V kontextu české literatury je L’amour au temps du changement climatique (Láska v době globálních klimatických změn, Argo, 2017) text originální jak svou formou, tak výstavbou, ale i tím, že otvírá některá nepříliš běžná témata: přistěhovalectví, vykořenění, předsudky, způsob nahlížení na prvky určité kultury a především rasismus. Nikoli rasismus ideologický nebo institucionální, ale náš vnitřní, usazený hluboko v nás, předsudečný a schopný zatemnit naše uvažování, vnímání, cítění. V tomto smyslu je to román úspěšně násilný, neboť křičí do světa, aspoň do určité míry a jakoby proti autorově vůli, a v tom je jeho síla, ale také křehkost.

Poznámky k románu
Kniha vypráví o setkání Tomáše, českého badatele v oboru molekulární biologie, s mladou indickou vědkyní, k němuž dojde na konferenci v indickém Bangalore. Od chvíle, kdy Tomáš do této metropole dorazí, ho zdejší svět ubíjí, působí na něho nepřátelsky, nutí ho, aby se stáhl do sebe: stahuje se jak fyzicky (do hotelového pokoje), tak mentálně (vůbec ničemu tu nerozumí, ani Indům, s nimiž se potkává, ani turistům a ostatním účastníkům konference). Najednou čelí tomu, jak se mu vybavuje vlastní minulost, a vyrovnává se s vlastním viděním světa, probírá se tím, co prožil a v čem neuspěl, a zároveň bojuje s předsudky, které mu byly vštěpovány už od dětství. V tomto nastavení mysli, kdy se u něj prolínají stavy urputné surovosti s halucinacemi, se zatoulá na předměstí, kde potká mladou Indku a na první pohled se do ní zamiluje. Do poslední chvíle však nebude jasné, do jaké míry šlo jen o přelud, výplod jeho přepjaté představivosti.

Setkání uvozuje druhou část knihy, takřka stejné délky, jako byla ta první, jež má zároveň úlohu jakéhosi zrcadla: obě postavy se pomilují, načež spolu vedou dlouhé monology. Tomáš vypráví, jak v devadesátých letech projel stopem Island, kde zprvu cestoval se dvěma přáteli a posléze sám. Příležitostně také zabíhá do doby, kdy se vrátil z emigrace, připomíná ji temnými příhodami. Jeho přítelkyně se také dostává ke slovu, ve svých vstupech představuje svou rodinu. Závěr knihy je neurčitý, ponechává otevřenou možnost různých interpretací.

Indie a Island: Pánkův román stojí na opozici těchto dvou světů, z nichž jeden je přelidněný a druhý pustý, jeden černý a druhý bílý, jeden urbanizovaný a druhý divoký. Struktura příběhu, využívající zcela protikladné polohy, je nejcharakterističtějším rysem knihy a právě ona patří k prvkům, které určitou část čtenářského publika dokážou rozhodit. Je možné, že nešlo o vědomou volbu, ale spíše o výsledek tvůrčího „zápalu“; zároveň je to záležitost poměrně originální a dokonale funguje „ex post“, po přečtení první části, neboť ta strastiplná cesta po Islandu zázračně osvěží naši představu o hrdinově mentální mapě. Úloha narace, jež má v knize zcela zásadní postavení, je podtržena právě i přispěním obou postav; způsob vyprávění přímo navazuje na určitou českou tradici, v níž příběh a jeho podání dotváří samotné postavy; je v tom jasná návaznost na Hrabala, vzor, k němuž se Pánek hrdě hlásí a jehož vliv nacházíme i v jeho stylu: zejména kaskády vedlejších vět vytvářejí dojem stále natahované promluvy a působí, jako by vypravěče všechno tížilo. Postavy vyprávějí, vyprávějí o sobě, vyprávějí, co jim někdo vyprávěl, a příběhy se tak řetězí a překrývají.

