Juan Filloy (1894–2000) byl argentinský spisovatel, soudce a polyglot, padla o něm zmínka i v Cortázarově románu Nebe, peklo, ráj. Za života (i po něm) se kolem něho vytvořil „mýtus“, který v mnohém zastiňoval jeho tvorbu, jak se můžeme dočíst v diplomové práci Víta Kazmara, který román Op Oloop přeložil.

Vedle několika „číselných“, leckdy překvapivých dat, jako například pozoruhodného zvyku nazývat svá díla vždy tituly se sedmi písmeny (sedmička je nejen magická, ale název se sedmi písmeny se snáze pamatuje) nebo faktu, že se dožil úctyhodných 105 let (žil v letech 1894–2000, převážně ve městě Río Cuatro v provincii Córdoba), napsal 40 knih, 900 sonetů, disponoval širokou aktivní slovní zásobou, která čítala okolo 70000 slov, věnoval se palindromům, jichž ve své knize Karcino (tedy rak, který chodí pozpátku) napsal a sesbíral 2200, se totiž o tomto autorovi šířily i různé výstřednosti. Výčet těchto zvláštností není malý, mezi ony „šťavnatější“ patří například takové historky, že do čtyřiceti let navštěvoval pouze prostitutky, se svou ženou se setkal, zasnoubil a oženil během tří dnů, dopisoval si se Sigmundem Freudem, byl rozhodčím boxu, a když ho zadrželi úředníci Perónova režimu, tak dlouho jim vyprávěl o literatuře, až jej raději pustili. (Více o tzv. „mýtu Filloy“ a o jeho revizi, stejně jako rozbor Filloyova díla mohou čtenáři nalézt ve volně přístupné diplomové práci Víta Kazmara.) Juan Filloy také mnohé z těchto „pikanterií“ přiživoval v rozhovorech. Jeho román Op Oloop je však stejně pestrý jako výše zmíněné snad pravdivé, snad vyfabulované skutečnosti.

Argentinský Odysseus?
Děj románu Op Oloop je napěchován do jediného dne, který začíná v 10.00 ráno a končí v 5.49 následujícího jitra. Protagonista Op Oloop, finský statistik žijící v Buenos Aires, během této doby odchází ze svého domu a nakonec se do něj znovu vrací. Přesné časové vymezení svádí ke srovnání s jiným románem odehrávajícím se v jednom dni, Joyceovým Odysseem. Oproti Bloomovu bloumání pro Dublinu má však Opova cesta – přinejmenším zpočátku – jasný cíl, který souvisí s Opovým důrazem na přesnost a preciznost, zkrátka metodu, která určuje jeho život do takové míry, že se mu stala vězením: „Je to marné. Nikdy se nedokážu osvobodit. Zvyk mi ukoval strašlivé vězení. Nechtěl jsem nic víc než se vypracovat, začít s málem a dosáhnout velikosti jako jeden z těch drobných, trpělivě cizelovaných renesančních šperků, na nichž je znát důstojnost živé intuice a letitá moudrost. Ale místo toho jsem se přihlouple zdokonaloval v trpkém umění sebeomezování. Udělal jsem ze svého ducha neodvratně přesnou časomíru s řinčivým budíkem a světelným ciferníkem… Každým okamžikem slyším a vidím své ‚přesné‘ selhání“ (s. 10). Na rozdíl od Joyceova Leopolda Blooma mají Opovy myšlenky jaksi „učesanější“ charakter a čtenář se nedozvídá o všech nejjemnějších záškubech a zákrutách mysli: Opovo perfektní – ne nadarmo se jmenuje Optimus –, poněkud strojové myšlení podléhá metodě, řádu, a to stejně jako jeho život. Co se však stane, když v dokonale uspořádaném světě nastane trhlina? A co ji může způsobit? Finský statistik se dostává do konfliktu – ne vše lze totiž metodou ovládnout: třeba láska, náhoda nebo stárnutí. A právě tyto „nezvladatelné živly“ udělají v mysli a životě Opa Oloopa červí díru, která jej pohlcuje a stravuje zevnitř.

Potrava pro duši i tělo
Op Oloop se pohybuje po přesně vymezených místech, kde vždy do popředí vystupuje rozvíjení jednoho ústředního motivu. V lázních, které navštíví hned ráno, jde například o zdraví. A to Oloopovo začne pomalu chátrat. Nejde o fyzické neduhy, ale o postupné drolení jeho dosud velmi vyrovnaného duševního stavu. Ztráta příčetnosti nebo to, co se děje s myslí, když nad ní přestane mít člověk kontrolu, je velké téma Filloyova románu. Ten se zakládá na kontrastech. Čím více byl život Opa Oloopa „nalinkovaný“, jasný, přehledný, o to více se hroutí, když „blázní“ – zamiluje se.

