Cítit se a být čistý. To je podle výživové poradkyně Renee McGregor nejhlubší touha lidí, kteří jsou chorobně posedlí správnou stravou, ať už to znamená cokoli. V západní blahobytné společnosti jich přibývá tak rychle, že se uvažuje o zavedení samostatné diagnostické jednotky (zatím ovšem oficiálně neschválené) pod názvem „orthorexie“. Pro pořádek dodejme, že chorobný strach ze špíny a nečistoty už svůj oficiální název (mysofobie) má. Nedávno vyšla v češtině první kniha k tomuto tématu, Ortorexie. Posedlost zdravou stravou (Orthorexia. When Healthy Eating Goes Bad), ačkoliv ve zdejším veřejném prostoru se pojem objevuje už mnohem déle, minimálně deset let. Autorka v publikaci vypráví konkrétní příběhy lidí, kteří se stali oběťmi nebezpečných diet, přičemž některé z těchto osudů jsou relativně známé. Jako ilustrační příklad může posloužit Američanka Jordan Younger, autorka hojně navštěvovaného blogu o životním stylu Veganská blondýnka. Ve své snaze zůstat věrná co nejzdravější stravě postupně ze svého jídelníčku vylučovala stále víc druhů potravin, což částečně vedlo i k omezení styků s rodinou a přáteli, protože ne v každé restauraci se mohla najíst. Její tělo ale tyto diety snášelo špatně: na blogu sice vystavovala fotografie lahodných a blahodárných džusů, ale samotné se jí z nich dělalo špatně, „prodávala určitý životní styl, ale sama jej nectila“. Důsledkem byla úzkost, padající vlasy a ztráta hmotnosti. Nakonec vyhledala odbornou pomoc a svým fanouškům se přiznala k tomu, že je obelhávala. Sepsala knihu o svém zotavování z ortorexie, její blog pokračuje, název se ovšem změnil na Vyrovnaná blondýnka.

McGregor mezi obecnými příznaky ortorexie jmenuje provádění složitých rituálů týkajících se skladování a přípravy jídla, odmítání pokrmů připravených někým jiným a stupňující se snahu po „dokonalém“ jídle. Autorka nezpochybňuje, že některé potraviny jsou pro nás zdravější než jiné, ale varuje před tím, aby naše chování ovládal strach z „poskvrnění“ tzv. nezdravou potravinou. Omezení některých tuků může být prospěšné; je ale přehnané a škodlivé, když člověk přestane jíst jakékoli tuky. Pokud se někdo přejídá sladkými jídly, měl by jejich příjem omezit; současně ale autorka varuje před tím, když si konzument zakáže příjem jakýchkoli sacharidů. Autorka vysvětluje, jak jsou jednotlivé základní druhy látek pro náš organismus důležité, takže absolutně vyloučit některé z nich není rozumné. V tomto smyslu polemizuje s démonizací zmíněných cukrů a upozorňuje, že „správné sacharidy konzumované správným způsobem ve správnou dobu a ve správném množství jsou pro zdraví zcela nepostradatelné“.

Současně kritizuje i módu různých náhražek mléka, které označuje za drahou, lehce ochucenou vodu. Celkově nejsou její doporučení nijak překvapivá: radí jíst pestrou a vyváženou stravu, skládající se z (celozrnného) pečiva či brambor, masa (a vajec či luštěnin) a zeleniny. Jejím ideálem je rovnováha nejen ve stravování, ale i na úrovni fyzické, psychické, hormonální a sociální. Uvádí také konkrétní rady, kde vyhledat odbornou pomoc – v tomto ohledu je český překlad záslužně doplněn o specifické údaje pro Českou republiku.

Přestože třeba o anorexii už česky vyšlo přes sto čtyřicet knih, v případě ortorexie, kterou někteří označují za potenciální předstupeň anorexie, jde u nás o titul průkopnický. Jakkoliv by se téma dalo v mnoha směrech ještě rozvíjet, pro první a základní seznámení je to kniha záslužná. Někteří zdejší odborníci, jako například Miroslava Navrátilová, lékařka zabývající se poruchami výživy, ortorexii chápou spíše jako životní styl či filozofický směr. Ostatně i tvůrce tohoto pojmu, nekonvenční americký lékař Steven Bratman a mimo jiné autor knihy Zbavte se deprese s pomocí třezalky (Pragma, 2008), dával termínu původně pozitivní obsah. Později se ale od vyznavačů ortorexie, jež podle něj dováděli svůj přístup do extrému, sám distancoval. Tématem by se pak ortorexie mohla stát i pro antropology a religionisty, například v duchu koncepcí Mary Douglasové, podle níž je strach ze znečištění přítomný ve většině kultur, jen se mění konkrétní druhy racionalizací (Afričtí !Kungové věří, že když muž sedí na straně určené ženám, oslabí to jeho mužnost, zatímco my se obáváme „patogenity přenášené mikroorganismy“.). Ortorexie by v tomto kontextu představovala jen další z mnoha jiných racionalizací, ovšem takovou, jež může nabývat – z hlediska medicíny – patologických až vražedných podob. K čemuž společenský vědec ale opatrně připojí, že by bylo nebezpečné chtít „patologizovat“ všechny svébytné formy stravování, které daný jedinec může vnímat především jako formu sebevyjádření…