Otázka stylu je u tohoto románu zcela zásadní a zaslouží si, abychom jí věnovali více pozornosti: volba druhé osoby množného čísla, jež slouží pro stylizaci vypravěčovy promluvy, je postup vlastně již značně konvenční, alespoň pro francouzského čtenáře, který ho zná od Michela Butora, těžko však předjímat, že by ho Pánek odkoukal právě odtud. Přispívá nicméně k tomu, že se čtenář stává součástí vyprávění, zaujímá v něm určité místo, je do něj chtě nechtě ponořen – to je jeho první funkce –, ale také, a i to je důležité, komplikuje vztah vypravěče k jeho vlastní identitě, k jeho vlastnímu nitru. Chvílemi skutečně nevíme, zda si vypravěč opravdu myslí, co říká, zda souzní s tím, co si myslí, jestli s tím souznít chce, jestli chce, abychom si to mysleli i my, a tak dále. Volba vyprávění s užitím „vy“ ovšem nakonec není zas až tolik důležitá, a ani to vršení souřadných vět v uspěchaném rytmu: nejdůležitější jsou tu ona opakování, jež dokážou značnou část čtenářů vpravdě iritovat a jež fungují jako jakýsi leitmotiv celého příběhu, textu dodávají ráz zpívané bolestné, neodbytné litanie, překotného a obsesivního proudu slov. V té souvislosti se nám dozajista vybaví Thomas Bernhard, i když opět je poměrně málo pravděpodobné, že by ho Pánek kdy četl. Je to však nejlépe zvládnutý rys celého textu, patří k těm jeho prvkům, které tvoří jeho sílu. K tomu přispívá i skutečnost, že přímá řeč je zásadně vložena do řeči nepřímé, aniž by je jakkoli oddělila interpunkce. Tento postup místy sice vede ke gramatickým nesrovnalostem, nicméně rovněž napomáhá zrychlení tempa vyprávění a vede i k zastření identity hlasů, jež právě promlouvají. Autor se ostatně baví tím, že interpunkci dost soustavně narušuje. Všechny tyto záležitosti, jež je nutné zachovat, představují pro překladatele románu výzvu stejně úchvatnou jako zábavnou: je to něco jako zahrát Bolero přepsané do takřka sprintujícího rytmu bebopu.

Necháme-li stranou rytmus, styl i výstavbu textu, je čtenář konfrontován, aniž by měl na výběr, se stejnými otázkami jako vypravěč, s otázkami, jež často vyvolávají nevolnost a víceméně v knize zůstávají bez odpovědi či rozhodně bez toho, aby k nim bylo zaujato jasné stanovisko. Do jaké míry nás předurčuje, kde a kdy jsme se narodili? Může o sobě nějaká kultura prohlásit, že je prosta předsudků? Proč a jak lidé opouštějí svou vlast? V knize jsou samozřejmě v dalším plánu nastolena i další témata: nadměrná byrokracie, stinné stránky vědeckého výzkumu… Lze vytušit, že Tomášův příběh je do jisté míry autobiografický: Pánek má se svým protagonistou mnoho společného (žil dlouho v Austrálii, je vědec v oboru mikrobiologie atd.). Román Láska v době globálních klimatických změn také můžeme číst jako „art brut“, jako pokus o zaříkávání zlého ducha, podobně hutný, jako je první próza Michela Houellebecqa Rozšíření bitevního pole. Pohled hlavního hrdiny se během putování přes obě krajní varianty světa, jimiž jsou pro něho Indie a Island, postupně vyvíjí: zatímco na začátku nevnímal kolem sebe nic jiného než nepřátelství, časem si začíná uvědomovat, že lidé (Indové, Islanďané) mu nechtějí vždycky jen ublížit. Tak jak pomíjí jeho paranoia, začíná se i on sám jevit méně antipaticky, a to jak pro čtenáře, tak pro lidi, s nimiž se potkává, především když se zamiluje, a jakmile padnou jeho vnitřní bariéry, oddá se ženě, kterou miluje, jak fyzicky, tak duševně. Ať už je právě na Islandu, nebo v Indii, Tomáš neustále bojuje s jakousi horečkou, jež ho spaluje ve všech smyslech toho slova: jak se potýká s nepříjemnými pocity, jeho vnější i vnitřní putování provázejí zlé sny, blouznivé stavy hraničící se stihomamem. Jeho záměry, reálné vjemy, jeho upřímné osobní názory zůstávají zahaleny v mlze. V celém románu tak sice zaznívá odsouzení rasismu, ale má spíše povahu konstatování, jak absurdní všechny ty situace jsou, než jasného morálního odsouzení.