Opovou vyvolenou je Francizska Hoerée, dcera finského konzula, do jejíhož domu má namířeno, aby tam oslavili své zásnuby. Láska mezi těmito dvěma postavami se vybarvuje v rozličné škále odstínů a v nečekaném astrálním spojení dvou duší dojde i na „pochvy, smirkové pyje a spermatické řeky“ (s. 93–94), když duše Opa a Francizsky putují jakýmsi předpeklím ve snaze vysvobodit se z tenat mužské a ženské sexuality. Motiv lásky je dále rozebírán i na dalším místě, a to v hotelu, kde Op Oloop sezve k večeři různorodou směsici přátel, mezi nimiž se najde bývalý kapitán ponorky, věčný student nebo pasák. Láska je tak (mimo jiné) „pouhou dopravní nehodou ve společenství duší“ (s. 173), „krysa v bedýnce“ (s. 174), „nesmírná něha, vroucí lyrismus“, „čistá a špinavá jako bidet“ nebo „nic víc než affiche pohlavního pudu“ (s. 175).

Ve stylu Ferreriho filmového snímku Velká žranice se i na tento banket přináší množství jídla a pití – podle dokonale sestaveného jídelníčku Opa Oloopa – a o těchto pokrmech, ale i myriádě jiných témat, jako je například válka nebo prostituce, se velmi živě debatuje. Čtenářský požitek se však neomezuje jen na to, pouze si o jídle a pití číst. Výživným se ukazuje hlavně jazyk. A právě jazyk Filloyův román vyčleňuje z řady jiných děl napsaných ve 30. letech minulého století.

Košatost reality, karneval slov
Filloyova obdivuhodná slovní zásoba je nepřehlédnutelná. Čtenář v románu narazí na velké množství odborných výrazů, latinismů, řeckých, anglických a francouzských slov, v některých případech se objevují v cizím jazyce celé citáty, z nichž některé jsou přeloženy ve vysvětlivkách, které zabírají devět stránek na konci knihy. Rozmanitost lexika jde ruku v ruce se syntaktickými zobrazovacími prostředky, jako jsou slovní figury (například anafora), ale i metaforami a lyrizujícími pasážemi. Opakování slov na začátku vět dodává Opově výpovědi na sugestivnosti, metafory ještě více přizdobují už tak bohatou džungli slov, lyrika pak některé části změkčuje, jako když například vyčerpaný blouznící Op Oloop procitne na lavičce v botanické zahradě: „Vykročil po úzké antukové stezce. Potácel se, ale kráčel uvolněněji. Afroditina stehna šířila měsíční jas mezi svahy s olivovníky. Na jejich půvab kradmo shlížely cypřiše podobné průvodu mnichů s homolovitými kápěmi“ (s. 105–106).

Tato jazyková rozmanitost je ještě dále násobena v promluvách jednotlivých postav, které používají rozdílné jazykové roviny. I zde Filloy využívá kontrastu. Stává se tak, že po vzletných, mnohdy do všech stran zabíhavých proslovech, které se na čtenáře valí jako cunami, přijde – klidně po několika stranách – krátký, staccatový komentář jiné postavy. A tak když například Op Oloop zaměstnancům lázní květnatě radí, aby se sdružili do „internacionály spropitného“, a to s náležitým důrazem na historii spropitného od roku 1920, kdy je zakázal Mussolini, jeden z „ohebných“ zaměstnanců shrne: „Mě neoblafne. Je připálenej. Má syfla“ (str. 33). V takových pasážích román připomíná velké dílo americké jižanské literatury Spolčení hlupců od Johna Kennedyho Toola. Jeho protagonista Ignácius Reilly je však oproti Opovi jakékoliv metodě či řádu na sto honů vzdálen. Míšení vysokého (duševního) a nízkého (tělesného) v Op Oloopovi pak na jednu stranu může vzbuzovat komický efekt, na druhou stranu poukazuje na potřebu reflektovat skutečnost v její celistvosti. Na rozdíl od Joyce, který šel cestou techniky proudu vědomí, Juan Filloy tuto úplnost zachycuje prostřednictvím slov, nabízí co nejbarvitější slovník, který se nevyhýbá kolokviálním výrazům, technickým termínům, slovním hříčkám, cizojazyčným označením, vulgarismům, lunfardu – servíruje vše, co jazyk může nabídnout. Monolog, někdy vizuálně velmi výrazný díky použití mnoha teček, vykřičníků a dalších interpunkčních znamének, se střídá s dialogem a i v tomto aspektu může zažehnout hru kontrastů. Tento karneval slov, v duchu Bachtinova mísení oficiálního a populárního nebo groteskna a obscénností, je svobodnou oslavou světa, reality, života.

Filloyův román Op Oloop není čtenářsky jednoduchý. Ve vypálené munici slov se lze snadno ztratit, některé pasáže je třeba číst velmi pozorně, aby se jejich smysl nevytratil. Obtížná slovní spojení, která si notují s hravou syntaxí, jsou však velkou výzvou pro překladatele. Vít Kazmar se jako znalec Filloyova díla ukázal být pro převod tohoto textu šťastnou volbou. Možná bude pro některé čtenáře vypravěčova chorobná povídavost neúnosná. Pro jiné však může znamenat dobrodružnou výpravu do nejzapadlejších tajů jazyka a snad v každém dalším čtení (i když se slovníkem) odhalení dalšího odstínu lexika, a tedy i reality.

Jedno je jisté. Román Op Oloop díky propracované hře s jazykem, přívalu obrazů, intertextuálních odkazů, historických referencí, zálibě v etymologii a antice, humoru, karikatuře a grotesknu obstojí i bezmála devadesát let po svém prvním vydání.