Je větší pravděpodobnost, že někdo napíše knihu o siamských dvojčatech, nebo že se srostlá dvojčata skutečně narodí¬¬? To možná napadne případného čtenáře, vezme-li do rukou český překlad románu Lidije Dimkovské Náhradní život. Uspokojivou odpověď z důvodu nedostatku spolehlivých statistik nelze s jistotou vyslovit, je to však jev tak vzácný, že setkání s ním slibuje nevšední zážitek jak reálný, tak literární. A to je i případ Náhradního života. Hlavními hrdinkami jsou sestry Srebra a Zlata, přirostlé k sobě hlavami v oblasti nad spánky. Na počátku příběhu, v roce 1984, je dívkám 12 let a ocitají se na zanedbaném skopském předměstí ve společnosti několika málo kamarádů, které jejich fyzická podoba neděsí. Z jejich věku a skutečnosti, kdy a kde žijí, je předem zřejmé, že už tak dost složitý život dvojčat brzy dozná dramatických změn.

Lidija Dimkovska (ročník 1971) patří dnes již ke střední generaci autorů ze Severní Makedonie a je jednou z mála těch, kterým se podařilo prosadit i na mezinárodní literární scéně. Z rodné Skopje se vydala studovat literární komparatistiku a rumunštinu do Bukurešti a dnes sídlí ve slovinské Lublani. Kosmopolitní zkušenosti se ostatně promítly zatím do všech jejích delších prozaických textů. Svou první básnickou sbírku Rožbi od Istok (Děti východu, 1992) vydala ještě během studií. Jejím prvním zásadnějším a zároveň průlomovým prozaickým dílem byl román Skriena kamera (Skrytá kamera), který v roce svého vydání 2004 posbíral několik domácích literárních cen, přičemž ta nejvýznamnější cena novin Utrinski Vesnik mu unikla o pouhý jeden hlas. Příběh tří zahraničních studentů, bydlících po dobu tří měsíců v jednom vídeňském bytě, pojatý jako přepis filmového záznamu pořízeného titulním zařízením, upoutal pozornost mnoha nakladatelů za hranicemi Makedonie. České publikum se však bude zatím muset spolehnout na vydání slovenské (2007, Kalligram). Na druhý román Náhradní život si museli čtenáři počkat dlouhých pět let. Zatím poslední Dimkovské román Non-Oui, zabývající se mimo jiné tématy migrace, odcizení či novodobého vzestupu fašismu, vyšel v roce 2016 a dosud byl přeložen do polštiny.

Po úspěchu Skryté kamery mohl leckdo očekávat, že se Dimkovska ve svojí tvorbě zaměří především na prózu. Skopská rodačka však v jednom z rozhovorů, který poskytla po americkém vydání Náhradního života, vysvětlila, že fikci nevytváří programově, nýbrž že materiál pro svoje romány čerpá ze reálného života. A v tom životě se musí nejdřív něco udát. Prvotním impulzem pro Náhradní život byl skutečný příběh siamských dvojčat Ladan a Laleh Bijaniových, íránských sester se srostlými hlavami, které se v dospělém věku rozhodly pro operativní rozdělení navzdory vysokému riziku, které jim operace přinášela. Stejně jako ony i Zlata a Srebra disponují naprosto odlišnými mentalitami, obě vystudovaly právnickou fakultu a podstoupily operaci v zahraničí. Zde však většina podobností končí.

Autorce se podařilo mimořádně přesvědčivě ztotožnit s vypravěčkou příběhu Zlatou. Od prvních stránek odhaluje Dimkovska myšlenkové pochody, pocity a hnutí mysli člověka, který je okraden o veškerou svoji intimitu a leckdy i důstojnost. Jedním z autorčiných hlavních nástrojů jsou přesvědčivé popisy fyzických stavů hlavní postavy, která může díky spojenému krevnímu oběhu intenzivně vnímat, kdy je její sestra rozrušená. Zjišťujeme, jak složité můžou být pro někoho i ty nejjednodušší každodenní úkony, jakými je třeba mytí rukou nebo vykonání potřeby. Některé situace dostávají až tragikomický nádech. Například ve chvílích, kdy se chtějí obě sestry z očí do očí pohádat, musejí nejdříve dojít k zrcadlu. Jsme svědky neustálého psychického útlaku ze strany „normálních“ lidí, který plíživě přesvědčuje hlavní hrdinku, že je opravdu prokletá, a tím pádem příčinou všech neštěstí, k nimž dochází v jejím okolí. Na rozdíl od své pragmaticky smýšlející sestry Srebry, která je odhodlána se světem bojovat, nachází citlivější Zlata útěchu ve víře. Dimkovska záhy vybaví svoji hrdinku kapesní ikonou, talismanem, který jí pomáhá překonat nejtěžší chvíle. Tento motiv je pak mistrně a nečekaně krutě rozmetán a obrácen vzhůru nohama v jedné z nejsilnějších pasáží knihy, kde se vysvětluje původ svatého obrázku. Autorce k tomu přitom stačí několik jakoby mimochodem utroušených vět.