Josef Pánek otevřeně hlásá, že se nepovažuje za spisovatele, a je pravda, že se i drží stranou českých literárních kruhů. Možná i proto tak svobodně nakládá s konvencemi. Je v tom dobrý, ačkoli tato svoboda částečně nepřináší nic moc nového (vyprávění ve druhé osobě, s užitím „vy“) anebo jde spíše o provokaci (číslovky psané číslicemi atd.). Nezbývá než si přát, aby Pánek ve svých příštích knihách svůj status spisovatele obhájil a odhodlal se dát určitým prvkům svých románů (jejich výstavbě, postavám) patřičnou váhu. Jen je nesmí zároveň připravit o všechnu tu sílu, kterou jeho surová a halucinační próza má. Měl by se z něho prostě stát spisovatel, kéž by ale zároveň zůstal spisovatelským řemeslem neposkvrněn…

Otázka stylu
Překládat divadelní hru nebo románový dialog znamená snažit se napodobit jejich autentické vyznění: překladatel by se měl vžít do postav, jejichž promluvy překládá, a dialogy si aspoň v duchu skutečně odříkávat. Repliky samozřejmě musí beze zbytku zachovávat význam originálu a přitom se nést na stejné stylistické vlně; především ale musí být z masa a kostí, neplout ve vzduchoprázdnu jako bubliny bez postav. Musí mít kořeny v živoucí mluvě.

Překládat prozaický text znamená nejen zachovat jeho význam a jazykovou rovinu, ale i hledat styl, tedy soubor tendencí, drobných posedlostí, postupů, jež dávají poznat autora textu, a to často na první pohled.

A právě věta Josefa Pánka se zdá být dokonalou ilustrací této definice stylu. Během práce na překladu Lásky v době klimatických změn jsem vysledoval několik výrazných jevů, které jsou zároveň vybočením z českého pravopisného nebo stylistického úzu, a jež tedy bylo nutné přenést i do francouzštiny. Šlo především o tyto jevy:

- zápis číslovek zásadně číslicemi, nikoli slovně:
A vy jste žil 7 roků v Austrálii…

- chybějící interpunkce k vyznačení vložené věty nebo otázky v přímé řeči:
[…] a ona k vám přijde přes trávník a zeptá se vás, co to tady děláte…?

- otázka v přímé i nepřímé řeči je zakončena výpustkou (tři tečky), otazníkem a čárkou:
[…] a zeptá vás, jestli nechcete vejce…?, a vy to vzdáte a odpovíte, že jo, ano.
[…] a vrchní vás chytí hned ve dveřích a ptá se vás, jak se dneska máte, pane…?, a vy…

- vložené promluvy vypravěče, jenž reaguje sám na sebe, rovněž bez interpunkce:
[…] jste procházel tou alejí znovu a znovu a pokoušel se to pochopit, sakra jak to? ptal jste se sám sebe, že ona…

- kaskády větných členů nebo vět propojených spojkami „a“, a přesto oddělených čárkami:
[…] a vrtačka ztichne, a oni ji natáhnou…

První tři jevy týkající se typografie a interpunkce mají spíše povahu rozmaru nebo provokace; lidé od fochu a možná i osvícení čtenáři nad nimi budou skřípat zuby, ale na plynutí věty nemají velký dopad. Ty dva další naopak dodávají románové větě charakteristický nádech: dávají jí rytmus. A právě rytmus je třeba zachovat, a přitom ho nezveličovat, nepřehánět, ale zároveň ani neztratit. Jak už bylo naznačeno v první části tohoto textu, u Pánka je v tomto směru cítit vliv, k němuž se autor hlásí: vliv Hrabalův, jehož neustále doříkávané věty také obsahují nadměrné opakování spojky „a“; dá se ostatně předpokládat, že i v tomto románu jde o vědomou volbu.

