Dokáže cizí zemi lépe popsat zkušený novinář, cestovatel, nebo ten, kdo v ní po nějakou dobu žil a pracoval? Je nepochybné, že obrázek dané země bude vždy ovlivněn tím, do které z těchto skupin autor patří. V posledních letech se českým čtenářům naskytla možnost porovnat různé tváře Islandu: pohled turisty, který se nakonec stal průvodcem dalších turistů, nabídl v roce 2017 Jan Burian v knize Dvacet let s Islandem, o pět let později vyšly vzpomínky přední české skandinavistky Heleny Kadečkové Život s Islandem a letos nabídlo nakladatelství Galén pod poetickým názvem Tma je jen další druh světla obrázek téhož ostrova z pohledu Lucie Fedurcové (nar. 1988), plzeňské rodačky pracující po několik let v  tamním venkovském bistru. Právě náhodné setkání s Janem Burianem, který jednoho dne do bistra přivedl skupinku českých turistů, se pro Fedurcovou stalo impulzem k zachycení vlastního pohledu na Island.

Jak Island voní

V jejím podání vidíme Island nikoli očima turisty nebo akademika, ale očima obyčejného člověka, pracujícího na nepříliš prestižní pozici. Fedurcová až na výjimky neřeší slavnou islandskou minulost ani specifika jazyka dodnes blízkého řeči, jakou mezi sebou hovořili obávaní vikingové, o to více v jejích textech vyniká paleta vůní či spíše pachů, spojených s chovem ovcí, lovem ryb i velryb a zpracováváním masa těchto živočišných druhů. K tomu nechybí vítr, zima, dlouhé zimní noci a stejně dlouhé letní dny. Rovněž všudypřítomná drahota, uzavřenost Islanďanů, únava z práce a provizorní bydlení. Autorka si na nic z toho nestěžuje, jakkoliv lze mezi řádky vytušit, že zvládat velmi volně vychovávané dětské zákazníky, řešit spory s maďarskými kolegyněmi a každý měsíc čekat, až se ležérní majitel podniku rozhoupe vyplatit mzdu, rozhodně není snadné. Jako oblíbení zákazníci z jejích zkušeností mimochodem nevycházejí ani čeští turisté… 

Ačkoliv byla Lucie Fedurcová po většinu času připoutána ke svému pracovišti (zejména přes letní sezonu – na jednom místě dokonce zmiňuje, že ani neměla čas dojít si natrhat borůvky a chuť na ně musela zahánět nákupem drahých z dovozu) – občas se jí podařilo vycestovat hlouběji do vnitrozemí. Tam mohla navštívit strašidelně působící opuštěné domy, jejichž majitelé dávno zemřeli a potomci přesídlili do hlavního města, obdivovat se kráse polární záře, blíže poznat fenomén „rúnta“, tedy bezcílného ježdění autem po krajině, navštívit opravdovou islandskou vesnickou taneční zábavu i seznámit se s méně známými stránkami islandské historie (ať už šlo o sériového vraha Axlara Björna, nahánějícího v 16. století strach širokému okolí, nebo vzpomínky na listopad 1993, kdy velká část Islanďanů napjatě očekávala avizovaný přílet mimozemšťanů, ke kterému pochopitelně nakonec nedošlo).

Jak na islandskou rezervovanost

Vyprávěním se prolíná značná rezervovanost Islanďanů vůči cizím lidem, pouze v Reykjavíku se autorka cítila jako v alespoň trochu kosmopolitním městě, kde její cizí státní příslušnost nikomu nevadila. Protože v bistru pracovala několik let, postupně se jí podařilo vybudovat si respekt i u místních vesničanů, kteří byli nejprve z řad cizinců ochotní brát na vědomí jen členy tamního fotbalového mužstva. Několik počátečních profesních přešlapů daných kulturními rozdíly jí pochopitelně situaci neulehčilo, jakkoliv se s odstupem let jedná o historky spíše úsměvné. Kolik Čechů by třeba napadlo, že na Islandu se výrazem „pils“ označuje nealkoholické pivo?

Poměrně často pisatelka zmiňuje i zálibu ve fotografování, kterou si v okruhu svých známých na Islandu vydobyla určité renomé. Při líčení výletů do přírody a na opuštěná místa často popisuje snahu o vytvoření kompozice, využití světla a dalších postupů, které posouvají obyčejné momentky směrem k umění. I samotný název knihy koneckonců odkazuje k vnímání světla na odbornější úrovni, než jak jej vnímá většina populace. Je proto škoda, že do výsledné podoby knihy se většina pořízených, někdy i v textu explicitně zmiňovaných fotografií nedostala a přílohu tvoří snímky zachycující příliš obecná témata, nadto ještě pouze v černobílém provedení. To je ale jediná zásadní výtka, kterou lze vůči knize vznést.

Fedurcové Island není zcela prost slavné historie a romantických představ s ní spojených, zároveň však i o něm platí známé úsloví, že všude je chleba o dvou kůrkách. Některé čtenáře možná střízlivý civilní pohled na zemi ság a potomků starých Seveřanů zklame, na druhou stranu ale text ukazuje, že opustit svou komfortní zónu sice vyžaduje určitou míru odvahy a sebezapření, avšak odměnou jsou člověku zážitky, které v domácích luzích a hájích nemá možnost získat.