Náhradní život se dělí do devíti kapitol podle několika časových období v rozmezí let 1984 a 2012. V první, „předoperační“ části knihy potkává hlavní hrdinka (respektive hrdinky) velké množství postav a postaviček z okolí bydliště a z příbuzenstva, z nichž většina se k postiženým dvojčatům chová s tu lépe, tu hůře skrývaným odporem nebo se strachem, živeným pověrčivostí a předsudky. Čtenář se jen pomalu orientuje v tom, kdo je kdo, ale zároveň se mu dostává velmi plastického obrazu země, kde příbuzenské vztahy mezi členy značně rozvětvených rodin hrají zásadní roli. Podporu nenacházejí románová dvojčata ani u rodičů. Zahořklý otec, zavržený vlastní rodinou, propadá čím dál větší apatii a depresivní matka věnuje více času rozjímání nad smrtí než životu samotnému. Sestry tak musejí navzdory své povahové rozdílnosti nacházet oporu jedna v druhé a upínat se k nepříliš reálné vizi operace v Londýně, která by mohla jejich problémy jednou provždy vyřešit.

Zcela logicky se atmosféra vyprávění v druhé, „pooperační“ části románu mění. Zlata po chirurgickém zákroku, nyní již sama, zůstává v Londýně, kde potkává dávného kamaráda z dětství. Oba mladí lidé se rychle sbližují. Na očekávané idyle se však brzy začnou objevovat značné trhliny. Dimkovska začíná zkoumat své oblíbené téma emigrace a záměrně mění rytmus vyprávění. Ubylo postav, děj dostává rychlejší spád a styl se chvílemi se blíží thrilleru. Hlavní hrdinka zažívá pocity vykořenění a manipulace. V jediném okamžiku vzedmutí vzdoru a hrdosti se rozhodne opustit svůj báječný náhradní život a vrátit se domů do Skopje, kde bude její existence složitější, avšak pro ni samotnou pravdivější. Ačkoli lze snad namítnout, že některé situace, kterým zde Dimkovska svoji hrdinku vystavuje, se už začínají dotýkat hranice uvěřitelnosti, vždy jde maximálně jen o dotek lehký. Síla makedonské spisovatelky totiž tkví v tom, jak buduje své postavy. Jsou to charaktery autorsky silně prožité a komplexní. Jejich vzájemné vztahy v knize jsou pečlivě odpozorované z reálného života, a jejich osudy tak není důvod zpochybňovat.

Příběh Náhradního života lze vnímat v několika rovinách. První z nich bude českému čtenáři velmi blízká. Představuje příběh o jinakosti v době, kdy se jinakost netoleruje, bez ohledu na to, je-li tato jinakost způsobená vlastní vůlí, nebo ne. Náhradní život je i alegorické ztvárnění rozdělení někdejší Jugoslávie. Alegorie je tak zřejmá, že se o ní zmiňuje i sama hlavní hrdinka. Stejně jako obě sestry se chtějí rozdělit i země, které dlouhou dobu musely fungovat jako jeden celek s rozdílnými cíli, tužbami a mentalitou. A všem zúčastněným je jasné, že tohle dělení může a nejspíš také bude mít tragické následky a život po něm už nebude nikdy stejný ani bezpečný tak jako dřív. Taková je ale cena za svobodu. Náhradní život je ovšem také působivý příběh o dospívání, ztrátě iluzí a o sebenalezení. Je to i ostrá kritika společenských poměrů řízených klanovou příslušností a korupcí. Náhradní život nabízí naučnou stezku po balkánské mentalitě, jíž dominují na jedné straně velkorysost, pohostinnost a hrdost a na straně druhé zaslepenost, tvrdohlavost či neschopnost komunikace.

Lidija Dimkovska vytvořila Náhradním životem komplexní sondu do života a poměrů v zemích bývalé Jugoslávie a díky neobvyklé volbě vypravěčky získala i potřebný odstup. Její bravurní román však lze číst i jako prosté přitakání životu, životu neobyčejnému, který je potřeba žít osudu navzdory.