Tak například v následující větě:

Vrchní to uvidí a* zařídí, aby Indové hotelového personálu přeskočili na střechu vedlejšího baráku a* tam sebrali dělníkům prodlužovačku od vrtačky, a* vrtačka ztichne, a* oni ji natáhnou pro vás ze střechy sousedního baráku skrz kuchyň do restaurace, ** prodlužovačka je posetá hrudkami čerstvé malty a* oni, Indové hotelového personálu, se na vás doširoka a* zářivě usmívají a* vy na ně zíráte s otevřenou hubou, a* zatímco Ind hotelového personálu otvírá zásuvku prodlužovačky šroubovákem, chytíte ho za ruku a* zeptáte se, [vždyť je to pod proudem, ty vole…?]

vidíme většinu ze stylistických rysů, které byly popsány výše:

Le maître d’hôtel voit ça et* demande aux Indiens du personnel de l’hôtel de se glisser sur le toit de l’immeuble d’à côté et* d’emprunter aux ouvriers qui y travaillent la rallonge de leur perceuse, et* la perceuse devient silencieuse, et* ils déroulent pour vous le câble depuis le toit de l’immeuble d’à côté en passant par la cuisine du restaurant, ** la rallonge est constellée de grumeaux de mortier frais et* eux, les Indiens du personnel de l’hôtel, vous adressent un large, un radieux sourire et* vous, vous les regardez bouche bée, et*, pendant qu’un Indien du personnel de l’hôtel ouvre au tournevis la prise à laquelle est raccordée la rallonge, vous l’attrapez par le bras et* vous lui dites [mais putain, c’est sous tension… ?]

Spojky „a/et“ jsou (pouze pro potřeby tohoto článku) zvýrazněny hvězdičkou. Ve větě o délce asi deseti řádků je jich nejméně osm. Všechny nemají stejnou platnost, některým předchází čárka, jiným nikoli: první a druhá vyznačená spojka nemají charakter stylistický, vztahují se totiž ke stejnému slovesu a netvoří novou hlavní větu („požádat někoho, aby udělal A a udělal B); naproti tomu šest dalších představuje přesně ten jev, který bychom jinde považovali za chybu, nešikovnost, zdálo by se nám, že tu text „drhne“; jenže autor si za nimi stojí a v románu o 250 stranách jich je jako máku. Při bližším pohledu také odhalíme, že naopak přispívají ke zrychlení tempa textu, podílejí se na vytvoření dojmu, že vypravěč neustále lapá po dechu. Jak vidíme v uvedeném příkladě, převést souvětí do francouzštiny je poměrně snadné a výsledný stylistický účinek na čtenáře bude stejný jako v případě českého originálu. A předpokládám, že podobně tomu bude v indoevropských jazycích víceméně všude; přiznám se mimochodem, že by mě zajímalo, jak s tímto jevem naloží překladatel v japonštině nebo v arabštině.

V závěru citovaného úryvku najdeme také (hranatými závorkami vyznačenou) vloženou otázku v přímé řeči bez obvyklého vyznačení (chybí dvojtečka, uvozovky a velké písmeno): i tento prostředek pomáhá vytvořit dojem uspěchané promluvy. Všimněme si, že v češtině této větě v přímé řeči předchází čárka. Jde o čárku spíše gramatickou než stylistickou, vynucenou slovesem „zeptat se“, nenese tedy žádný význam, a já tudíž nemám důvod pro užití čárky na tomto místě i ve francouzštině, nemluvě o tom, že její nepřítomnost ještě zdůrazní ten přerývaný, uspěchaný rytmus.

Uveďme ještě nepřítomnost spojky „a/et“ uprostřed věty (v příkladu vyznačena dvěma hvězdičkami), již bychom v této posloupnosti logicky mohli očekávat: její absence vyplývá ze skutečnosti, že (juxtaponovaná) věta má v souvětí jinou funkci, slouží k popisu, a nikoli k rozvíjení narace. Převádím ji proto totožným postupem.

Ponecháme-li stranou tyto často se vyskytující charakteristické prvky textu, které zakládají jeho specifičnost, bude dobré připomenout ještě stylistické zvláštnosti projevující se jako tendence k pokřivení interpunkce nebo i syntaxe. Dochází například k mísení citovaných promluvy, ale i k nečekané změně podmětu:

A Ind se doširoka a zářivě usmívá a řekne vám, že dneska, pane, jsem připravil jen pro vás uthappam.

Et l’Indien vous adresse un large, un radieux sourire, et il vous dit qu’aujourd’hui, monsieur, j’ai préparé des uttapams rien que pour vous.

