušení integrity současného světa.

Janoščíkova detektivní práce v knize Napínat současnost tak nalézá stopy, které vedou do sdíleného prostoru, k prožívání „téhož“ skrze sdílené impulzy a vědomí různorodosti perspektiv. Vybrané seriály mají v době masivní sledovanosti HBO a Netflixu sloužit k onomu sdílení, neboť umožňují a podporují komplexní zapojení diváků a jejich myšlení. Svou povahou vyvolávají otázky, které se podstatně dotýkají současnosti a v ní žijících lidí. Tematicky odkrývají nejen neschopnost naší jasné orientace, ale i bezbrannost vůči ekologické hrozbě, informační přesycenosti, ekonomickým problémům, otázce nerovnosti mezi muži a ženami, násilí a v neposlední řadě smrti. Janoščík proto zdůrazňuje ono napínání současnosti mezi lidmi tak, aby mohla být současnost společnou a živnou půdou pro naši zkušenost a náš svět. Proplétání stále se vyvíjejících lidských identit mezi sebou navzájem, proplétání „Já“ s „My“, definuje podle autora onu současnost, schopnost být spolu.

Odvaha myslet otevřeně
Ačkoliv je jejím autorem vysokoškolský pedagog, můžeme publikaci označit za povedený úvod do současného myšlení pro poučenější čtenáře. Snaží se o uchopení reality, v níž aktuálně žijeme. Do té Janoščík vstupuje proto, aby se zorientoval v tom, co je a co není fikcí bez možnosti opřít se o nějaké pevné body. Proto využívá prostředky, které spoluurčují naše vnímání a zakoušení skutečnosti (od seriálových příběhů po počítačové hry). V žádném případě nejde o přehled na sebe navazujících abstraktních teorií. Konfrontační živost Janoščíkova myšlení a psaní lze místy považovat za zcela mimořádnou. Nesměla by však ústit do pouhého naznačení „čehosi“ bez úsilí o konkrétní změnu. Problémy jsou sice označeny a obnaženy, ale autor se smiřuje s obecným konstatováním, že tomu tak prostě je. Uvědomění si možnosti jejich řešení „možná teď, možná v budoucnu“ ale jako odpověď na palčivou současnost nestačí. A už vůbec ne tehdy, když je čtenář na prvních stranách knihy konfrontován s až povrchní autorovou kritikou akademické sféry, která se izoluje ve svých vlastních světech a nedostatečně se angažuje ve veřejném prostoru. Je snad kniha dostatečným projevem oné angažovanosti?

Rušivě působí i další zjednodušující tvrzení a negativní nářky na vrub dnešního světa. Vedle laciné kritiky akademické sféry jde o kritiku specializace oborů a o pochybnosti ohledně „tradičního vědění“. Ty jsou dokládány naivní a řekněme marginální vírou v placatost Země či návrhem bývalého prezidenta USA vymýtit koronavirus vstřikováním dezinfekce do lidí. Zjednodušení se bohužel týká i oné probírané komplexity, mnohovrstevnatosti a nestálosti, vyjádřených metaforou pasivního diváka sledujícího seriály. Lze opravdu takto jednoduše vyjádřit náš vztah ke světu?

Janoščíkova kniha však jasně potvrzuje, že něco na první pohled tak „nemyslitelného“, jako je popkultura a její seriálová produkce, podstatným způsobem utváří náš svět a skrze hlubší analýzu odkrývá mimo jiné vztahy mezi lidmi, pro které se stává výzvou k napínání současnosti a k učení se být spolu.