Nový detektivní román Antonína Mazáče Nezbytná opatření začíná přesně tak, jak bychom od knihy v tomto žánru po právu očekávali: atraktivně zobrazeným zločinem a zároveň lákavě tajemnou scénou. Jedna ze dvou hlavních figur příběhu, právník Dominik Brandl, byl postřelen. Druhá narativní linie (zaměřená především na forenzního fonetika Marka Deyla) pak sleduje případ dvojité vraždy a jedné (sebe)vraždy. Autor na nic nečeká a dává čtenáři jasně na srozuměnou, že jde o čistý žánr, bez „zbytečných“ přesahů, snad jen s nějakým tím morálním pomrknutím a několika nezbytnými moudry, k detektivkám tak nějak patřícími. Přičtěme ještě lesk a bídu jednoho českého města (konkrétně Karlových Varů, avšak další KAR Miloše Urbana nečekejte – ačkoli oba romány vycházejí ze stejného prostředí a pracují se zápletkou týkající se několika vražd, odlišnější pojetí byste hledali jen těžko) a máme základ pro solidní krimi. Potud vše v pořádku. Ačkoli několik následujících řádků tak nemusí působit, raději předesílám, že Nezbytná opatření považuji za zdařilý román, jenž si pozornost čtenářů detektivek zaslouží.

Kvalitu textu bohužel od počátku sráží špatná redakční práce. Překlepy, špatně rozdělená slova, kurzivy na místech, kam nepatří, či povážlivě často chybějící nebo naopak přebývající uvozovky – to vše ruší a působí amatérsky. Sazba by potřebovala před vydáním důkladnou redakci, stejně tak byla očividně přinejmenším odbytá jazyková korektura (pokud nějaká proběhla; jméno jazykového redaktora není v tiráži uvedeno). Věřím, že by důkladnější redakce dokázala vyřešit jak občasné stylové neduhy, tak i místy toporné až nepřirozené dialogy. Případně by projasnila některá přinejmenším zarážející vyjádření (např.: „Tehdy měla postavu holky stravované v McDonaldu. Její tělo bylo tělem zdravé osmnáctileté dívky. Spokojené, sportem nepolíbené dívky […],“ s. 22). Ostatně ač je autorův styl jinak čtivý a jazyk kultivovaný (naštěstí ne příliš kultivovaný v pasážích, kde se to nehodí), místy by si zasloužil vybrousit. Už jen proto, aby čtenář neměl problém orientovat se v postavách, ať už o nich hovoří vypravěč, nebo se samy vyjadřují v dialozích. Nemluvě o místy nepěkně nadmíru užívaných slovesech „být“ a „mít“, zejména v první třetině knihy.

Pokud se ovšem čtenář přenese přes zmíněné nedostatky, čeká na něho poctivý a dobře promyšlený příběh, obsahující několik překvapivých zvratů, přitažlivou zápletku a nemálo zajímavých či zábavných pasáží. Přestože obě hlavní postavy mohou do jisté míry (přinejmenším zpočátku) působit jaksi zaměnitelným dojmem, postupně vykrystalizuje jejich různorodost, jež stačí k tomu, aby Deyl s Brandlem společně příběh utáhli.

Na jedné straně tedy stojí forenzní fonetik Marek Deyl, zabývající se analýzou hlasů na zvukových nahrávkách a spolupracující s policií na případu dvojnásobné vraždy. Vedle pracovních záležitostí řeší také otázky veskrze osobní. Vyjasňuje si vztah s (téměř) bývalou manželkou, flirtuje s jistou školní psycholožkou, neobratně se snaží být otcem svého syna a k tomu se dočasně postarat o dívku, jejíž rodiče byli zavražděni. To jsou momenty, které tuto postavu oživují a někdy budí ve čtenáři více zvědavosti než samotné vyšetřování, které se bohužel místy trochu táhne. Naštěstí ne příliš, a pokud přece jen, umí Mazáč ztracenou pozornost zpravidla znovu vzbudit dobře umístěným cliffhangerem na konci kapitoly, často navíc umocněným změnou perspektivy v kapitole následující. Ačkoli tedy Deylova linka působí na první pohled atraktivněji – neboť je v ní toho mnohem více k řešení, obsahuje postranní zápletky a slušnou paletu vedlejších postav –, není tomu tak. Naopak, místy trpí přetížeností, čemuž nahrává i ploché vykreslení některých charakterů.

Komornější příběh postřeleného právníka Brandla je hned od počátku tajemnější a zastřenější – a ve výsledku zábavnější. Autor zde využívá minimum lokací a přivádí na scénu skromnější počet postav (navíc pestřeji vykreslených), v nichž se čtenář lépe zorientuje, a může si tak mnohem více vychutnat jak Brandlův počáteční boj o život, tak postupný vývoj zápletky, stejně jako citlivě dávkované odhalování Brandlovy minulosti i přítomnosti, vedoucí až k příjemně překvapivému zvratu.

Způsob, jakým se obě příběhové linie ve druhé části propojí, umí překvapit, množství obratů působí v ději funkčně a rozhodně mu přidává na čtivosti. To ostatně platí pro druhou část románu celkově a byla by velká škoda odložit knihu dřív, než se k ní čtenář dostane. V ní se také mění charakter románu – čtenář je již (na rozdíl od postav) seznámen se zásadní informací v pozadí celého případu, přestože samozřejmě ne s pozadím kompletním. Je posílena interakce postav, najdeme tu více akce a – mohu-li si dovolit mírné klišé – výraznější „tah na branku“. Text funguje lépe, postavy se přestávají čtenáři plést (a to i přes skutečnost, že občas se vypravěčův fokus zaměřuje nejen na Deyla či Brandla, ale i na některou z vedlejších postav, nejčastěji na vyšetřovatele Robina Kacíře) a celkový pocit blížící se katarze zkrátka vzbuzuje chuť číst dál.

Je škoda, že mezi oběma částmi románu ční jistá propast. Nelze ovšem říci, že první půle je vysloveně nepovedená – její pomalejší tempo má své opodstatnění, které se stane patrnějším s ráznou změnou v části druhé. Bohužel, jisté stylistické nedostatky a následující druhý part jen zdůrazňují její limity. Nemohu se ubránit dojmu, že první polovina knihy by si zasloužila kromě lepší redakce i prokrácení, které by v mnohém zefektivnilo čtenářský zážitek. I v této podobě se však jedná o slušnou detektivku s dobře fungující zápletkou, která jistě uspokojí čtenáře klasického žánrového čtiva v moderním hávu.