Jedním z mnoha problémů, s nimiž se lidstvo a s ním i celá planeta v současnosti potýká, je hromadění plastů v oceánech. Nejde jen o to, že moře jsou plná plastových lahví, sáčků, igelitek, brček nebo šťourátek do uší. Plasty se postupně rozpadají na menší částečky, takzvané mikroplasty, které se dostávají do potravního řetězce a postupně putují až na jeho vrchol, lidské tělo nevyjímaje. A i když například WHO asi před rokem vydala prohlášení, že mikroplasty zatím nepředstavují pro lidské zdraví vážné riziko, neznamená to, že můžeme strčit ruce do kapes, pokračovat v nezřízené spotřebě plastů a čekat, jak vše dopadne. S velkou pravděpodobností by se nám to dříve či později mohlo vrátit i s úroky, nehledě na to, že na Zemi nejsme sami a musíme brát ohled i na zájmy zbytku biosféry, kterou naše již téměř osmimiliardové stádo chtě nechtě zásadně ovlivňuje.

Jak velký je ale rozsah tohoto problému a co se s ním dá vlastně dělat? Na obě otázky se portugalská mořská bioložka Ana Pêgo snaží odpovědět v knize Plasticus maritimus. Invazivní druh, která je sice primárně určená pro děti a mládež, ale poučení v ní najdou i dospělí čtenáři. Moře pro Anu nikdy nebylo ničím exotickým, jako třeba pro mnoho z nás. Vyrůstala totiž pouhých pár stovek metrů od pláže, jejíž návštěva pro ni byla v podstatě každodenním rituálem. Měla tak to štěstí, že pláž nenavštěvovala pouze uprostřed turistické sezóny, kdy bývá čistá a uklizená, ale zažívala její proměny v průběhu celého roku. Nemohla si tudíž nevšimnout, kolik plastových předmětů na ní lze zejména po zimních bouřích či vysokém přílivu najít. Postupem času se Ana pustila do sbírání: jednak pláž uklízela, jednak začala vytvářet sbírku těch nejzajímavějších nalezených předmětů.

Tato sbírka je jakousi červenou nití, která čtenáře provede celou, nikterak objemnou knihou, v níž se hned zkraje dozví základní informace o významu oceánů (třeba že fungují jako termostat nebo že patrně více než polovinu kyslíku, který dýcháme, vyprodukují mořské fotosyntetizující organismy) či o fungování potravního řetězce. Po úvodní „nalejvárně“ autorka přejde k představení „druhu, který neexistuje, ale existuje“ a jemuž jako správná badatelka dala plnohodnotný vědecký název prozrazený již v titulu: Plasticus maritimus. A nezůstává jen u názvu: podává i zevrubný „biologický“ popis tohoto v oceánech navýsost nevítaného hosta. V další části se však zase vrací k tvrdým faktům a s odkazem na nejnovější vědeckou literaturu uvádí například, kolik plastů se dnes v oceánech nachází, kde se plast primárně hromadí, jak dlouho se rozkládá (například plastová lahev 450 let, rybářský vlasec ještě o 150 let více) nebo jaké konkrétní problémy obyvatelům moří vlastně způsobuje. Mimo jiné uvádí například výsledek jedné studie, podle níž „ročně skončí v oceánech okolo osmi milionů tun plastů [a] s růstem populace a zvyšující se spotřebou plastů se tento počet do roku 2025 zdvojnásobí. A tak se dostáváme ke zdrcujícímu závěru: v roce 2050 bude v mořích více plastů než ryb.“ Následující část se posouvá od teorie k praxi a čtenář se dozví, jak si s druhem Plasticus maritimus poradit. Autorka zde upozorňuje, na co si dát na pláži pozor i jakou výbavu si na její čištění vzít. Poté už přichází na řadu fotografiemi doplněný výčet běžných i méně běžných plastových předmětů, s nimiž se lze na pláži setkat: od nedopalků a potravinových obalů po hroty slunečníků nebo věci, jež se vysypaly z kontejnerů převážených nákladními loděmi.

V souvislosti s plasty často skloňujeme slovo recyklace. Jak to s ní ale je? Dají se recyklovat všechny plasty a lze je recyklovat neomezeně? Možná právě možností házet plasty do žlutého kontejneru si ospravedlňujeme jejich nadměrné užívání. Vždyť se přece zase využijí. Jenže ne všechny plasty jsou znovu využitelné a zdaleka ne všechny se k recyklačnímu procesu vůbec dostanou. Samotná recyklace potom přirozeně není zadarmo a dochází při ní ke spotřebě dalších zdrojů. Už jen proto je na místě uvažovat, jak plasty alespoň částečně nahradit jinými, snadněji recyklovatelnými či rychleji rozložitelnými materiály. Zejména u plastů na jedno použití je poměr doby, po níž se plast používá (minuty až desítky minut), a doby, po kterou se rozkládá (stovky let), do očí bijící.

Autorka nicméně není zastánkyní principu „ode zdi ke zdi“ a uznává, že plast je nesmírně užitečný materiál, kterého bychom se rozhodně neměli zbavovat za každou cenu. Říká jen, že jej máme používat s mírou a rozumem a dbát na to, aby náš plastový odpad nekončil v moři, vodě či přírodě obecně (například nesplachovat plastové věci do toalety). V této souvislosti lze podotknout, že i když se nám otázka hromadění plastů v oceánech může vzhledem k vnitrozemské poloze České republiky jevit poněkud vzdáleně a méně palčivě než například ničení smrkových monokultur přemnoženým kůrovcem, stále zůstává problémem a i náš odpad může do moře doputovat a prostřednictvím mikroplastů obsažených v mořských rybách se nám jako bumerang vrátit rovnou na talíř.

Plasticus maritimus je celkem stručná, ale rozhodně sympatická příručka pro každého, kdo by se chtěl s problematikou plastů v oceánech obecně seznámit a dozvědět se, jak zmenšit svou „plastovou stopu“. To vše navíc vyšperkované jednoduchými, ale o to půvabnějšími ilustracemi Bernarda Carvalha, netypicky vyvedenými výhradně voskovým pastelem, které knize dodávají nevšední kouzlo.