Filosofický ústav se v posledních letech pokouší zaplnit mezeru v základní překladové filosofické literatuře - to je také, zdá se, hlavní poslání edice výstižně nazvané Základní filosofické texty. V té nyní vychází stěžejní dílo před rokem zesnulého francouzského myslitele Jeana-Françoise Lyotarda s názvem Rozepře (Le différend) v překladu kolektivu Filosofického ústavu pod vedením Jiřího Pechara.

Lyotard patřil společně s Jacquesem Derridou, Michelem Foucaultem, Gillesem Deleuzem či Michelem Serresem k autorům, kteří v posledních několika desetiletích velice zvýraznili francouzskou filosofii. Ostatně ani u nás není myslitelem neznámým - již před drahnou dobou vyšla jeho snad vůbec první publikovaná práce, útlá nicméně velice inspirativní knížečka s prostým názvem Fenomenologie a v roce 1993 se (rovněž v edici Základní filosofické texty) v češtině objevily v překladu Jiřího Pechara hned dvě Lyotardovy knihy: Postmoderno vysvětlované dětem a Postmoderní situace - česky vyšly v jednom svazku pod názvem O postmodernismu.

Postmoderní situace (francouzsky 1979) je zkoumáním "situace vědění v nejvyvinutějších společnostech," situace, kterou Lyotard (jak napovídá již název) označuje termínem "postmoderní". Volba tohoto pojmu rozhodně není nahodilá - v té době, píše Lyotard, jej totiž velice často používala západní sociologie a kulturní kritika, se kterou se francouzský filosof pouští do debaty. Velice silně se ohrazuje zejména proti koncepci Jencksově, jenž ve své knize Jazyk postmoderní architektury prosazuje umění označované "postmoderní" v protikladu k avantgardě, kterou odmítá a kritizuje za jistý mravní relativismus. Oproti tomu dílo Lyotardovo, lze chápat nikoli snad jako přitakání avantgardním tendencím, nýbrž jako jistý korektiv bipolárního vidění Jencksova.

Kniha obsahuje značné množství sociologického materiálu - Lyotard píše o stavu ekonomiky, o vzniku informační společnosti apod. - aniž by však byla pouhou sociologickou studií nebo kulturní kritikou. Její dosah jde mnohem dále a i při zběžném pohledu je patrná snaha o výsostně filosofické uchopení popisovaných fenoménů. Co znamená kritické uchopení těchto fenoménů? Především se je snaží vymanit z rámce "velkých příběhů", "filosofií historie", vytvořených modernitou, které mají jednotlivé "malé" či individuální příběhy sjednocovat v nějakou totalitu a které, jak se ukazuje, v postmoderní situaci již nefungují. Kritické uchopení soudobých fenoménů se tak pro Lyotarda stává především kritikou jazyka, neboť, jak píše v Postmoderní situaci, modernita si přivlastnila jistý jazyk, jistá vyprávění (například o "pokroku"), s nímž poté nakládá jako s komoditou.

Právě jazyku je do značné míry věnována i kniha Rozepře, kterou sám Lyotard označoval za své nejfilosofičtější dílo. Zde vychází ze zásadního rozdílu mezi pojmy "rozepře" (ve francouzštině différend) a "spor" (litige): "Na rozdíl od pře by rozepře byla případem konfliktu mezi (přinejmenším) dvěma stranami, který by nemohl být rozřešen spravedlivě, protože chybí pravidlo souzení aplikovatelné na obě argumentace" (s. 19). To znamená, jak píše o něco níže, že v rozepři chybí pravidlo souzení mezi různorodými žánry, přičemž tyto žánry pochopitelně nejsou převoditelné na nějakou totalizující jednotu.