Dochází tu k jakémusi zastření vypravěčova podání, přímá a nepřímá řeč se prostupují. Zdá se mi zábavné a přínosné tento nesoulad zachovat i v překladu.

Stejný jev vidíme i zde:

A oni chtějí, organizátoři, nastupte si do toho, prosím, řeknou vám, a doširoka a zářivě se na vás usmívají […].

Et ils veulent, les organisateurs, montez là-dedans, s’il vous plaît, ils vous disent en vous adressant un large, un radieux sourire […].

V nemnoha případech se význam a gramatika hroutí; věta, jíž vstupujeme do nového odstavce, se nedočká svého závěru: zde si překladatel musí vybrat mezi tím, zda větu dostavět v jejím správném gramatickém rámci, anebo ne. A tedy pokusit se – je-li to vůbec možné? – domyslet, do jaké míry šlo o autorovu nedůslednost v celkovém toku textu, případně jestli je to jeho úmyslná snaha potopit vypravěče. Vzhledem k tomu, že text má hodně autobiografický charakter a že autor v něm nijak nekrotí své podvratné rozmary, přiklonil jsem se k první hypotéze. Dovolil jsem si proto na dvou nebo třech místech v románu nepatrně zasáhnout do syntaktické stavby textu, jako třeba tady:

Zatímco barva nekonečně rozorané a věčně rozbagrované půdy v příkopech a dírách bangalorských ulic plných jam vám připomíná barvu Austrálie, Queenslandu, kde jste 7 roků žil, pískově rudou, stejně jemně vyschlou v tuto roční dobu, a v ten moment autorikša zarazí před vaším ústavem, a vám tečou z očí slzy […].

Tandis que la couleur de la terre perpétuellement éventrée et creusée, dans les fossés et dans les trous des rues de Bangalore pleines de tranchées, vous rappelle la couleur de sable rouge, tout aussi légèrement desséchée, à cette époque de l’année, de l’Australie, du Queensland où vous avez vécu pendant 7 ans, à cet instant, le tuk-tuk s’arrête devant l’institut, et des larmes vous coulent des yeux […].

Doslovný překlad by zněl: „Tandis que la couleur…, et à cet instant, le tuk-tuk…“ Já jsem si dovolil vyhodit uvedené „et/a“, čímž jsem získal méně elegantní, avšak gramaticky správnou návaznost časových údajů.

Jistě není těžké uhodnout, že ani redakční úprava mého překladu nebyla standardní. Takový příval chtěných, ale zcela rozporuplných jevů na úrovni pravopisu a interpunkce si vyžádal značné úsilí i na tomto poli: musel jsem si získat veškerou důvěru pracovnic nakladatelství Denoël a opřít se o jejich hluboké znalosti (v Česku bychom řekli redaktorka a po ní korektorka, ve francouzské terminologii „préparatrice de copie“ a následně „correctrice“), jimž tímto děkuji za přínosnou spolupráci, aby mi nevyčítaly každé narušení správné francouzštiny a přijaly už jenom to, že ve větě v jednu chvíli máme i tři typografické znaky (výpustku, tj. tři tečky, otazník a ještě čárku), a ona po nich dokonce i pokračuje dál, nad čímž by se Grevisse, autor stoprocentně závazné gramatické a pravopisné příručky, obracel v hrobě:

Et le maître d’hôtel vous adresse un large sourire et vous demande si vous voulez un œuf…?, et vous abandonnez la partie et vous répondez que oui, d’accord.

Na lexikální rovině text přináší obtížností málo, ponecháme-li stranou některá smyšlená vlastní jména, několik případů transkripce názvů jídel atd. Jazyk románu je spíše hovorový a až na výjimky není vulgární.

Na závěr této krátké poznámky a jako určitý pozdrav italské překladatelce Pánkova textu Letizii Kostner si tu dovolím uvést ještě poslední vtipný a kacířský moment: text románu se dělí na III části a 15 kapitol, v originálním znění ovšem chybí kapitola 14. Ze třinácté kapitoly na straně 91 tak na straně 139 vstupujeme rovnou do patnácté. V tomto bodě francouzská nakladatelka zasáhla a se souhlasem české nakladatelky jsme číslování kapitol upravili: tím jsme mu maličko ubrali na „pankáčství“. Jsem si jistý, že se za to na mě autor nebude moc zlobit.