Do úvodu knihy Duševní zdraví a životní styl. Psychiatrie životním stylem vetkl jeden z jejích autorů, psychiatr a sexuolog Jiří Raboch tato slova: „Vždy jsem byl přesvědčen, že každý člověk je strůjcem svého štěstí, že se máme starat o své zdraví a případné problémy řešit též vlastní aktivitou.“ V nemalé míře tak vystihuje, o co v celém svazku vlastně jde. Ať už se jedná o stres, zneužívání návykových látek, afektivní poruchy, či psychotická onemocnění, náš životní styl je významným faktorem, který může daným problémům předcházet nebo je léčit. V tomto smyslu jsou problematická slova, která na úvod jedné debaty nedávno uvedl jistý slovutný literární vědec, totiž že lékař by se neměl zajímat o osobní život pacienta (stejně jako se prý nemá recenzent ani literární badatel zajímat o soukromý život literáta). Lékař jistě nemusí vědět, jak se konkrétně jmenují všechny pacientovy milenky a kolik jich je; ovšem kvalita jeho sexuálního života, funkčnost navazovaných vztahů nebo množství vypitého alkoholu by dobrého doktora u většiny (zvláště psychosomatických) potíží naopak zajímat měly.

Kniha poskytuje přehled nejnovějších civilizačních nemocí i aktuálních zdravotních trendů – mezi nimi i nové formy poruch příjmu potravy, jako je například ortorexie nebo „vybíravé jídelní chování“. Dále obsahuje řadu přesných statistik, z nichž vyplývá například to, že osamělost má na věk dožití stejně ničivý vliv jako kouření patnácti cigaret denně (takže je ještě nebezpečnější než obezita). Na druhou stranu se ale čtenář třeba dozví, že trvale konfliktní vztah je ničivější než vztah žádný.

Konkrétní doporučení, která autoři z údajů vyvozují, nejsou ve všech kapitolách úplně shodná, ale výrazně se neliší ani nepřekvapují: jít do postele, když je člověk ospalý, ale ne před jedenáctou hodinou večer; pokud člověk do 20 minut neusne, má se zvednout a jít něco dělat do doby, než bude skutečně ospalý; chodit pěšky alespoň hodinu denně; vystavovat se slunečnímu svitu minimálně dvě hodiny každý den (ale současně se vyhnout úpalu); jíst zdravou a vyváženou stravu.

Některé doporučované metody jako autogenní trénink, řízená imaginace nebo mindfulness sice mohou nezasvěcencům znít podivně a cize, ale autor kapitoly, psycholog Radek Ptáček, upozorňuje, že zmíněné metody vycházejí z principů využívaných téměř ve všech tradičních náboženstvích, ovšem v současnosti se sekularizují a zbavují svých původních kontextů.

Na základě vybraných údajů autoři přistupují i k mezinárodnímu srovnání: podle nich mají Češi výrazně větší negativní stereotypy vůči psychicky nemocným lidem než lidé na západě. Zdejší lékaři prý těmto stereotypům podléhají méně než běžná populace, ale dostávají se tak na úroveň předsudečnosti průměrné populace anglické či katalánské.

V závěrečné kapitole Psychiatrie v 21. století přiznává Jiří Raboch, že všechny zásady zdravého životního stylu nejsou univerzální. Proto vyjadřuje přání, aby medicína budoucnosti zohledňovala jedinečné dispozice i handicapy každého jednotlivce – již dnes existují případy, kdy jsou na základě analýzy krevních biomarkerů a střevního mikrobiomu vytvořena efektivní individuální doporučení. Jedno je jasné: je zřejmě na každém, jestli se bude zajímat o životy a soukromí svých oblíbených spisovatelů, ale rozhodně bychom se měli zajímat a starat o své vlastní tělo a životní styl.