Špionážní román je žánr, který býval u českých autorů napínavého čtení po celé dvacáté století dosti oblíbený. Špioni řádili již v románech prvorepublikového období, nejvíce se jich na stránkách knihy (případně sešitových vydání) objevilo vždy, když komunistický režim utáhl šrouby a bylo zapotřebí ukázat, jak nás ohrožují zlosynové z kapitalistické ciziny – tedy především v padesátých a sedmdesátých letech. Ale ještě i v letech devadesátých se domácí novinky se špiony objevovaly.

Zájem o tento žánr však od počátku jednadvacátého století rychle opadal, nejspíš i proto, že se geopolitická situace zklidnila. Ostatně ani v USA a západoevropských zemích tou dobou neprožíval nijak skvělé období, navzdory velkolepým úspěchům filmových sérií o Jamesi Bondovi, Ethanu Huntovi nebo Jasonu Bourneovi. Ale v posledních letech se objevily nové (či staronové) geopolitické hrozby – a strach z politického islámu, Číny nebo Ruska ovládaného bývalým agentem KGB opět otevírá prostor pro špionážní dramata.

Čeští autoři v tomto směru zatím zůstávali spíše opatrní. Za posledních dvacet let stojí za zmínku v podstatě jen dva romány: Ochlazení, které v roce 2008 vydal pod pseudonymem Daniel Wolf známý diplomat a překladatel Michael Žantovský, a Nekompromisně (2019) od Ivy Procházkové. Obě knihy mají společné to, že padouchy hledají právě v Rusku. Není to nijak překvapivé, naopak spíše přirozené, protože právě Rusové jsou v posledních letech v utajených agresivních činnostech (spolu s Čínou) nejaktivnější, ať jde o kyberútoky, nebo o vraždy politických odpůrců doma i v zahraničí.

A Rusové vystupují jako hlavní nepřítel i v románu Chamtivost. Pod pseudonymem Berg jej jako svou prvotinu napsal Petr Bidlo (nar. 1965), bývalý (převážně televizní) novinář a aktuálně vedoucí odboru vnějších vztahů (lidově řečeno tiskový mluvčí) na radnici Prahy 1. Vydal jej na podzim loňského roku a již má hotový román nový, nazvaný Pomsta. Snad se mu v něm podaří vyhnout některým nedostatkům debutu.

Chamtivost je totiž skvěle rozehraný, ale mizerně ukončený román, který prozrazuje jednak autorovu spisovatelskou nezkušenost a pak také trochu nedostatečnou redakční práci nakladatelství. Je z něj cítit, že autor má načteno (nejvíce asi Stiega Larssona), že zkouší vyprávěcí triky autorů napínavých románů, že umí vytvořit tajuplné prostředí i napínavý děj. Jistě, občas si pomáhá prvoplánově efektními triky (lidská hlava v krabici doručená motorkářkou na redakční poradu v kavárně, jeden z přátel hlavního hrdiny zastřelený při konspirativním hovoru v autě hrdinovi přímo před očima), ale to k žánru patří. Méně už zdlouhavé popisy ulic v Paříži nebo Praze, jimiž hrdinové procházejí. Berg líčení těchto procházek pojímá jako únavná zeměpisná cvičení. I s oněmi triky to autor občas přehání, když střídá časoprostorové perspektivy nikoli po kapitolách nebo nějakých větších celcích, ale často po krátkých odstavcích. Bývá to funkční metoda k navození napětí, jen se nesmí užívat nadmíru.

Na Chamtivosti je nejsympatičtější zápletka, jejíž kořeny sahají do občanské války v Bosně, nejkrutějšího konfliktu v Evropě v posledních desetiletích. Šéfredaktor česko-francouzského investigativního internetového časopisu Jan Born se pustí do rozplétání záhady nejprve jedné a posléze dalších vražd, jejichž oběti mají společnou minulost – aktivní účast na válečném vraždění. Případ se vyvíjí zajímavě, postupně se ukáže, že je v něm Born jako bývalý zpravodaj z balkánských válek osobně angažovaný. Pátrá se na místech zločinů (tedy na Balkáně) i skrze počítačové sítě, zapojuje se česká i chorvatská policie, vše působí relativně věrohodně (snad až na komerční úspěch Bornova časopisu), zdá se, že autor ví, o čem píše. Stejný pocit platí, i co se týče paralelní linky, kde sledujeme aktivity Mossadu, jehož agenti zachytili pašeráky zbraní islamistickým a protiizraelským skupinám na Blízkém východě a snaží se jejich síť rozkrýt a zlikvidovat; přinejmenším si autor o činnosti této nadmíru efektivní zpravodajské služby hodně přečetl.

Na oněch více než pěti stech stranách má čtenář dlouho pocit, že se v českém prostředí konečně objevil autor, který se nebojí současnosti ani globálně spletitých intrik, který dokáže žánr špionážního (případně konspirativního) thrilleru zasadit do českého prostředí, ale zároveň se jím neomezovat. Občas to v textu zadrhne, občas je to příliš upovídané, ale to jsou nedostatky, které debutantovi snadno odpustíme.

Co už však odpustit nelze, je nezvládnutý závěr. Především Berga jako by zničehonic přestala zajímat bosenská linka a v druhé části knihy se věnuje honbě za pašeráky. Propojení s původním případem vražděných válečných zločinců se sice pokusí vyložit, ale (zejména vzhledem ke spoustě podivných, ani později nevysvětlených událostí z počátku knihy) kupodivu jen letmo a vazba na pašeráckou část příběhu vyznívá velmi vykonstruovaně a nepravděpodobně.

A především Berg nedokázal napsat finále. Špionážní thriller není žádná vysoká literatura, ale nějaká pravidla přece jen má – a jedním z nich je gradace napětí do vypjatého rozuzlení (nejlépe trochu akčního). V Chamtivosti se však všechno vyjasní v kavárně v rozhovoru dvou spřátelených stran. Jistě, ještě dojde na odhalení jedné utajené, mile se tvářící figury, ale ta vlastně nebyla pro celý případ nijak zvlášť podstatná.

Možná stačilo opustit pašeráky zbraní (což je ostatně ta méně invenční část knihy) a zůstat u křivd a pomst bosenské války, na podařený thriller by to nebylo málo a možná by se autor v ději v závěru tak netopil. Takto zůstává Chamtivost hlavně příslibem, že tu snad roste zajímavý žánrový tvůrce – který by ovšem potřeboval k ruce někoho dostatečně zkušeného, aby mu dokázal s tou masou textu, mnoha postavami a dvěma spletenými případy poradit.