Zdánlivě obyčejné hrdinky, u kterých se však časem projevuje psychické vyšinutí, strachy a obsese, jsou pro slovenskou autorku Ivanu Dobrakovovou typické. Procházejí celou její tvorbou – první dva romány Prvá smrť v rodine a Bellevue, jež nebyly přeloženy do češtiny, se zabývají tématem proměny zdravého jedince v šílence. Hrdinky s podobnými rysy dominují i třetí knize této autorky s názvem Toxo, kterou v Česku vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2018 v překladu Lenky Brodecké. I další Dobrakovové vydaná kniha Matky a kamioňáci, která byla rovněž přeložena do češtiny, pracuje s podobnými hrdinkami.

Všech sedm povídek díla Toxo se odehrává na první pohled ve standardních situacích: ženy chodí na tržiště, přespávají se svými partnery v hotelu, jedou s rodinou na dovolenou k moři. U všech hrdinek, z nichž podstatná část žije v zahraničí, nejčastěji v Itálii, se však postupem času objeví určité vyšinutí. Jsou to skrývané strachy, které tyto ženy nechtějí přiznat svému okolí, obsesivní myšlenky, jichž se nemohou zbavit, nebo zkratovité jednání zapříčiněné tím, že je děsí zcela běžné věci.

Poslední z povídek Toxo, podle níž je pojmenovaná celá kniha, například vypráví o ženě, které se po dlouhé době konečně podařilo otěhotnět. Lékaři ji upozorní na možné riziko nakažení toxoplazmózou, takže žena se postupně stává otrokem svých vlastních strachů. Umývá veškerou zeleninu, která se mohla dotknout půdy, a být tak infikovaná, postupně ji přestává jíst úplně, v restauraci si nakonec objednává jen jedno jídlo, o němž si je jistá, že se zeleniny ani nedotklo. Pro partnera přestává být možné s ní vůbec žít, a ačkoli žena jedná s úmyslem své dítě co nejvíce ochránit, postupem času se mu stává hrozbou.

Všechny hrdinky z knihy Toxo propadají zděšení z těch nejobyčejnější věcí a jakoby přirozeně se u nich objevují vlastnosti či schopnosti, které se vymykají zákonitostem reálného světa. Žena v povídce Návrat z Turína se například až štítí postižené ženy, v povídce Narcis má zase mladá slečna na dovolené s rodiči pocit, že ji sleduje starý muž, se kterým si povídá italsky, ačkoli sama tento jazyk neovládá. Hrdinky nejsou v kontextu nijak ukotvené, Dobrakovová nic dlouze nepopisuje, nechává je hned jednat, takže čtenář se často v prostředí nebo motivaci postav vůbec nemůže zorientovat. Vidí jen momentální, intuitivní jednání. Dobrakovové se ovšem daří vytvořit iluzi, že je to normální, postavy bez podobných problémů totiž v knize buď téměř nejsou, nebo jsou upozaděny tak, že se jejich role omezují na dialogy, které jsou pro děj nezbytně nutné.

Vykořeněnost z normálu a trhanost myšlenek i chování hrdinek promítá Dobrakovová i do jazykového stylu knihy. Využívá například anakoluty nebo neukončené výpovědi: „Párkrát se to stalo, jistě, Luigi pracovně mimo, Luigi kdovíkde a Blanka v polospánku zaklapla budík, otočila se na druhý bok a najednou nad sebou vidí Rosu, prachovka v ruce, Blanka zaspala, Blanka vyskočí z postele a zavře se v koupelně, rychle si oplachuje obličej, oblíká podprsenku a tričko, jen nezapomenout otočit klíčem v zámku, protože Rosa byla s to vejít bez zaklepání, namočit si houbu nebo se pustit do cídění kachliček, když Blanka ještě, neotočila se na prahu, i když ještě na záchodě, Rosa snad ani nevěděla, že existuje něco jako soukromí, životní prostor, minimální vzdálenost, kterou není radno.“ (str. 17)

Povídky mají spád i překvapivé zápletky, díky nimž nikdy nejsou nudné. Nicméně specifický styl a tempo textu se opakují v každé z nich. Čtenáře určitě strhnou napoprvé. U posledních povídek se dá už očekávat určitá struktura, které se Dobrakovová navíc drží nejen v této knize. S novými díly přináší nová témata a nové náměty, její literární tvorbě by však prospělo občas vybočit ze zajetého stylu, aby se pro čtenáře nestal monotónním.